Ten nevěřícný tón pronikl Tadeášovi hluboko do duše. Vzhlédl k představenému a viděl, že se v jeho průzračně modrých očích zračí naprosté nepochopení.

„Co tě k tomu přimělo?“ zeptal se ho mistr ohromeně. I když se Tadeáš během svého života v klášteře dopustil spousty chyb, mistr mu vždy s klidem, a někdy taky i přísně, všechno vysvětlil. Ale ještě nikdy se rytíři nepodařilo svého představeného takto zaskočit.

„Já… chci být nadále rytířem tohoto řádu, nemohl bych se toho zříct. Vždyť jsem to musel udělat,“ namítal.

„Jako bych tě nedávno nepřinutil znovu si přečíst slib, který jsi skládal,“ zamrkal překvapeně mistr. Když viděl, že ho Tadeáš nepochopil, pokračoval: „Sám jsi tehdy říkal, že sis ho přečetl skrz na skrz. Nu a viděl jsi tam někde zmínku o tom, že rytíř řádu nesmí být ženatý?“

„Vždyť jsme tu samí muži. Nedovedu si představit, že by tu s námi žily ženy!“ oponoval mu nevěřícně Tadeáš.

„Tadeáši, Tadeáši,“ kroutil hlavou představený. „To víš, že by tu s námi nemohly žít ženy, náš řád je zatím výlučně mužský. Ale našel jsi ve slibu nějakou podmínku, že rytíři musí bydlet přímo v klášteře? Což bratři, kteří jsou správci vesnic, nebydlí přímo tam? A nežije snad alespoň jeden z nich se ženou? Já bych se přece nikdy nepostavil do cesty pravé lásce!“

Rytíř seděl neschopen slova na židli. Jen stěží potlačil nutkání udeřit se dlaní do hlavy. Vždyť to bylo tak jednoduché! Proč na to nepřišel sám? Z okamžitého popudu by nejraději znovu vyskočil na Hroma a utíkal se Aleně omluvit a vysvětlit jí, že všechno bude přeci jen dobré.

„Přece i tvůj přítel Jan jezdívá za svou milou,“ dodal představený a v jeho hlase se stále odráželo neporozumění, nyní už trochu pobavené.

Tadeáš se zarazil. Jan že si vyhlédl nějakou ženu? To mu přišlo tak nepravděpodobné, že jen otevřel ústa. Jak to, že se o tom Jan nikdy nezmínil? Hned si však uvědomil, že o takovýchto věcech, jakkoliv byli nejlepší přátelé, spolu nikdy nemluvili. Tadeáš nikdy nevěděl, jak by začal, až si nakonec řekl, že mu nejvíce vyhovuje, když se s tím vypořádá sám.

Jak toho nyní litoval. Už dávno mohl být moudřejší. V koutku mysli si pohrával se záměrem skutečně se za Alenou narychlo vypravit a okamžitě se vrátit na zasedání, ale mistr jako by uhodl, na co myslí, mu řekl:

„Teď je potřeba vše připravit na zasedání, které jsme sezvali, ale poté se budeš moct jet omluvit.“

Když Tadeáš přikývl a chystal se vstát, představený ho ještě jednou zarazil. Tentokrát už měl ve tváři vážnější výraz, jako vždy, když někoho napomínal.

„Ještě jednu věc, Tadeáši,“ řekl. „Mrzí mě, že ti ji musím říkat, protože bys ji měl přece dávno vědět. Když jsi mi vyprávěl o svých starostech, ptal ses mě, jak bys mohl sloužit řádu, kdybys žil s Alenou… To si opravdu myslíš, že jsi sliboval věrnost řádu? Sliboval jsi přece, že budeš sloužit Bohu, ne nějaké organizaci. Tak proč taková otázka? Nebo snad nemůžeš žít ctnostným a příkladným životem, když nebudeš bydlet v klášteře a nebudeš mít na sobě naše roucho?

Ano, můžeš pracovat pro řád, ale stejně svou práci nevykonáváš pro něj, ale pro lidi. To, že jsme se sdružili zrovna v podobě řádu s kláštery, je přece vedlejší. Teď je to ta nejlepší forma, ale v jiné době nebo na jiném místě nemusí být vůbec nutná. V tomto duchu musíš chápat i slib, který jsi skládal!“

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.