Klidu ale neužili dlouho. Po dvou týdnech byl Tadeáš pověřen dalším úkolem. Z Koub, což byla vesnice v divokém údolí na východě pozemků Bílého kláštera, dorazila žádost o konání velkého soudu. Poslal ji bratr Patrik, který v osadě a jejím okolí plnil roli správce. Muselo se tedy jednat o něco vážného, co nebyl schopen rozhodnout sám. Běžné spory totiž řešil takzvaný malý soud, který sestával pouze z jednoho rytíře řádu. Výjimečně bylo právo vynášet rozsudky udělováno i některým správcům z lidu, ale tyto výjimky se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Ve velkém soudu museli zasedat tři rytíři. Proto mistr pověřil Tadeáše a Jana. „Vezměte s sebou také Petra, ať se podívá, jak se soudy vedou u nás. Pochybuji, že v Hnědém klášteře je konali s takovou vážností, jaká jim přísluší,“ řekl.

Když už byli oba bratři na odchodu z pracovny, dodal představený ještě s úsměvem: „A myslím, že i Františkovi by se mohl výlet líbit. Postaráš se o něj, Tadeáši?“

Rytíř však namítl: „Myslíš, že je vhodné, aby byl neustále se mnou? Mám ho rád a rád se o něj postarám, ale žádný z našich mladých noviců přece netráví tolik času s jedním bratrem.“

„František zatím nevstoupil do našeho řádu. To ostatně není teď až tak důležité. Nezapomeň ale, že v tobě vidí spíše otce. Vím, že je ve věku, kdy by se už měl této závislosti zbavovat, jenže pravé otcovské lásky se mu, podle toho co víme, zatím zřejmě nedostalo. Dopřej mu tu radost,“ odpověděl mistr.

A tak měl Tadeáš na zasněžené cestě do Koub o čem přemýšlet. Putovali mlčky a koně se vysokým sněhem brodili jen pomalu. Rytíři byli zachumláni do svých plášťů a sledovali vlastní protáhlé stíny, které před ně vrhalo zapadající slunce.

Jen Františkovy oči zářily čirým nadšením. Hoch nedbal mrazu ani ledového větru a s otevřenou pusou sledoval všechno kolem sebe. Nepohodu převážilo vzrušení z dobrodružství, za které tuto cestu neznámo kam považoval. Byl by se ptal na tolik věcí, ale to by musel jet sám s Tadeášem, aby se osmělil. K tomu druhému rytíři, Janovi, se choval s velkým respektem a třikrát si to rozmyslel, než před ním promluvil. Třetího, Petr se prý jmenoval, neznal. A tak si raději nechával všechno pro sebe, však se později pana Tadeáše zeptá.

Kouby byly malá osada poněkud roztroušených domků. Navíc k nim patřily i četné samoty v okolních kopcích a zůstávalo záhadou, jak v nich lidé vlastně mohli přečkat celou zimu, když bylo všude po pás sněhu.

Jakmile zabouchali na dveře malého stavení, ve kterém bratr Patrik přebýval, otevřel jim muž středních let s vyšším čelem a neposlušnými ustupujícími vlasy. Jestli návštěvníkům po cestě mrazem zmodraly tváře, nebylo to nic v porovnání s tím, jak vypadal on.

„Co se ti stalo?“ zeptal se zděšeně Tadeáš.

„Pojďte dál, tam vám to povím.“

A tak všichni složili své vaky dovnitř, zavedli koně pod přístřešek a konečně se usadili v teple u kamen. Patrikův dům tvořila jediná místnost. Naproti sice stála trošku větší správní budova, ale tam odbýval jen nejnutnější práci. Nejraději sedával zde mezi svými stěnami.

Když všem nalil teplou polévku a nabídl víno na zahřátí, posadil se k velkému stolu naproti nim a spustil: „Děkuji, že jste přijeli. Nejprve jsem si říkal, že to urovnám sám jako všechny spory tady, ale čím víc to ve mně zrálo, tím spíše jsem si říkal, že tentokrát bude pro dobro věci, když se toho zhostí někdo nestranný. Proto jsem také požádal mistra, abyste přijeli tři, a ne dva, protože sám do soudu nechci zasednout. Chtěl bych v něm vypovídat jako svědek, vlastně i jako postižený.“

Ostatní rytíři ho pozorně poslouchali a potichu přitom jedli. To František mohl na Patrikovi oči nechat, takže mu ruka s lžící ztuhla na půli cesty k ústům. Patrik si toho všiml, a tak se s úsměvem zeptal: „A tenhle mladý pán je kdo?“

„František,“ pípl oslovený a zrudl až za ušima. Aby se vyhnul dalšímu rozhovoru, začal do sebe polévku ládovat s dvojnásobnou horlivostí.

