Kolik lidí, tolik barev, tolik tónů. Jak různí jsme a před každým z nás je jiný krok. Společné máme jedno. Aby ten krok, který máme před sebou, vedl k našemu očištění, abychom mohli lépe znít v orchestru. Znít? V orchestru?

Představuji si, že každý z nás jsme nějakým hudebním nástrojem a máme své místo ve světovém orchestru. A my, bláhoví a často zaslepení pozemšťané, místo abychom se starali o rozvoj svého nástroje a procvičovali svou schopnost hry na něj, místo abychom se učili naslouchat, jak nám to ladí s ostatními nástroji, se ve zdejším pozemském mumraji svými často už pokroucenými nástroji bijeme po hlavách, házíme po sobě stojany k notám a všelijak jinak i hůř si škodíme… Často ani nevíme, že vůbec máme nějaké hudební nástroje a kde… A kdo pokročil tak daleko, že je mu jasné, že musí hledat Dirigenta, poslouchat ho a hrát skladbu, ke které je uschopněn, na místě jemu určeném?

A přece. Když se ztišíme, zaslechneme tu a tam zaznívat jednotlivé melodie nebo jen lehké nápěvy, jako když se rozeznívá symfonická báseň Vltava od Bedřicha Smetany a my slyšíme šplouchání jednotlivých vlnek.. Nebo jako když si hudebníci před koncertem v orchestřišti zkouší své nástroje. Většinou ovšem, jako když ve válce, v pauzách mezi jednotlivými bitvami si někdo zpívá svou písničku. Také jako když se před rozedněním rozeznívají první ptačí trylky…

Představovali jste si někdy, že jste nějakým hudebním nástrojem? A jakým asi? Pokud to opravdu procítíte, potom si uvědomíte, že je to zázrak. Že vůbec smíme přidat svůj hlas k ostatním, nejprve třeba jen potichounku, ale doopravdy, aby zazněl tónem našeho srdce. Dovolte si to.