Výrazným rysem lidských duchů tohoto stvoření je do krajnosti dovedená vypínavost a osobivost, s jakou se staví vůči všemu a všem. U lidí považujících se za věřící je tato bezcitná požadovačnost dokonce namířena vůči samotnému Bohu, jehož tito lidé chtějí považovat za někoho, kdo jim má plnit jejich přání – jak v četných jednotlivostech jejich pozemského života, tak především ohledně jejich přijetí do vytouženého ráje.

Pozorujte například takzvané křesťany navštěvující kostely a chrámy, ponořte se do hlubin jejich skutečného cítění, které ostatně není tak těžké rozpoznat, a nechte na sebe působit celou tu hrůzu skutečnosti, kdy maličký lidský tvor chce předkládat Bohu své požadavky a kdy se s neotřesitelnou samozřejmostí považuje za tak velikého a ctnostného, že jeho přijetí do ráje musí být pouhou formalitou a něčím, co se naprosto jistě odehraje. Pokud to v sobě prožijete se všemi projevy a důsledky, musí se vás zmocnit hnus a bude vám stydno jen při pomyšlení, že něco takového mezi lidmi nejen že existuje, ale ještě ke všemu je to hojně rozšířeno.

A poté, co s tímto prožitím opustíte kostel křesťanské církve nebo stánek, v němž se scházejí věřící jiných náboženských směrů, zastavte se a se vší upřímností, jaké jste jen schopni, si položte otázku, zda je to snad mezi vámi, čtenáři Poselství Grálu, jiné?

Jestliže budete zkoumat opravdu věcně a nebudete se snažit zakrýt pravdu nějakým líbivým a chlácholivým pláštíkem, budete muset přiznat, že to mezi vámi jiné není. Jste stejní jako věřící všech církví, jen možná ještě o něco více namyšlení, neboť jste dle svého názoru našli Slovo, které je výš než všechno ostatní. Jenže namísto toho, abyste se ho vší silou chopili a s pokorou se snažili sami sebe přetvořit, považujete toto nalezení Slova již za svou propustku do ráje a vůči svému Bohu se tak chováte úplně stejně osobivě jako vyznavači jiných náboženství.

Pořád tomu nerozumíte? Jen se podívejte na to, jak přistupujete k návštěvě chrámu. Vždyť vy do chrámu chodíte stejně, jako byste si vyrazili do kina! Stačí se rozhodnout, že do chrámu chcete jít, koupit si vstupenku – pokud tedy nemáte vstup zdarma – a jít. Pokládáte za úplně samozřejmé, že máte právo vstoupit do chrámu, jenž má být vybudován ke cti Boží, kdykoliv se vám zachce!

Jen si zkuste představit, jak byste reagovali, kdyby vám někdo řekl, že na vstup do chrámu nejste dostatečně čistí nebo zralí, a proto se pobožnosti či slavnosti v daném chrámu nemůžete účastnit. Brali byste to jako úplně samozřejmé dění, které by pro vás bylo podnětem k práci na sobě samých, nebo by to pro vás byl šokující zážitek, který byste vůbec nepovažovali za možný? Začali byste v pokoře uvažovat o sobě a svých chybách, nebo byste v pobouřenosti a uraženosti obvinili z nečistoty či nezralosti toho, kdo vás do chrámu nevpustil, aniž byste si vůbec uvědomovali, že z vás mluví uražená ješitnost? Jen se do toho pokuste vcítit, ale nenamlouvejte si, že byste se určitě zachovali čistě a správně, dokud se vám něco takového skutečně nestane.

Pravda je totiž taková, že pokud by správci chrámů jednali tak, jak je to po nich ze Světla chtěno, velká část z vás by do chrámů Grálu vůbec vstoupit nemohla, nebo alespoň ne pokaždé, když si tak usmyslíte. Že si můžete do chrámů libovolně přicházet bez ohledu na to, jaké zachvívání do nich přinášíte, je jen trestuhodným selháním strážců chrámů, kteří tak ve vás v konečném důsledku podporují osobivost vůči Bohu, za což je pochopitelně čeká trpká mzda.

Požadovačnost ke svému Bohu a Pánu máte v sobě tak hluboce zakořeněnou, že když se někde setkáte jen s náznakem toho, že je pro změnu něco požadováno od vás, jste tím tak upřímně zděšeni a pobouřeni, že neváháte označit ty, kteří se správně postavili do proudění ze Světla, málem za antikristy. Ale tím jen vydáváte ubohé vysvědčení o sobě samých, a aniž byste to pozorovali, jste odvrženi daleko za hranici toho, odkud se ještě lze zachránit. Můžete setrvat ve svém bludném názoru a mínění o sobě samých do konce svého života, ba i po odloučení od tohoto pozemského těla, ale nic to nezmění na skutečnosti, že vaše cesta je již vydlážděna a že vás na ní čeká už jen pláč a skřípění zubů.

Blaze těm, kdo si uvědomují svou malost a Boží velikost! Těm přísnost a poukázání na jejich chyby vůbec nepřekáží, ba naopak něco takového vítají. Pro ně je určena milost, kterou jim Bůh ještě jednou sesílá, a oni mohou v poctivé námaze očistit svůj šat.