Pre zobrazenie tejto neverejnej časti príspevku musíte byť registrovaný ako Prispevatel. Pripadne sa prihlaste.
Přišel listopadový den, kdy měli být odvedenci předáni královým mužům. Tadeáš se ocitl v průvodu rytířů, který vyjel na hranici pozemků Šedého kláštera, aby verbíře doprovodil k hlavní bráně.
I když bylo ráno sychravé a pofukoval studený vítr, přesto jel průvod klidným tempem. Představený Šedého kláštera seděl na koni důstojně a nikam nespěchal. Po jeho bocích pak cválali oba jeho společníci.
Třetí den už bylo jasně cítit, že se zasedání blíží ke konci. Mistr sice ještě položil na úvod několik dotazů, ale poté už se ujal slova a přednesl ostatním, jak rozhodl.
Zasedání pokračovalo i druhým dnem. Ten první zakončil mistr k večeru, když všechny zúčastněné vybídl, aby si přes noc připravili stanovisko, které měl pak každý klášter přednést.
Hlavní brána se dnes otevírala častěji než kdy jindy. Hosté postupně přijížděli po trojicích, jak zrovna dorazila výprava z nějakého kláštera. Jednou Tadeáš dokonce zahlédl, že přijelo pět bratrů. Dva z nich se ale za nějaký čas z kláštera vzdálili.
Ten nevěřícný tón pronikl Tadeášovi hluboko do duše. Vzhlédl k představenému a viděl, že se v jeho průzračně modrých očích zračí naprosté nepochopení.
Nastal čas opustit toto město. Vrátil se tedy do hostince, vyzvedl si své věci a Hroma a vydal se pryč. Raději zvolil jižní bránu, to kdyby v té severní hlídkovali stejní muži jako včera.
A tak skutečně nespěchal. Druhého dne se nejprve kousek vrátil po vlastních předvčerejších stopách, ale jakmile narazil na říčku, vydal se po jejím břehu přímo na jih. Jel volně. Hroma nepobízel k nijak závratnému tempu a spíše si prohlížel krajinu kolem. Zvíře však čas od času samovolně zrychlilo, jako by chtělo dát najevo, že ho jeho pán nemusí šetřit, protože si dávno odpočinulo.
S prvními paprsky slunce se šestice jezdců rozprchla do různých stran. Každý z rytířů ukrýval ve svém vaku jednu či více listin a se soustředěným výrazem uháněl za svým cílem.