Přišel listopadový den, kdy měli být odvedenci předáni královým mužům. Tadeáš se ocitl v průvodu rytířů, který vyjel na hranici pozemků Šedého kláštera, aby verbíře doprovodil k hlavní bráně.

Vojenská výprava už na ně čekala. Velitel, brunátný muž s hrozivým knírem a malou trojúhelníkovou bradkou, se tvářil nerudně. Dalo mu spoustu práce, aby se ovládal. Tadeášovi bylo jasné, že mu je takovéto převzetí nových vojáků proti srsti. Nejraději by si je sám pochytal a u toho se jim ještě vysmál.

Když dojeli zpět ke klášteru, otevřeli bratři bránu, za níž už byli všichni připraveni k odchodu. Neveselý pohled byl na toto shromáždění, které tu útrpně čekalo, dokud představený s vrchním verbířem nezkontrolují přesný počet předávaných mužů a peněz. Biřicové si všechno podezřívavě ověřovali, ale ke své nelibosti zjistili, že je vše v nejlepším pořádku.

Do ještě větší nespokojenosti velitel upadl, když ho představený požádal, aby mu řádné převzetí podepsal. Muž udělal na listinu nejistými pohyby jakýsi klikyhák, pod níž jeho písař slovy napsal plný titul králova zmocněnce.

A tak vyšli. Tadeáš, který po příjezdu zůstal stát před branou, zahlédl v zástupu mužů vysokého vyzáblého mladíka, jenž věnoval pohled plný bolestného loučení kamsi vlevo od rytíře a pak smutně sklopil hlavu a kráčel dál.

Tadeáš se ohlédl tím směrem. Pod vysokou jedlí spatřil urostlou štíhlou dívku ve světle modrých, přepásaných šatech. Mlčky se dívala za svým milým. Neplakala. Buď už to měla za sebou, nebo jednoduše nebyla z těch lidí, u kterých se zármutek projevuje takto. Přišla se naposledy rozloučit a právě ta tichá bolest v její tváři působila srdceryvněji, než kdyby k němu s pláčem vztahovala ruce, jako to dělaly jiné přítomné ženy.

Biřici, ochuzeni o jednu ze svých nejoblíbenějších zábav, si přes protesty bratrů začali svůj vztek vylévat na mužích. Křičeli na ně, nadávali a poháněli je halapartnami a holemi. Když jedna z obzvláště tvrdých ran dopadla na břicho onoho vyzáblého jinocha tak, že se schoulil a málem upadl na zem, dívka pod jedlí jen pevně stiskla chvějící se rty a zavřela oči.

To už Tadeáš z poloviny ani nevěděl, co dělá. Seskočil z Hroma a zastoupil vrchnímu verbíři kráčejícímu v čele průvodu cestu. Muž k němu hněvivě vzhlédl.

„Chci vykoupit jednoho muže,“ pronesl rozhodným hlasem Tadeáš.

Verbíř se kousl do rtů a bylo vidět, že sám v sobě svádí těžký boj. Už tak mu odepřeli odvod vojáků, ale teď mu navíc chtějí vytrhnout ze spárů dalšího! Jenže královy příkazy zněly jasně. Každý muž má právo se vykoupit nebo se nechat vykoupit. Verbíř kývl na svého písaře, který ze záhybů svého oděvu hbitě vytáhl kalamář, list a brk.

Tadeáš mu přesně odpočítal požadovaný počet zlaťáků – odevzdal tak téměř všechny peníze, které si sem přivezl na celou zimu – a pak se vydal mezi odvedené muže, aby jednoho vysvobodil. Když ukázal na zbitého mladíka, nemohl zachráněný ani uvěřit, co se s ním děje. Najednou se ocitl na kraji cesty a zbytek pokračoval stejnoměrným krokem dál.

„Jdi. Jdi domů,“ poplácal ho Tadeáš po ramenou. Když se pak v zavírající se bráně ohlédl, viděl, jak si mladá dvojice tiše padla do náručí. Výraz smutku z jejich tváří ještě nevymizel, zatím si nestihli plně uvědomit, jaké štěstí je zčistajasna potkalo.

Jakmile se brána s lomozem zavřela, Tadeáš se ohlédl po představeném, který odchod vojáků sledoval. Uvědomil si, že toto vykoupení rytířem řádu by se mu nemuselo líbit. Ale Eduard se chvíli se zatnutými zuby díval směrem, kterým zástup odešel, a pak se beze slova otočil.

Při večerní návštěvě kaple, kdy kněz prosil o ochranu pro odvedence, nebyl nikdo, kdo by se k jeho prosbám z celého srdce nepřidal. Tak mocně zasáhly události posledních dní jinak otrlé bratry.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.