Po několika dnech ruch ustal a Šedý klášter opět upadl do své klidné, strohé krásy. Lidé už k branám nechodili, a tak jediným zvukem, který občas přerušil jednotvárné kvílení větru, byl křik hejna vran prohánějícího se po nebi.

Ještě nesněžilo, ale šedá obloha a studený vítr dávaly tušit, že zima se už pevně chopila žezla. Bratři začali utěsňovat každou skulinku ve zdech, aby si v celách i na chodbách udrželi co nejvíce tepla.

Tadeáš s Mojmírem záhy zjistili, že zdejší život je prostý a že se řídí pevnými pravidly. Stejně jako v Bílém klášteře, i tady se ráno chodilo zpívat do kaple. Šedý klášter neměl svůj sbor, a tak vždy jeden ze skupiny hlasově nadanějších bratrů předzpívával a ostatní slova i nápěv opakovali. Písně byly povětšinou starší a snad s jedinou výjimkou v jazyce učenců. Tadeáš si pomyslel, že tu zřejmě nemají rádi novoty.

Po snídani, která se musela důsledně konat mlčky, přišlo na řadu vyučování. Ve výuce se tady střídalo několik starších bratrů, z nichž každý pojal hodiny po svém. Nejlidštěji působil bratr Mikuláš, který si k ostatním přisedl a vyprávěl si s nimi o tom, co zažil nebo co viděl, a snažil se bratry podnítit k tomu, aby se zamysleli, jak by danou situaci řešili oni. Bratr Stanislav jim pro změnu předčítal úryvky ze své již téměř dokončené knihy a byl nerad, když ho kdokoliv vyrušil. Tadeáš se ho jednou chtěl zeptat na něco, na co měl jiný názor, ale záhy pochopil, že bratra Stanislava se zkrátka nesmí přerušovat. Jeho hodiny tedy jen proseděl a přemýšlel nad tím, jestli je jediný, komu tyto výklady nic nedávají.

Většinou jim však dělal společnost bratr Justýn, letitý muž s vysokým čelem a výrazným, bílým obočím. Vždy si z knihovny přinesl některý ze spisů, které se dochovaly z doby, kdy byl Řád černé růže založen, a citoval jim vybraná místa. Nakonec uvedl myšlenku, kterou považoval za nejdůležitější, a nechal bratry do příštího dne rozmyslet si a napsat svůj výklad uvedených slov.

„Kdo chce budovati, musí umět mlčeti,“ zněla například jedna z vět, kterou ve svém spise uváděl bratr Gracián, zakladatel prvního kláštera řádu.

Čas na přemýšlení měli bratři odpoledne. Sice se museli zapojit do přidělených prací, ale to jim nebránilo v tom, aby se při manuální práci nevěnovali i svému domácímu úkolu.

Tadeáš to měl jednoduché. Během prvních dnů chodil tak často navštěvovat Hroma a starat se o něj, že padl do oka bratrovi majícímu na starost provoz stájí. Když představený rozděloval práce, sdělil Tadeášovi, že si ho tento bratr vyžádal a že se tedy bude podílet na opravách a úklidu stájí.

Hospodářská budova určená pro koně byla zčásti uzavřená, zčásti ale také otevřená. Většina koní přebývala vevnitř a ve venkovních stáních byli jen čtvernožci, kteří byli na místní tuhou zimu zvyklí a náležitě vybavení. Klášter totiž kdysi zakoupil několik kusů severského plemena s hustou srstí. Tyto koně používali na cesty do hor, kde bylo i přes léto chladněji.

Tadeáš právě spolu s ostatními řezal trámy. Překlad nad hlavní chodbou se na jednom místě propadal a bylo nutné jej podepřít. Ani při práci, kdy bylo dovoleno mluvit, se bratři v hovoru nepřetrhli. Povětšinou se omezili jen na nutné pokyny související s právě prováděnou činností. Tadeášovi to vyhovovalo. Doposud se s žádným z místních bratrů nijak výrazně nesblížil, a tak stejně neměl co říct.

Mojmír měl oproti tomu práci o dost těžší. Představenému se nepozdávala rytířova „titěrnost“, jak to nazval, a tak mu uložil pomocné práce v kovárně, aby zesílil. Tadeáš věděl, že Mojmír vzhledem ke střednímu vzrůstu a ke své hubenosti působí menším dojmem, ale zároveň také věděl, že když na to přijde, umí se mečem ohánět s nečekanou silou. Bylo tu však zvykem podrobit se rozhodnutí představeného, a tak Mojmír trávil odpoledne u výhně, kde asistoval místnímu kováři.

