Třetí den už bylo jasně cítit, že se zasedání blíží ke konci. Mistr sice ještě položil na úvod několik dotazů, ale poté už se ujal slova a přednesl ostatním, jak rozhodl.

„Mnozí z vás si správně uvědomili, že válka mezi dvěma cizími zeměmi, které jsou odvěky znepřátelené, se našeho řádu vůbec netýká. O pomoci by se dalo uvažovat, pakliže by například silnější národ přepadl slabší, aby ho vykořisťoval. Tady jsou však důvody zcela jiné.

Nicméně správně jste poukázali také na to, že náš řád je součástí tohoto království a jako takový se tedy musí do určité míry řídit jeho nařízeními. V tuto chvíli není jiné východisko, než výzvu uposlechnout a poskytnout všechny odvody, kterými jsme zatíženi. Kdybychom tak neučinili, Richard by se nás možná snažil všemožně ochránit, ale sám by měl svázané ruce. Jen stěží by dosáhl nějakého výraznějšího úspěchu, protože jeho odpůrci by měli spoustu argumentů, o které by se mohli opřít. Oslabili bychom tedy jak náš řád, tak i krále, který, ač není jeho pozice na trůnu kdovíjak silná, stále může zemi v mnohém prospět.

Královy přízně využijeme, ale jinak, než zde zaznělo. Co nevidět vypukne skutečné verbování a kdo z vás jste ho někdy viděli na vlastní oči, určitě mi dáte za pravdu, že je to něco příšerného. Hrubí vojáci a jejich ještě hrubější velitelé, často opilí, násilím odvádějí kohokoliv, kdo jim přijde do cesty. Bijí muže, bijí ženy, které nechtějí své drahé pustit. Všude samé násilí, křik, pláč. Častokrát biřici odvedou za posměchu i ty, koho nemají. Mnohdy jen tak ze zlovůle nebo pro potěšení.

To je přesně místo, kde můžeme obyvatelé našich vesnic nejvíce ochránit. Ano, je velmi smutné, že se do tohoto odtrhávání mužů od rodin musíme zapojit i my, ale nejde to jinak. Proto se musíme pokusit udělat to co nejšetrnějším způsobem. Krále ihned poprosím, aby jeho verbíři na naše pozemky nevkročili. Sdělím mu, že jeho lidem vyměřený počet mužů předáme sami.

Nemáme příliš mnoho času, zpráva o chystané válce se do všech končin země musí rozšířit během několika týdnů. Do té doby musí každý klášter připravit seznam mužů, kteří budou nuceni nastoupit vojenskou službu. Připravujte ho potají, jinak se mezi lid rozšíří panika a chlapci i muži budou utíkat do lesů a hor, aby se před námi skryli. V určenou chvíli se musí bratři rozjet do všech osad a vybrané muže odvést. Nedělejme si nikdo naděje, že se to obejde bez vzpouzení, možná i násilí. Je však potřeba postupovat důsledně bez jakýchkoliv výjimek. Kdo bude určen, ten se musí podrobit.

Bílý klášter své poddané sčítal naposledy před třemi lety. Předpokládám, že také ostatní kláštery mají k dispozici více či méně aktuální seznam. Postupujte podle něj. Pokud je v nějaké osadě správcem náš bratr, pověřte výběrem ho. Jinak výběr proveďte sami. Upozorňuji ještě jednou, že zvěst o verbování se k nám dostala tajně, a proto ji musíme v tajnosti udržet co nejdéle.

Odveďte každého sedmého bojeschopného muže. Vybírejte ty, kteří mají co nejméně závazků, bez kterých se například rodina uživí sama. Odvedené pak ubytujte v klášteře, dokud nebudou předáni královým mužům. Každého sedmého z toho důvodu, že někdo například skutečně nebude doma, někdo může mít závazky, o kterých nevíme, a tak dále. Buďte lidé. Pokud se na seznamu ocitne někdo, kdo vám pak uvede opravdové důvody, proč nemůže odejít, pusťte ho. Ale jen ze skutečně závažných důvodů.

Bylo by také vhodné, kdyby každý klášter zvážil možnost, jak zaopatřit rodiny, kterým budou muži odvedeni. Třeba nějakým drobným přilepšením, ať už formou peněz, nebo přídělů. Záleží však na možnostech každého kláštera.

Nezapomeňte být důslední, a tedy i nekompromisní. Lidem můžeme nejvíce pomoci jen tehdy, když zde skutečně nebude prostor pro libovůli, smlouvání či obchod. Pouze až budou odvedeni ti, co mají být odvedeni, mohou se tito muži vykoupit. Král sám tuto podmínku stanovil, a proto jí nebudeme bránit. Jestliže se někdo vykoupí, předáme verbířům místo muže stanovenou částku navíc.

