IV.
„Tadeáši, Tadeáši! Tady jsi…“ volal udýchaný bratr a rukávem hnědého roucha si utíral pot z čela. „Všude jsem tě hledal, pojď, rychle!“
IV.
„Tadeáši, Tadeáši! Tady jsi…“ volal udýchaný bratr a rukávem hnědého roucha si utíral pot z čela. „Všude jsem tě hledal, pojď, rychle!“
„Cože?“ zeptal se Tadeáš. Bylo to, jako kdyby do něj uhodil blesk. I když slovům rozuměl, nedokázal si připustit, že by to byla pravda.
Sníh roztál, do korun stromů se vrátili švitořiví ptáci a také lidé vylezli ze svých příbytků a začali chystat pole na další rok.
Jednoho dne se v hlavní bráně objevil bratr se dvěma koňmi. Na jednom, tom méně naloženém, přijel, na tom druhém si přivezl své věci. Podle spony patřil k Černému klášteru, ale když se nazítří ráno objevil v kapli, už měl oděv přepásaný pásem s šedou sponou.
Po několika dnech ruch ustal a Šedý klášter opět upadl do své klidné, strohé krásy. Lidé už k branám nechodili, a tak jediným zvukem, který občas přerušil jednotvárné kvílení větru, byl křik hejna vran prohánějícího se po nebi.
Přišel listopadový den, kdy měli být odvedenci předáni královým mužům. Tadeáš se ocitl v průvodu rytířů, který vyjel na hranici pozemků Šedého kláštera, aby verbíře doprovodil k hlavní bráně.
I když bylo ráno sychravé a pofukoval studený vítr, přesto jel průvod klidným tempem. Představený Šedého kláštera seděl na koni důstojně a nikam nespěchal. Po jeho bocích pak cválali oba jeho společníci.
Třetí den už bylo jasně cítit, že se zasedání blíží ke konci. Mistr sice ještě položil na úvod několik dotazů, ale poté už se ujal slova a přednesl ostatním, jak rozhodl.
Zasedání pokračovalo i druhým dnem. Ten první zakončil mistr k večeru, když všechny zúčastněné vybídl, aby si přes noc připravili stanovisko, které měl pak každý klášter přednést.
Hlavní brána se dnes otevírala častěji než kdy jindy. Hosté postupně přijížděli po trojicích, jak zrovna dorazila výprava z nějakého kláštera. Jednou Tadeáš dokonce zahlédl, že přijelo pět bratrů. Dva z nich se ale za nějaký čas z kláštera vzdálili.