Počínaje večeří pak bylo znovu přísně zakázáno mluvit. Po jídle se měli bratři odebrat do svých cel a věnovat se četbě nebo něčemu jinému. Bratři, kteří chodili na vyučování, tedy povětšinou usedli za stůl a připravovali si pojednání na zadané téma. Tadeáš častokrát dlouho seděl při svíčkách a dumal nad tím, co by měl na list před sebou napsat. Takovýto úkol mu v Bílém klášteře nikdo nedával. Musel však uznat, že má něco do sebe. Přinejmenším se vždy donutil utřídit si myšlenky.

„Muž se má umět stručně a smysluplně vyjádřit,“ říkával jim bratr Justýn.

Tadeáše tyto chvíle mnohdy bavily, mnohdy ovšem právě naopak. Bratr Justýn totiž trval na tom, aby krátké pojednání napsali po každé hodině, jenže některé vybrané citáty byly tak nicneříkající nebo naopak tak zjevné, že o nich nebylo moc co napsat. To rytíř sedával u stolu dlouho do noci a snažil se vymyslet alespoň něco, s čím by byl jejich učitel spokojen. Nevypracování úkolu se totiž nekompromisně trestalo.

Na další hodině bratři postupně svá pojednání přede všemi četli a bratr Justýn toho či onoho pochválil nebo naopak toho či onoho pokáral, když se mu zdálo, že dotyčný neodhalil pravý význam uvedeného citátu.

A tak rovnoměrně plynul den za dnem. Tadeášovi zdejší život dokonce v jisté míře i vyhovoval. Po náročnějších letech měl konečně příležitost si důkladněji odpočinout. Odpolední práce totiž nebyly ve srovnání se správcováním Milotína nijak náročné.

Ale i nepříjemné chvíle dokázal Šedý klášter svým hostům přichystat. Stále bylo patrné, že Tadeáš s Mojmírem jsou odjinud a že neznají některé drobnosti. Jednou se tak oba bratři sešli těsně před večeří a zamlklý Mojmír se podělil se svým trápením.

„Tadeáši, víš, já si vážím ticha, ale nepřipadá ti, že to tu přehánějí?“ řekl. „Včera ráno jsem se probudil v opravdu dobré náladě a když mi na snídani bratr podával můj příděl, bezmyšlenkovitě jsem mu poděkoval. Měl jsi vidět, jaký pohled na mě vrhl. Cítil jsem se opravdu trapně, ale to skutečně považují za hřích, když člověk v dobré víře promluví?

Anebo ten večerní zákaz mluvení. Vím, že v klášteře pak panuje takřka posvátné ticho, ale já bych se kolikrát nejraději vypravil za tebou a promluvil si s tebou o úkolu, který nám dal bratr Justýn. Ne že bych měl problém udělat si svůj vlastní názor, ale výměna poznatků s ostatními tak, jak to děláme u nás, přece není na škodu.“

Tadeáš se na Mojmíra zadumaně podíval. Sám se podobnými myšlenkami dost často zabýval. Zdejší pravidla na něj působila na jednu stranu přínosným dojmem, ale na druhou stranu jej také v mnohém svazovala.

Když se mu Mojmír nyní svěřil, tak také přispěl svou zkušeností: „Já jsem pro změnu asi před pěti dny potkal po večeři na chodbě jednoho bratra. Mířil zrovna ven na nádvoří a protože jsem se odtud právě vrátil, varoval jsem ho, že schody jsou už namrzlé, ať si dá pozor. Ohlédl se na mě, přikývl a šel dál. Byl bych na to zapomněl, kdyby za mnou předevčírem nepřišel do cely představený a neřekl mi, že jsem ho zklamal.

V tu chvíli do mě uhodilo. Marně jsem vzpomínal, co jsem asi mohl provést, ale nic se mi nevybavilo. A tak mi sám připomněl, že jsem promluvil navzdory zákazu, a dodal, že tady bývá zvykem, že se bratr, který se prohřešil, alespoň přizná a požádá o trest. Protože jsem tak neučinil, musí mi uložit trest tvrdší.