„Je to náš budoucí bratr,“ doplnil Tadeáš šibalsky.

„Aha, tak to budeš jíst a spát s námi, když si jeden z nás,“ řekl Patrik, když se dovtípil, co by hochovi udělalo radost. A skutečně udělalo. František se rozzářil tak, že málem převrhl misku s jídlem.

„Pokračuj,“ vybídl pak vážnějším tónem Jan.

„Abych tedy začal od začátku,“ řekl Patrik a zhluboka se nadechl. „Jeden večer jsem pracoval tady u sebe doma, ale zapomněl jsem si něco naproti v budově. Chtěl jsem si pro to zajít, ale v půli cesty jsem si všiml, že zpoza jednoho stavení vychází podivný kouř. I nějaký hluk jsem zaslechl. Běžel jsem tedy tam, jestli někdo nepotřebuje pomoct. Dům patří starému Maňákovi a za ním stojí chlév pro ty dvě krávy, co má. A před chlévem stála skupinka pěti mužů. Nevím ani proč, ale hned jsem věděl, že už mají popito. Když jsem zjistil, co se děje, zmocnila se mě hrůza. Chlapi zabarikádovali dveře chléva a celý ho podpálili. Ani nevíte, jak úděsně ta nebohá zvířata ryčela, když se k nim přibližovaly plameny.

‚Co tady děláte?!‘ vykřikl jsem. Chtěl jsem krávy vysvobodit, jenže jak jsem mezi skupinkou procházel, kdosi mi dal ránu a pak ještě jednu. Spadl jsem a ještě jsem cítil, jak mě někdo kopl. Jednou do hlavy, jednou do boku. Stalo se to hodně rychle, moc si z toho nepamatuju. Jen vím, že se chlapi hned rozutekli. To si asi uvědomili, že tentokrát zašli příliš daleko.“

„Tentokrát?“

„Nějaké ty šarvátky jsou tady na denním pořádku. Chlapi si občas dají přes hubu. Někdy nad tím přivřu oko, to když rány rozdával někdo, kdo byl v právu. Tady to tak chodí, už odnepaměti. Kdybych jim v tom chtěl zabránit úplně, musel bych každého zavřít na samotku do vězení a jenom jim nosit jídlo. Ale pochopitelně jsou hranice, za které nemůžou. Kdo z nich uhodí svou ženu, ten si to u mě hezky slízne.“

„A co bylo dál?“ ptal se Tadeáš.

„Jak jsem se pomalu sbíral ze země, vyběhl z domu Maňák. Asi už spal, proto mu to tak trvalo. V ruce třímal obrovskou sekyru a já se na okamžik bál, že se za nimi pustí a bude si vyřizovat účty. Nebylo by to poprvé. Naštěstí ale dostal rozum a s tou sekyrou přiskočil k chlévu. Rychle vysekal díru do dřeva, a tak mohly krávy utéct. Kdyby neuskočil, byly by ho ušlapaly, jak byly vyděšené a prchaly z toho hořícího pekla. Vlastně ani nevím, jestli už je přivedl zpět. Ale v tom sněhu se mu naštěstí asi neměly jak ztratit. No, starý přišel nakonec ke mně a pomohl mi vstát. Jeho žena mě dokonce ošetřila. Pak jsem si šel lehnout domů. Druhý den ráno jsem si je už už chtěl nechat všechny zavolat, ale protože mě ještě všechno bolelo, tak jsem zůstal v posteli. A pak se mi to rozleželo v hlavě. Oni znají mě a já znám je. Není to na škodu, ale tady už je potřeba zásah někoho zvenčí. Proto jsem prosil, abyste přišli.“

„Víš, kdo bylo těch pět mužů?“ vyzvídal Jan.

