Nastal čas opustit toto město. Vrátil se tedy do hostince, vyzvedl si své věci a Hroma a vydal se pryč. Raději zvolil jižní bránu, to kdyby v té severní hlídkovali stejní muži jako včera.

Jakmile vyjel z města, zamířil dál po proudu řeky. Sotva se však přestal v hlavě zabývat dvěma muži, s nimiž se v Úvalu seznámil, a vzpomněl si, kam má nyní namířeno, sevřel se mu žaludek. Nedalo se ale nic dělat, tuto návštěvu musel vykonat.

Ač byla cesta neveselá, přesto nakonec skončila. Krátce před Zlovínem se zastavil. Na kraji silnice totiž zahlédl růži, a tak ji s pobaveným úsměvem utrhl. Dokonce se vlastním plánem na chvíli i rozveselil. Od minulé návštěvy totiž věděl, které okno Milířova domu je Alenino, a tak se k němu nenápadně přikradl a růži na něj tiše položil.

Poté odjel do nedalekého hájku, sedl si a čekal. Zdalipak Alena pochopí? Květ růže u něj viděla vyšitý na plášti a mezi řečí se už určitě několikrát zmínil, jak se jeho řád jmenuje.

Pomalu začala padat tma. Tadeáš přemýšlel, jestli už si neobyčejného vzkazu všimla. A kdy tak bude moci opustit dům, aniž by jí v tom otec bránil?

Když mezi stromy zahlédl pohyb, poskočilo mu srdce. A skutečně. Tu ladnou chůzi poznal okamžitě. A té radosti, když si padli do náruče! Když pak ještě nádavkem vytáhl z brašny zdobený šátek, který koupil ve městě po cestě z ranního kázání, ozýval se jasný smích všude okolo.

Dlouho spolu seděli, Tadeáš opřený o strom a Alena schoulená v jeho náruči, a povídali si. Rytíř se ani náznakem nezmínil o válce, nechtěl kazit nádherný večer. Jen se strachoval, zda jeho milá nedostane vyhubováno.

„Kdepak,“ odpověděla, „dneska nemusím spěchat. Táta je v šenku a karbaní. Bude tam ještě dlouho. Před chvilkou se totiž vrátil domů pro další peníze. To znamená, že prohrává. A když prohrává, vydrží tam nejdéle, protože se snaží vyhrát všechno zpět. Navíc už měl popito. Nejspíš tam i usne, až už s ním nebude chtít nikdo hrát.“

Nakonec však Alena usoudila, že bude přeci jen lepší, když půjde domů. Tadeáš osaměl. Hleděl na hvězdy, které prosvítaly mezi listím stromů, a přemítal.

Neměl sem jezdit. Vůbec sem neměl jezdit, protože se do toho zamotával čím dál tím více a tím bolestivější to pak pro oba bude. Potěšení z těch krásných hodin z něj rázem vyprchalo. Představa, jak zítra – a už zítra, jelikož se musí dát znovu na cestu – všechno zničí, mu svírala vnitřnosti. Jenže co jiného měl dělat?

Alena se nazítří ukázala ještě před polednem. Věděla, že Tadeáš pojede dále, a tak si na chvíli odběhla. Měla na sobě šátek, který včera dostala, což na rytíře zapůsobilo, jako by dostal z obou stran políček.

Když spatřila jeho tvář, okamžitě poznala, že se něco děje. Procházeli se sice, jako by se nic nedělo, ale rytíř se musel k uvolněnosti nutit. Hovor vázl.

A pak si ji přitáhl k sobě a začal jí vysvětlovat vše, co se v něm odehrávalo. Záleželo mu na tom, aby ho pochopila, i kdyby mu nechtěla už nikdy odpustit.

Jak Tadeáš mluvil, bledla a bledla. Ihned jí bylo jasné, kam tato rozmluva povede. V očích se jí postupně rozhostila prázdnota. Vnímala sice ještě vše, co jí říká, ale nebyla schopna slova. Když domluvil, přikývla. Pokusila se nějak dát najevo, že mu rozumí, jenže oči se jí zalily slzami, a tak ho jen pohladila po tváři a otočila se.

Tadeášovi bylo hrozně jako snad ještě nikdy. Díval se za ní, jak se vrávoravým krokem vrací domů, a v útrobách cítil nepoznanou úzkost.

Dlouho jen tak stál s obrazem odcházející dívky před očima, než se konečně donutil vyskočit do sedla a vydat se směrem do kláštera. Cesta se neuvěřitelně vlekla. Tadeáš by dal skoro cokoliv za to, aby to už skončilo. Marně se snažil přesvědčovat, že udělal dobrou věc, bolest neustupovala. Asi to přejde až časem, do té doby to bude muset nějak vydržet.

Na nádvoří zjistil, že ať už byl představený kdekoliv, již se vrátil. A protože s ním chtěl tak jako tak mluvit, vydal se za ním do pracovny. Ohlásil se a sdělil mu, že vzkazy pro Zelený a Tyrkysový klášter v pořádku předal. Vyměnili si ještě pár vět, ale rytíř si ze všeho nejvíce přál ulehnout do své cely a nebýt.

„Tadeáši, stalo se něco?“ zeptal se ho nakonec představený. Tadeášovi bylo jasné, že to na něm musí být znát.

Chvilku si říkal, že všechno zamlčí a vypořádá se s tím sám, ale rána byla tak čerstvá, že se neudržel a všechno mistrovi pověděl. Popsal vše od chvíle, kdy Alenu potkal poprvé, až po jejich poslední setkání. Když domluvil, bylo mu jen o malinko lépe. Utěšoval se však tím, že ho teď aspoň představený uklidní a pochválí ho, jak statečně a šlechetně se nakonec zachoval.

On však jen hlesl: „Tadeáši, cos to provedl?“

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.