„Cože?“ zeptal se Tadeáš. Bylo to, jako kdyby do něj uhodil blesk. I když slovům rozuměl, nedokázal si připustit, že by to byla pravda.

„Nedávno se odstěhovali.“

„Kam? Kdy?“

„Někdy letos, ale nevím přesně. Já jsem se sem přistěhovala teprve před dvěma týdny. A kam, to já nevím. Ale možná bude vědět Valérie, to je má sestřenice. Ta už tady ve vsi bydlí několik let. Vali, pojď sem!“ zavolala přes rameno.

Přicupitala druhá žena, která byla té první hodně podobná, a zadívala se na Tadeáše.

„Tady tento muž se ptá, kam se odstěhoval bývalý pán s dcerou. Nevíš?“ zeptala se jí sestřenice.

„Tak to nevím,“ odpověděla žena. „Odstěhovali se náhle. Alena, to bylo děvče rozmilé, radost pohledět. Ale na podzim najednou onemocněla, nikdo nevěděl proč. Povídá se tu, že jí utekl milý, ale co je na tom pravdy, to nevím. Tak či tak, stonala celou zimu. Vystřídala se u ní spousta doktorů. Milíř si musel sáhnout hluboko do kapsy, ale to on zase nebyl skoupý, když šlo o jeho jediný poklad. Jenže žádný z učených pánů na nic nepřišel. Jen jeden navrhl, že by se měli přestěhovat někam jinam. Že jiné prostředí možná děvčeti prospěje. Sotva roztál sníh, sbalili všechny věci na dva povozy a odjeli. Bylo to smutné. Alena plakala, ale otec trval na svém, říkal, že je to pro její dobro.“

„A kam se odstěhovali?“ hlesl Tadeáš.

„To opravdu nevím. Myslím, že za nějakými příbuznými. Mám dojem, že za Milířovou sestrou. Ale podívejte se, tam je Anna,“ ukázala na náves za rytířova záda. „Jestli bude někdo vědět, tak ona. K té měla mladá Alena nejblíže. Často k ní chodívala na návštěvu, vyplakat se, když jí otec ubližoval a tak. Hej, Anno!“ zavolala dříve, než stačil Tadeáš něco namítnout. „Pomoz tady pánovi.“

Oslovená se zastavila. Rytíři tedy nezbývalo nic jiného, než poděkovat oběma ženám a odebrat se k ní.

„Nuže?“ zeptala se ostražitým hlasem a neustále přejížděla po Tadeášovi pohledem. Vypadalo to, jako by na něm něco hledala.

„Hledám Alenu, Milířovu dceru.“

„Proč?“

„Já… Potřebuji s ní mluvit,“ soukal ze sebe Tadeáš.

„Proč?“

„Chci se omluvit,“ přiznal rytíř, protože viděl, že jinak se nic nedozví.

Co však následovalo, to ho dokonale zaskočilo. Žena bleskurychle popadla hůl, o kterou se opírala, a ohnala se po něm. Tak tak, že si stihl rukou ochránit obličej.

„Tak to jsi ty?!“ začala křičet. „To jsi ty, kdo tomu nebohému děvčeti zlomil srdce! A teď máš ještě tu drzost se tu ukazovat? Táhni, odkuds přišel, a už ji nech na pokoji!“

„Já s ní ale musím mluvit!“ naléhal Tadeáš, jakmile se mu podařilo dostat z dosahu hole.

„A proč? Abys jí zase popletl hlavu a utekl? Víš ty vůbec, co chudák vytrpěla? Jak ráda jsem se na ni dívala, když mi o tobě vyprávěla, jak jste se seznámili. Už tak byla kvítek, ale láskou ještě zkrásněla. A pak jednou přišla s brekem. Po chvíli přemlouvání mi pověděla, co se stalo. Ubohá! A to tě ještě omlouvala, že tě chápe! Jenže srdci neporučíš a ona se žalem rozstonala. Ani se nedivím, že jí žádný doktor nepomohl, vždyť na zlomené srdce pilulky ani bylinky nejsou! Jsem ráda, že odjela. Jinde přijde na jiné myšlenky. Snad tam na tebe zapomene, ty ničemo!“

„Kam se odstěhovala?“

„To ti tak řeknu! Abys tam jel a znovu rozdrásal starou ránu. Jaktěživa jsem, tak to nikomu nepovím. A jestli máš aspoň nějaké svědomí, tak po ní už nepátrej. Zapřísahám tě, neubližuj tomu děvčeti znovu!“

Stařena zhluboka dýchala, jak ji to spílání vysílilo. Pak se podívala na svou hůl, kterou ještě stále držela v pohotovosti, a jako by si až teď vzpomněla, k čemu vlastně slouží, znovu se o ni opřela. Na rytíře však nadále vrhala nevraživé pohledy.

Tadeáš neměl, co by řekl. „Nemohu po vás aspoň poslat psaní? Že byste list poslala tam, kde teď bydlí. Slibuji, že odjedu a nebudu posla sledovat,“ zkusil ještě navrhnout.

„Ne. A už táhni ke všem čertům,“ odpověděla stařena rozhodně, otočila se a odkráčela.

Jako spráskaný pes jel Tadeáš domů. A nebylo to kvůli tomu, že pár ran holí skutečně schytal. Že se tehdy neoddělil od výpravy do Šedého kláštera a nepokusil se napravit napáchané škody hned! Proč jen jel dále a nechal to až na jaro?

A tak jel domů a v srdci měl prázdno.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.