Jedno dopoledne, zrovna pofukoval vítr a padal sníh, se u hlavní brány cosi přihodilo. Mezi bratry nastal zmatek a někdo snad i dal pokyn k tomu, aby se zvonilo, protože se záhy rozezvučely všechny zvony. Pak, jako by si to někdo rozmyslel, přestal houpat táhly, a tak se do křiku bratrů občas vmísilo jen duté doznívání kovu.

Pokračovať na Za branami (5 – 40. část) →

Klidu ale neužili dlouho. Po dvou týdnech byl Tadeáš pověřen dalším úkolem. Z Koub, což byla vesnice v divokém údolí na východě pozemků Bílého kláštera, dorazila žádost o konání velkého soudu. Poslal ji bratr Patrik, který v osadě a jejím okolí plnil roli správce. Muselo se tedy jednat o něco vážného, co nebyl schopen rozhodnout sám. Běžné spory totiž řešil takzvaný malý soud, který sestával pouze z jednoho rytíře řádu. Výjimečně bylo právo vynášet rozsudky udělováno i některým správcům z lidu, ale tyto výjimky se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Pokračovať na Za branami (5 – 39. část) →

Dny na statku uběhly jak voda. První odpoledne se rytíři vydali s Václavem na obchůzku polností. Tadeáš si živě vzpomínal, jak hospodář minule zářil spokojeností, když mohl vyprávět o své práci. Jenže tentokrát už ukazoval se smutkem a nemluvil o tom, co udělal nebo se chystá udělat, ale o tom, co už nestihne a kolik polí musel letos nechat ladem.

Pokračovať na Za branami (5 – 38. část) →