„V tom spěchu jsem poznal jen tři. Byla tma, oni měli na hlavách beranice a já se chtěl co nejdříve dostat ke chlévu. Čtvrtého si jenom myslím, i když jsem o tom skoro přesvědčen a dávalo by to smysl, protože s tou bandou peče. Pátého vůbec netuším. Každopádně si ale myslím, že ty rány jsem dostal jen od jednoho z nich. Ve vesnici je jen jeden, který je schopen čehokoliv, když se napije. Horák, skutečně chlap jak hora. Bydlí tamhle u lesa. Ti ostatní se sice kasají, ale kdyby na to došlo, na mě by si asi netroufli. Moc dobře vědí, co jim hrozí.“

„Dobrá, tak zítra začneme,“ rozhodl Tadeáš. „V budově naproti asi bude nějaká větší místnost, kde budeme moci zasedat, že?“

„Je. Pojďte, já vám to tam ukážu. Stejně tam budete muset spát – na patře jsou dvě místnůstky. Tady byste se nevešli a krom toho bude lepší, když nebudeme tolik spolu. Nezapomeň, že budu svědčit u vašeho soudu. A podrobím se rozsudku, proto na mě neberte ohled,“ řekl Patrik a odvedl nocležníky do správní budovy.

Druhý den ráno začali Jan s Petrem nosit stůl a lavice do místnosti, která se měla proměnit v soudní síň. Také našli schovanou zaprášenou vlajku řádu, a tak ji očistili a vyvěsili.

Tadeáš mezitím přecházel po vesnici a na které stavení Patrik ukázal, tam vešel s nařízením dostavit se k soudu. Lidé se na neznámého dívali trochu nevraživě, ale zároveň trochu se strachem. To, že chlapi zbili rytíře, se rozneslo velmi rychle a mnohý měl dušičku na krajíčku.

Nakonec došli až k lesu.

„Tam bydlí Horák se ženou,“ řekl Patrik.

Tadeáš tedy zabouchal na dveře. Protože mu nikdo neodpověděl ani na druhé zabouchání, vešel dovnitř. Z kouta na něho od šití poplašeně vzhlédla žena, dvě dítka na peci se schovala pod kožešinu, ale hned zpod ní zase vykoukla, a Horák – nikdo jiný to nemohl být – si za těžkým stolem odklepal z dýmky.

„No co je?“ zavrčel.

„Jsem rytíř Tadeáš z Řádu černé růže. Vyzývám vás, abyste se dnes, až zazní zvony, dostavil k soudu ve správní budově.“

„A copak se bude soudit?“

„To se dozvíte tam,“ řekl Tadeáš a obrátil se k odchodu. Ve dveřích se ještě otočil a dodal: „Je vaší povinností přijít. Kdo neuposlechne, musí počítat s následky.“

„No jo, no jo, porád,“ mávl rukou Horák. Když ji ale položil zpět na stůl, všiml si, že se mu třese. „Hrom aby do toho,“ zaklel si jen tak pro sebe, ale jeho odbojnost byla ta tam.

To už však Tadeáš neviděl, protože se vracel zpátky do správní budovy. Když bylo vše přichystáno, dal zvonit. Někdo přišel hned, někdo později. Téměř všichni ale byli svátečně ustrojeni a s obavami usedali na lavice rozmístěné kolem stěn. Dorazil i Horák. Po místnosti se rozhlédl nejistě, ale odvahy mu dodával nějaký sebejistý muž, který přišel s ním. Také se dostavili nějací lidé, které nikdo nezval. Ale rytíři jim ve vstupu nebránili – svědci se budou možná hodit.

Když už tu byli všichni, ujal se slova Tadeáš. Na úvod se nahlas pomodlil a lidé v tom okamžiku začali tušit, že tentokrát na ně dolehne těžká ruka spravedlnosti.

Po krátkém proslovu pak Tadeáš vyzval Patrika, aby přede všemi znovu povyprávěl, co zažil onen osudný večer. Rytíř tedy opět věcně přednesl vše tak, jak si to pamatoval.

„Říkal jsi, že před vraty bylo pět mužů. Poznal jsi je?“ zeptal se nakonec Tadeáš.

„S jistotou tři. Horák, Kúb a Klusáček.“

„Dobrá, ti všichni už zde sedí a vyslechli si to, cos říkal. Nyní ať předstoupí Maňák.“

Před stůl rytířů přišel starší muž rázného držení těla a tvrdých rysů ve tváři. Doba jeho největších fyzických sil byla pomalu ta tam, ale stále z něj sálala velká vnitřní síla.

„Viděl jste, co se stalo?“ ptal se Jan.

