Stačí být a vnímat sounáležitost se vším, co je. Co se odehrává tady a teď před mým zrakem. Mít oči, uši, srdce otevřené.

„Co jste taková vysmátá?“ zeptá se mě pán, který čeká s receptem u výdeje a kterého s úsměvem zdravím.
„Můžu si vybrat, buď se budu usmívat nebo se mračit. Raději si vybírám to první.“ odpovídám.
„Já jdu teď z Labužníka a tam se v samoobsluze ošklivě pohádaly dvě ženy. Jedna si pro něco odešla a druhá ji mezitím předběhla ve frontě u pokladny. Křičely na sebe, bylo to hrozné.“ vypráví muž. „No jo, budou Vánoce, lidé spěchají.“
Povídáme si dál, o tom, že Vánoce jsou svátky lásky a že je třeba na to pamatovat.

Za chvíli přichází další muž, který si vyzvedává antibiotika a antidepresiva. Celý se chvěje a vypráví svůj příběh.

„Mám stavební firmu a už nemůžu dál. Všichni by chtěli všechno hned. Ještě letos mít postaveno. Nedá se, tahal jsem to celé dny a noci, už nemůžu. Jsem vyhořelý. Teď jsem dostal angínu, jsem vyřízený, tělo řeklo dost. Začal jsem mít i psychické problémy, klepu se, však vidíte, jaké léky mi předepsali.“
Utvrzuji ho v tom, že je pro něj to nejlepší zůstat doma v posteli a stonat. Nabrat sil, aby se dokázal uklidnit a přehodnotit.
„Už mám nachystaný na pátek dopis, ve kterém vypovídám smlouvu jednomu zákazníkovi, který nedodržuje dohodnuté. Už to s ním nejde dál.“ usmívá se smutně. „Čekám, že se bude mstít.“
Během vydávání léku povídá víc a víc o svém trápení.
„Bude mi 45 let, chci druhou polovinu života žít jinak. Mám děti a nemám na ně čas… Pořád jen spěchat, naskočit do auta a rychle…“

Chci ho nějak potěšit a tak mu začnu vyprávět o tom, že mnozí lidé dnes přehodnocují. Že jsem třeba četla, že ve Francii někde svážejí odpady koňskými potahy. A jak to působí na lidi uklidňujícím dojmem. Uslyšet pravidelný koňský klapot na ulici, jak se pomalu blíží. To už neodolám a začnu předvádět klapot koňských kopyt. Pán se usmívá a protože do fronty se za něj zařadili postupně další lidé, odchází a od dveří mává na rozloučenou.