Co se týká bratrů, je nutné vyslat i je. Přinejmenším část jízdních by měla být tvořena našimi rytíři. Dejte přednost dobrovolníkům. Pokud se jich nenajde dostatek, což bych se nijak nedivil, určí je představený. Pro bratry možnost vykoupení neplatí. Bude dobré, když s našimi lidmi budou v cizině i oni. Aspoň budou moct dohlédnout na to, že se s lidmi zachází důstojně, a pomoct tam, kde to bude potřeba.

Dalším požadavkem krále jsou peníze. Tady je to poměrně jednoduché. Klášter jednoduše musí předat částku, která bude vyměřena.

Také přesný seznam vybavení a zásob, které je potřeba odevzdat, ještě nemáme. Pravděpodobně vám ho královi lidé předají později nebo se ho dozvíte v dopise ode mne. Žádám vás, abyste do poslední položky splnili, co bude na seznamu uvedeno. Samozřejmě není nutné odevzdat například všechny naše nejlepší koně, ale vyvarujte se výběru toho nejhoršího a nejošuntělejšího! Dávejte nové, stejně jako staré. To je vše,“ zakončil svou řeč mistr.

V místnosti panovalo absolutní ticho. Tadeáš si uvědomil, že takto vážná nálada zde vládla pouze na samém začátku.

Nakonec mistr dodal: „Nyní jděte a připravte se k co nejdřívějšímu odjezdu. Pokud si se mnou někdo z vás bude ještě přát hovořit o samotě, můžete mě během dnešního dne navštívit v mé pracovně.“

A tak se rozešli. Tadeáše s Ješkem však mistr ještě zadržel. Nejprve se obrátil ke staršímu z rytířů: „Ješku, pojď prosím nyní se mnou. Probereme seznam bratrů, kteří budou vysláni za náš klášter, a domluvíme se na dalších věcech. Ty Tadeáši,“ obrátil se mistr, „za mnou přijď po večeři.“

Tadeáš přikývl a vyšel ven. Obvykle neměl ve zvyku přemýšlet o tom, co po něm bude představený chtít, ale nyní si nemohl pomoct.

„Tak že bych byl přeci vybrán?“ prolétlo mu hlavou. Na chvíli se dokonce poddal truchlivé náladě, jakkoliv se snažil sám sebe přesvědčit, že nic konkrétního mistr vlastně nezmínil. Pak ale potřásl hlavou a v duchu si vyhuboval. Důvody, proč musí řád poskytnout své muže, byly zřejmé a dávaly smysl. Bude-li mezi nimi vybrán on, musí svůj úkol splnit bez reptání. Koneckonců, ve všech situacích, do kterých se dostane, může najít nějaké poučení.

Když pak večer zaklepal na dveře pracovny představeného a vstoupil, našel již v místnosti Mojmíra. Ten se na příchozího ze své židle ohlédl a rovné hnědé vlasy se mu na hlavě zatřásly.

„Pojď dál, Tadeáši, a posaď se,“ pokynul mistr. Než tak oslovený učinil, dokončil představený rozhovor s Mojmírem, do kterého Tadeáš vpadl.

„Zavolal jsem si vás dva z určitého důvodu,“ obrátil se následně už k oběma. „Budu pro vás mít úkol, tentokrát trochu netradiční. Eduard, představený Šedého kláštera, přišel s myšlenkou, že by své dva bratry rád nechal přes zimu na zkušenou u nás. Aby získali představu, jak je život zařízen v jiných klášterech. Na oplátku nabídl, že pohostí dva bratry odsud. Rád by, aby se jeho bratři u nás zapojili do běžného života, tedy aby s nimi nebylo nakládáno jen jako s hosty. Toho samého se pak dostane bratrům z Bílého kláštera. S jeho návrhem jsem souhlasil a vybral jsem vás dva. Tudíž se přichystejte, zítra ráno vyjíždíte.“

Tadeáš s Mojmírem na sebe překvapeně pohlédli. Čekali mnohé, ale že nadcházející zimu stráví v jiném klášteře, to nikoliv. Určitost mistrova tónu však vylučovala jakékoliv pochybnosti, a tak se oba zvedli.

„Ještě jedna věc. Budete sice nyní žít v Šedém klášteře, ale stále jste rytíři Bílého kláštera,“ sdělil jim představený na odchodu.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Mojmír, když za sebou zavřel dveře.

„Řekl bych, že nám chtěl mistr naznačit, abychom se nebáli, že by nás představený Šedého kláštera poslal do králových služeb,“ odpověděl Tadeáš.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.