„Už jsem šel spát. Ale hned mě probudil jakýsi hluk. Vyhlédl jsem z okna a viděl jsem, jak před mým domem stojí pět mužů. A pak jsem zjistil, že mi zapálili chlév. Vyběhl jsem tedy ven. To už ale byli pryč. Místo nich tam na zemi ležel správce.“

„Řekl jste zapálili. Viděl jste je při tom?“

Na to starý mlčel. Jelikož však mlčeli i rytíři, nakonec musel promluvit on: „Ne. Ale museli to být oni! Škodí mi, kde se dá.“

„To je lež!“ vykřikl z lavice Horák a začal ještě cosi namítat. Tadeáš ho ale ihned umlčel. Ani v tom zmatku mu však neunikl vítězoslavný úšklebek Maňáka, který si vychutnával chvíli, kdy mohl žalovat na svého soka. Tadeášovi bylo jasné, že si na něj musí dávat pozor, protože si určitě bude pravdu trochu přikrášlovat.

„Poznal jste ty muže?“ zeptal se znovu Jan, když se místnost uklidnila.

„Ty tři, co už tady správce vyjmenoval. A taky čtvrtého, pomocného kováře.“

„Určitě?“

„Ano, oheň mu svítil do tváře, takže jsem ho z okna poznal,“ odpověděl pevným hlasem Maňák.

„Přiveďte ho,“ pokynul Tadeáš Petrovi s Patrikem.

A tak chvíli čekali. Tadeáš s Janem seděli za svým stolem a nikdo v místnosti se neopovážil vydat ani hlásku. Nakonec přivedli mladého výrostka s rozcuchanými vlasy a ukázali mu na volné místo na lavici.

„Nyní předstoupí Horák,“ pokračoval pak Tadeáš.

Zvedl se však nejen on, ale také muž, který ho doprovázel. Byl o poznání upravenější a měl mnohem uhlazenější způsoby.

„Vy jste kdo?“ ptal se Jan.

„Antonín, Matějův bratr. A přišel jsem sem, abych dohlédl na to, že mu tady nebudete křivdit.“

„To můžete i z lavice,“ odtušil Tadeáš. „Teď si jděte sednout. Potřebujeme, aby vypovídal váš bratr.“

„Budu vypovídat s ním. To abyste vy učenci nepřekroutili každé slovo, které řekne!“ pronesl sebevědomě starší z Horáků.

„Nic takového se tady nestane. Je tady spousta svědků a máme dokonce zapisovatele,“ ukázal Tadeáš na muže, kterého zápisem pověřili. Dalo to sice práci, sehnat v těchto končinách někoho, kdo umí psát, ale nakonec se jim to podařilo. „A teď si sedněte nebo vás dám vyvést.“

„Aby nevyšlo najevo, jak vedete ty vaše soudy, že?“

Tadeáš už už chtěl vykřiknout, ale Jan ho chytl za ruku a něco mu pošeptal do ucha. Tadeáš se uklidnil a se značným sebeovládáním staršího z Horáků nevykázal. Podařilo se mu ho ovšem přimět alespoň k tomu, aby si sedl zpátky na své místo.

Dostat z Horáka mladšího nějaké informace bylo na hodně dlouho. Bratr mu očividně poradil, ať toho moc nenamluví, aby něco z toho nebylo možné považovat za přiznání.

Ani u ostatních se jim nevedlo lépe, ačkoliv u nich to bylo, soudě dle vyděšených pohledů, které dotyční vrhali směrem k Horákovi, zřejmě ze strachu. Nakonec Tadeáš poslal oba sourozence na chvíli za dveře. Pak si předvolal zbylé tři kumpány a řekl jim:

„Podívejte se, máme svědky na to, že jste v danou chvíli byli tam, kde jste byli. Jak to bylo s chlévem, to teď neřešíme. Na to bude později času dost. Pravdou ale je, že někdo z vás zbil tady bratra Patrika. Víme, že to udělal někdo z vás. Pokud se však nedozvíme kdo, budeme vás považovat za vinné všechny.“

„To je nespravedlivé!“ vykřikl jeden z nich.

„Pokud mlčíte a nechcete v zájmu spravedlnosti vypovídat, tak se pak spravedlnosti nemůžete dovolávat!“ odpověděl jim přísně Tadeáš.

