Dny na statku uběhly jak voda. První odpoledne se rytíři vydali s Václavem na obchůzku polností. Tadeáš si živě vzpomínal, jak hospodář minule zářil spokojeností, když mohl vyprávět o své práci. Jenže tentokrát už ukazoval se smutkem a nemluvil o tom, co udělal nebo se chystá udělat, ale o tom, co už nestihne a kolik polí musel letos nechat ladem.

Tadeáš přemýšlel, jak by starého muže rozveselil, a tak, když se Václav v jednu chvíli odmlčel a zadíval se do dáli, řekl: „Vím, že tě trápí, že Markéta ani Gustav se polí nechopí s takovým zápalem jako ty. Ale vždycky můžeš pole znovu svěřit obci. Rytíř, který je správcem, se určitě postará o to, aby byla řádně využita. Promluvím s ním. Určitě najde nějaké volné pracovité ruce, které si k tobě budou chodit pro radu. Vždyť takovému hospodáři tady není rovno.“

Václav zbystřil a v očích mu opět ožily kdysi samozřejmé plamínky. Sice o tom už nepromluvil, ale bylo znát, že se mu v hlavě vyrojila spousta nových myšlenek.

A Tadeáš nelenil. Ještě ten večer zašel za bratrem, který ho zde tehdy vystřídal, a poprosil jej, zda by mohl celou věc nějak taktně vyřešit.

„To jsi vymyslel dobře,“ řekl mu posléze Jan. „Takhle by poslední léta života strávil vzpomínkami na minulost a nebyl by šťastný. Pořád by ho sžíralo, co nestihl udělat, a už by neměl radost z toho, co se mu podařilo. Umím si představit, že pokud bude moct na stará kolena přecházet mezi poli a ukazovat mladým, jak mají co dělat, tak se dožije ještě hodně let.“

Jiný den je Gustav pozval na projížďku k lázním. Rytíři během cesty poznali, že Markétin muž není vůbec takový větroplach a panský posluhovač, za jakého ho měl Václav. Naopak, měl velké plány a chtěl, aby léčivé prameny sloužily všem z okolí.

„Až budou hotové, první, koho bych chtěl zavést na koupel, bude pantáta,“ řekl. A Tadeáš věděl, že myslí Václava, kterému tak asi říká, protože se na statek přiženil.

Oba bratři čekali, že na místě najdou jen trochu prokácenou mýtinku, na které budou v budoucnu lázně stát, takže je překvapilo, když zjistili, že je celá stavba téměř dokončena. Chybělo už jen vnitřní zařízení.

„Tady se přivádí voda a tady se bude ohřívat, aby se udržela teplá. Tady budou stát kádě,“ ukazoval Gustav.

Domů se vrátili až pozdě večer a další den už se vydali na zpáteční cestu do kláštera. Když projeli branou a ustájili koně, přišel k nim Vendelín a s lišáckým úsměvem řekl Tadeášovi: „Někdo tady na tebe čeká.“

Rytíře na okamžik napadlo, že myslí Alenu, ale hned mu bylo jasné, že ta by zde nesměla přebývat a čekat na něho. A protože se Vendelín nedal obměkčit a nic neprozradil, poslušně za ním putoval chodbami až k jedné z cel. Vendelín zaklepal a nechal Tadeáše vejít dovnitř.

Uvnitř stál mladý kluk, trochu vytáhlý a nesmírně hubený. Zrovna do sebe ládoval kus chleba. Když poznal příchozího, vyskočil a zvolal nadšeně: „Pan Tadeáš! Že si mě tady necháte, prosím! Moc prosím! Mluvil jsem s nějakým starým pánem, ale ten mi řekl, že musím nejprve počkat na vás. Prosím!“

Tadeáš nevěděl, jestli se má smát nebo jen nevěřícně zírat. Zato Vendelín se ve dveřích dobře bavil.

„Nejsi ty náhodou… František?“ dostal ze sebe Tadeáš, když se konečně rozpomenul na to, kde kluka viděl. Byl docela podobný tomu, který mu kdysi na cestě přivedl koně z Červeného kláštera a kterému nechal podržet svůj meč. Rytíři se zdálo neuvěřitelné, že hoch nezapomněl.

„Už je ti patnáct?“ zeptal se, když si vzpomněl také na podmínku, kterou tehdy dal.

„Až o Vánocích. Ale nechte si mě tu prosím! V zimě bych se sem už nedostal, tak sem vyrazil trochu dříve.“

„Počkej, počkej, jak ses sem vlastně dostal?“

Nastala chvilka ticha. „Utekl jsem,“ špitl pak kluk a sklopil oči. „Měl jsem ještě ty tři stříbrňáky, které jste mi dal. Ty jsem si schovával na cestu. Abych se mohl svézt, kdyby mě už hodně bolely nohy. Jednou jsem zastavil povoz, ale kočí mě nechtěl vzít, pokud nezaplatím. Tak jsem mu řekl, že mám peníze.“

„Tys mu řekl, že máš tři stříbrňáky? Co kdyby tě o ně okradl?“ přerušil ho Tadeáš. Při představě, jak hoch cestuje sám, mu zatrnulo.

„Ne,“ zazubil se František. „Řekl jsem mu, že vše, co mám, je jeden stříbrňák. Každý jsem měl totiž schovaný jinde a ukázal jsem mu jen jeden. Vzal mi ho, ale zato mě dovezl skoro až sem. Vidíte a dva mi ještě zbyly!“

Vendelín se od srdce rozesmál. Ať už byl tenhle klučina kdokoliv, jeho si získal. A Tadeáše taky. Jenže zbývalo několik otázek.

„A co otec? Vždyť o tebe bude mít strach!“

„To sotva,“ popotáhl František a pak vyhrkl: „Já už tam nechci zpátky. Prosím!“

„Dobrá, dobrá, uvidíme, co se dá dělat. A jak si to vlastně představuješ? Chceš žít tady s námi v klášteře?“

„Ano! Budu s vámi jezdit na koni, spát pod hvězdami, šermovat, zastávat se slabých a bojovat proti loupežníkům a… a… Prostě všechno!“

„Tak počkej tady, já dojdu za tím starým pánem, se kterým jsi mluvil,“ zasmál se Tadeáš a odebral se za mistrem. Ten už byl na mladého návštěvníka zvědavý, a tak mu rytíř všechno stručně povyprávěl.

„Nevidím důvod, proč bychom ho měli odmítnout,“ řekl představený. „Ale budeme muset napsat dopis jeho otci. Ty víš, kde bydlí?“

„Nemám tušení,“ přiznal Tadeáš.

„Tak ho pošleme do Červeného kláštera, tam už si snad nějak poradí. Hoch u nás může prozatím zůstat. Mezi čekající bratry ale bude moci vstoupit až později. Zatím má hlavu domotanou.“

A tak měli v Bílém klášteře o strávníka navíc. Hoch se zájmem pozoroval všechno, co se mu připletlo do cesty. Byl v dílně kováře, byl ve stájích, v knihovně a taky v malé kapli, kam ho poprvé zavedl Tadeáš. K tomu se František připojil ihned, jak ho někde zahlédl, a rytíř se mu trpělivě věnoval. Však měl teď v zimě času dost.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.