Snažil jsem se mu vysvětlit, jak se celá událost stala, a také jsem popravdě řekl, že jsem o nutnosti ohlášení vlastního přečinu nevěděl. Odpověděl mi pouze, že tady podle dohody nejsem hostem a že pravidla pro mě tedy platí jako pro všechny ostatní. Protože se jednalo o první prohřešek tohoto druhu, tak mi uložil pouze jednodenní mlčení. Však sis sám mohl všimnout, že jsem ráno v kapli mohl váš zpěv jen poslouchat a že jsem svou práci bratru Justýnovi nepřečetl, ale jen odevzdal.“

Předepsaných pravidel bylo více a netýkaly se jen mlčení. Tadeáš s Mojmírem čas od času nějaké překročili, protože na ně nebyli zvyklí. Ve výsledku tak byli jedni z nejtrestanějších bratrů. Častokrát museli po večerech vykonávat nějaké přidělené práce navíc. Většinou se jednalo o nějaký úklid, čištění nebo něco podobného. Tadeášovi tyto činnosti nevadily, ale naplňovaly ho jen v případě, že měly nějaký smysl. Tresty se však mnohdy udělovaly jen tak, aby práce byla pokáranému bratrovi co nejnepříjemnější. Tadeáš jednou dokonce drhl svícny v kapli, které tři dny před tím po sobě čistili jiní bratři. Mojmírovi byl zase dvakrát nakázán půst, což ho vzhledem k těžké práci v kovárně zasáhlo více, než by bylo vhodné.

Do skutečného křížku s ostatními se však Tadeáš dostal až jiný den. Bratr Justýn na jedné hodině zadal ke zpracování myšlenku: „Trest je nejlepší pomoc.“ Tadeáše inspirovalo prožití z posledních týdnů, a tak se skutečně rozepsal. Jeho práce byla třikrát delší než obvykle. Uváděl v ní, že něco takového jako trest – v tom současném chápání – by ve skutečnosti nemělo existovat. Pokud chce někdo někomu jinému skutečně prospět, měl by mu pomoci, a ne jej potrestat. Samozřejmě, taková pomoc pak má formu trestu, ale v prvé řadě musí být volena tak, aby dotyčnému člověku dopomohla k objasnění vlastní chyby. Když si například někdo neváží jídla a je vybíravý, pak je jedině v pořádku, jestliže jsou mu sníženy příděly pokrmů. Ale pokud bratr vykonávající těžkou práci hřešil jinak, tak není omezení jídla vůbec přínosné. Vždyť je mu dokonce zabráněno v tom, aby svou práci dělal tak, jak má, jelikož se mu nedostane potřebných sil.

„Pokud někdo přemýšlí pouze o tom, jak by hříšníka potrestal, je chladně tvrdý. Chce-li mu opravdu prospět, musí přemýšlet, jak by druhému pomohl,“ zakončil Tadeáš.

Už během čtení své práce zpozoroval, že v místnosti zavládlo ostražité napětí. Když se nyní rozhlédnul, viděl, jak všichni bratři zvědavě čekají, co tomu řekne Justýn. Pouze Mojmír se tiše díval se sklopenýma očima do lavice.

Justýn tíživé ticho přerušil až po chvíli. „Vidím, že se naši hosté musí ještě mnohému učit,“ řekl ledově s důrazem na slovo „hosté“. Pak bez dalšího odkladu vyzval ostatní bratry, aby přečetli své názory. Některé pochválil, některé ne a Mojmíra ani nenechal číst.

Odpoledne pak musel Tadeáš přerušit práci ve stájích, protože si ho k sobě zavolal představený. Když rytíř vstoupil poté, co ze sebe setřásl zbytky sena, uviděl na stole představeného svůj vypracovaný úkol. Bratr Justýn tedy nelenil a přišel žalovat!

„Zajímavé čtení,“ řekl Eduard na uvítanou. Z jeho tónu se nedalo soudit, zda je taktéž rozladěn, či nikoliv.

Pak se začal vyptávat na jednotlivé věty z práce a Tadeáš mu vysvětloval, jak je myslel. Rozhovorem strávili dobrou hodinu a rytíř měl čím dál tím větší pocit, že se jeho slova Eduarda nedotkla tak jak bratra Justýna.

„Bratr Justýn mne žádal, abych ti zakázal navštěvovat jeho hodiny, dokud nepřipustíš, že ses mýlil,“ dodal ještě, když Tadeáš odcházel. „Nevidím však důvod, proč bych mu měl vyhovět.“

Tadeášovi spadl kámen ze srdce a hned měl veselejší náladu. Souhlas představeného však nic nezměnil na tom, v jakém odloučení od ostatních se nyní společně s Mojmírem ocitl. Tadeáš si totiž při psaní neuvědomil, že bezděky použil nedávný trest pro Mojmíra jako příklad. Ostatní však tiše dávali najevo svou nelibost nad tím, že si mladý rytíř na dle jejich soudu oprávněný trest stěžoval. Bílá spona na pásku se tak pro oba stala jistým cejchem osamocení.

