Duše se pozvedla do výše
a ztichla:
svět zůstal temným, plným tíže,

a ve Výšinách tolik Světla a Tepla!
Žal v mžiku odlehl.

Rodný kraji, tak daleká je Cesta k tobě,
ale v srdci mém jsi nocí i dnem.
Jak by se chtělo domů… Konečně jsou otevřeny Dveře
a modlí se za nás – to vím přesně!

Ale pro nás je příliš brzy, nyní jsme na Zemi,
abychom splnili to, oč jsme prosili.
Kéž neuhne ani jeden z nás,
Cestu projde se ctí, směle, krásně.

Postavit v srdci Chrám s živým Ohněm,
a nést jej neúnavně životem,
spalujíce slabosti, duchovně rosteme,
a okolí se prosvětluje, přirozeně.

Co na tom, že temnota ještě hrozí,
kypí události a stále není jich dosti:
Živý Oheň v srdcích lidí hoří
a cestu z chaosu klidně ozáří.

Světlo neopustí toho, kdo povstal a jde,
snaží se být a netlachá planě.
Ať křičí hejno krkavčí o smrti,
svůj vlastní hrob kope si.

Duch nepodléhá smrti, je věčný,
pokud se snaží vřadit do Vůle
toho, kdo sám Je Světlem, Živým Ohněm,
kdo je Alfou a Omegou na trůně.