Když ani poté nedostal odpověď, dodal ještě: „Víte, jaké tresty hrozí těm, kdo se postaví rytířům řádu?“

„Byl to Horák,“ vyhrkl nakonec Kúb a poplašeně se zadíval kolem sebe, kdo ho u toho udání slyšel. A zbylí dva váhavě přisvědčili.

„Dobrá, teď jděte s bratrem Patrikem ven. A ty je pak pouštěj po jednom dovnitř, ano?“ rozkázal Tadeáš.

Jan se na svého přítele nejprve nechápavě podíval, ale jakmile byl předvolán první z trojice, pochopil. Tadeáš si totiž nechal před svědky od každého z nich zvlášť popsat, jak se to celé stalo. A v tom podstatném se všichni nezávisle na sobě shodli. Stejně tak na pátém jméně, které doteď chybělo.

Byl už večer, když se do místnosti vrátili i bratři Horákovi. Mladší byl čím dál tím nejistější a starší jen všechny probodával pohledem.

Rytíři nechali předstoupit Matěje a vstali.

„Matěji Horáku,“ pronesl Tadeáš. „Byl jste svými kumpány usvědčen, že jste to byl vy a jen vy, kdo způsobil bratru Patrikovi všechna zranění. Za to se nyní budete zodpovídat.“

„Vždyť je to výmysl!“ zvolal Horák, ale ne ten obviněný. To se jeho bratr zvedl z lavice a přiběhl až ke stolu. „To se ví, že se ti poseroutkové domluvili a udali toho, kdo mezi nimi nebyl. Však já vám ukážu!“ zahrozil ještě a prudce se obrátil ke třem ani nedutajícím spoluviníkům. Ti se podvědomě přikrčili, jako by věděli, čeho jsou Horákovi schopni. I ten mladší totiž po nich očima metal blesky.

„Žádný výmysl to není a na ničem se nedomluvili. Tady před svědky vypovídali všichni tři nezávisle na sobě, aniž měli možnost se předem poradit. Jejich výpověď je věrohodná. Zapálením stodoly se nyní zabývat nebudeme. To je samostatný čin, který si tady vyřešíte později. Přišli jsme sem, abychom potrestali toho, kdo se opovážlivě postavil proti rytíři řádu,“ prohlásil Tadeáš a opět si všiml starého Maňáka, kterému tváří bezděky prolétl výraz zklamání. Asi už se těšil, jak si rytíři vyšlápnou na všechny jeho nepřátele. Tadeáš ale tušil, že je situace složitější, než se zdá, a proto se do ní nechtěl plést. To už zvládne Patrik.

„Rozsudek se dozvíte zítra. Dnes budete spát tady dole ve sklepě, abyste náhodou neupláchl,“ pokračoval. Po kratičké chvilce přemýšlení dodal: „Nebo abyste se náhodou nechtěl mstít. Z tohoto důvodu tady přenocuje i váš bratr.“

„Cože?!“ obořil se na něho starší Horák. „Nemáte právo mě tady věznit!“

„Přinejmenším za neustálé narušování průběhu soudu máme,“ ozval se Jan.

„Využijte času ve sklepě ke zpytování svědomí,“ obrátil se Tadeáš ještě k Matějovi. „Ale nedoufejte v nějaké milosrdenství. Svévolné ublížení na těle se trestá přísně a jelikož jste se provinil na rytíři řádu, čeká vás dvojnásob těžký trest.“

„Dvojnásob?!“ ozval se opět starší Antonín. „Co si o sobě myslíte, že jste něco více? Cennější než obyčejní lidé? Cha, panstvo!“

„Kdyby si kdekoliv jinde v zemi někdo dovolil vůči panstvu to, co tady Horák udělal bratru Patrikovi, tak by byl ještě týž den na šibenici. Anebo v mučírně. Je libo něco z toho?“ pohrozil Jan. Tadeáš věděl, že nikdo z řádu by nic takového neudělal, ale protože pochopil, kam tím přítel mířil, nezasáhl.

A účinek na sebe nenechal dlouho čekat. Poprvé za celou dobu se mladšímu Horákovi objevila v očích nejistota a také jeho bratr trochu zkrotl, když si to uvědomil.

Rytíři tedy neměli moc práce s jejich odvedením do sklepa. Tam je pořádně zamkli a pro jistotu se domluvili, že se budou střídat v držení stráže. Horákovi byli oba silní, mohli by si přeci jen najít cestu ven.