O to více Tadeáše potěšil dopis, který mu v polovině ledna poslal Jan. List přišel úplně nečekaně. Jednoho dne přijel posel z Bílého kláštera, který představenému nesl vzkaz od mistra. Když své poslání splnil, vyhledal Tadeáše a předal mu jeho zásilku.

Rytíř si nevzpomínal, že by si kdy s Janem nějaký dopis vyměnili. Mnohdy se při plnění pracovních povinností stávalo, že se neviděli i několik měsíců, ale nikdy nespatřovali žádný důvod si psát. Všechny zážitky si sdělili, až se zase setkali. Tentokrát ale musel Jan na dálku vycítit, že jeho přítel potřebuje rozveselit, a tak mu napsal.

Se šťastným úsměvem četl Tadeáš těžkým písmem psané řádky. Původně si říkal, zda se třeba něco nestalo nebo zda Jan nepotřebuje s něčím pomoct, ale dopis byl jen takové milé pozdravení a vylíčení událostí, které se staly od jejich odjezdu do Šedého kláštera.

Tadeáš se posla zeptal, kdy jede zpátky, protože chtěl napsat odpověď. Když se dozvěděl, že bratr odjíždí hned zítra, nelenil a ihned po dokončení dnešního úkolu pro bratra Justýna sedl k druhému listu. Dlouho do noci seděl u svého stolku, aby Janovi popsal život v Šedém klášteře. Napsal mu vše tak, jak to cítil, neměl strach, že by jeho dopis padl do cizích rukou. Věděl, že Jan pochopí, že si nestěžuje, ale že pouze líčí své dojmy.

Další den, když bratr Justýn propustil své posluchače, zastavil Tadeáš Mojmíra a vyřídil mu pozdravy od Jana. Mladší z rytířů se sice usmál, ale Tadeáš si všiml, že je jeho druh čím dál tím zamlklejší a smutnější.

„Však tu nebudeme navěky,“ chtělo se mu říct, ale vzhledem k tomu, že v okolí ještě postávali ostatní bratři, nechtěl je příliš dráždit.

V krátkém čase čekalo na Tadeáše ještě jedno překvapení. Večer k němu do cely opět přišel představený, ale tentokrát se tvářil přívětivě. V ruce nesl dva předměty. Když je položil na stůl, ukázalo se, že jedním z nich je velice dovedně vyřezané těžítko a druhým pak jakýsi pás látky.

„Dlouho jsme nemohli přijít na to, komu jsou tyto dary určeny,“ usmál se Eduard. „Jedné noci totiž někdo balík s těmito dvěma věcmi nechal u zadní brány. Byl k němu přiložen krátký vzkaz: ‚Pro toho, jemuž je svoboda nad všechno zlato.‘ Bratři si balík bezradně předávali, až skončil na mém stole. Ani já jsem nevěděl, komu je určen, a tak jsem ho rozbalil. Zkoumal jsem jeho obsah, ale na nic jsem nepřišel. Až dnes jsem si uvědomil, kdo ho poslal. Navštívil mě totiž přítel, mistr tesařské dílny, a na mém stole uviděl toto ozdobné těžítko. Nadšeně chválil práci a pak s podivem konstatoval, že pokud ho zrak nešálí, poznává rukopis jednoho ze svých učňů. Netrvalo dlouho, než jsem si to spojil a jméno tohoto učně našel na seznamu odvedených mužů. Tedy alespoň na tom původním, na poslední chvíli z něj bylo vyškrtnuto,“ zasmál se na závěr představený.

To už i Tadeášovi svitlo. Řezbářem musel být tedy ten mladík, kterého předtím vykoupil. Když Eduard odešel, zadíval se na oba předměty blíže. Na těžítku, které se mu hodilo při psaní úkolů pro bratra Justýna, byli vyřezáni cválající koně. Tadeáš je dlouho pozoroval a obdivoval mladíkovu dovednost – zvířata byla úplně jako živá.

Pak vzal do ruky pás bílé látky a zjistil, že je po celé délce vyšíván jemným bílým stehem, který je patrný jen při bližším pohledu. To musela být práce řezbářovy dívky. I pro tento dar měl rytíř využití – běžná roucha sice nosíval přepásaná koženým pásem, ale roucho určené pro slavnostní příležitosti si převazoval látkovým páskem. A to právě nějakým takto decentním. Jak ale mohla dívka na takovou věc přijít?

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.