Jako první hlídal Patrik a ostatní si šli odpočinout. František, který v horním patře strávil celý den opisováním znaků na staré, několikrát sedřené kusy pergamenu, se hned pochlubil, co už umí napsat. Rytíři se mu chvilku věnovali a byli rádi, že se po takovém dni můžou rozveselit výukou tak bezprostředního hocha.

Pak, když už byla noc a Petr odešel vystřídat Patrika, vrátili se Jan s Tadeášem k soudu. Do zítřka budou muset stanovit rozsudek. Ještě jednou tedy probrali všechno, co se dnes odehrálo, a tak se mimoděk dozvěděl celý příběh i František. Seděl v koutě a už si vůbec nevšímal svého brku.

„Co když má Horák přeci jen v něčem pravdu?“ nadhodil Tadeáš do ticha, které nastalo, jak byli oba ponořeni do svých myšlenek. „Máme právo tvrdit, že provinění na našich rytířích musí být potrestáno přísněji? Nevyvyšujeme se tak nad ostatní lidi?“

Jan si povzdechl. Také on na to myslel, i když v nitru, stejně jako Tadeáš, cítil správnost takového postupu. Budou ho však muset i nějak zdůvodnit a to je teď trápilo.

Občas jeden z nich prohodil nějakou poznámku na toto téma, ale jinak mlčeli. Až se najednou z kouta ozval František: „Pane Tadeáši, vám přece nikdo nesmí ubližovat. Vždyť bez vás by tu nebyla spravedlnost.“

Oba dospělí se na kluka překvapeně ohlédli. Ani nevěděli, že je poslouchá. Pak pohlédli na sebe. Nebylo potřeba nic říkat – věděli, že děti dokážou občas jednoduše vyslovit prostou pravdu.

Nakonec se rozhodli, že je na čase jít spát. V průběhu noci se ještě vystřídali na stráži a pak už bylo ráno. Při snídani dali všichni tři rytíři dohromady trest, který podle jejich názoru odpovídal prohřešku.

A tak si Matěj Horák vyslechl následující: „Těžce ses provinil svým činem, protože jsi nejen vztáhl ruku na svého bližního, ale také jsi vztáhl ruku na toho, kdo zde vykonává právo a spravedlnost. Proto tě na dva roky posíláme do našich lesů, kde budeš vykonávat přidělené práce.“

„A co moje žena a děti?!“ vykřikl Horák. „Kdo se o ně bude starat a živit je!“

„Na to jsi měl myslet dříve, než ses prohřešil,“ odpověděl mu chladně Tadeáš.

A tak hned odpoledne Jan s Petrem vysadili vězně se svázanýma rukama na koně a vydali se s ním na cestu. Tadeáš si chtěl ještě promluvit s Patrikem, a tak u něho zůstal společně s Františkem přes noc.

„Děkuji ti, Tadeáši. Jsem rád, že jsem vás zavolal,“ řekl Patrik u večeře.

„To je v pořádku, je to má povinnost. Ale bude potřeba zařídit ještě několik věcí. Hlavně dej pozor, aby se druhý Horák nemstil. A taky si budete muset nějak dořešit zapálení té stodoly a vůbec všechno, co s tím souvisí.“

„Ti čtyři další dostanou nějaký trest. Ale starý Maňák taky není bez viny. Ještě se dozvíme, za co mu to udělali.“

„Taky bude potřeba dohlédnout na Horákovu ženu. Viděl jsem ji. Má dvě děti a sama je taková bojácná. V tomhle prostředí bez pomoci nepřežije. Dej na ni pozor,“ nabádal Tadeáš.

„Určitě. Kdyby jí chyběly peníze, tak jí dám něco z vlastního.“

„To nebude nutné. Budeme ti nějaké posílat. Horák bude teď dva roky pracovat pro nás, ale nemůžeme ho zotročovat. Polovina z toho, co by si za tuto práci běžně vydělal, půjde do naší pokladny jako příspěvek na jeho stravu a kvůli dalším nákladům, které s ním budeme mít, a druhou polovinu budeme posílat jeho ženě, ano?“

A pak se už i Tadeáš s Františkem dali na zpáteční cestu. Tentokrát se hoch nemusel před někým stydět, a tak celou dobu povídal a něčemu se podivoval. Tadeáše jeho nadšení pobavilo a mnohokrát se od srdce zasmál některé z hochových poznámek. A těšil se přitom, že až dorazí domů, bude konečně chvíli mít vytoužený zimní klid.

Kdyby tušil…

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.