Když se sportovec například stane mistrem světa, fotbalista vstřelí důležitou branku, závodník vyhraje slavný závod atd., raduje se ze svého úspěchu, zažívá pocity štěstí, a kdybyste se jej zeptali, jak se cítí, určitě by vám řekl, že je šťastný a na vrcholu blaha. Dost možná je to pro nějak tak silný zážitek, že na něj bude vzpomínat po celý život a s určitostí tvrdit, že to byl jeden z nejšťastnějších okamžiků jeho života. Tím, že hodil nejdále oštěpem, vstřelil branku nebo srazil protivníka k zemi, ovšem stvoření ničím užitečným neobohatil, a proto ani nemohl cítit skutečné štěstí. Všechno to byl pouze pocit vyvolaný spolupůsobením rozumu, jelikož jedině rozum může oslavovat něco, co z duchovního hlediska nemá žádnou hodnotu.

Tento sportovec si však nebude uvědomovat, že jeho štěstí je pouze zdánlivé, a kdybyste se mu to pokoušeli vymluvit, asi by se na vás přinejmenším díval zvláštně. O svém štěstí je totiž přesvědčený, jelikož to pravé, niterní štěstí pocházející z ducha vůbec nezná a všechno jeho prožívání se odehrává pouze v pocitové úrovni.

Ubohý, politujete jej možná, protože vás přece pozlátko vstřelených gólů neoslovuje, jelikož o něm víte, že je falešné. Vy už jste našli pravé hodnoty a ty vám přinášejí skutečné štěstí. Jenže… je to tak opravdu? Opravdu jste jiní než tito sportovci oslavující své vítězství?

Nechme nyní stranou všechny církve a náboženské směry a podívejme se pouze na ty, kteří o sobě prohlašují, že chtějí žít ve smyslu Poselství Grálu. Jsou vás tisíce, kteří se například scházíte na společné pobožnosti, případně si tyto pobožnosti děláte sami. Odnášíte si z nich oblažující prožitky, o nichž někdy hovoříte i nahlas se svými bližními a někdy je pouze necháváte znít ve svém nitru. Tak či tak, považujete je za skutečné, podobně jako například sportovci považují své štěstí z vítězství za skutečné.

Smutnou pravdou však zůstává, že většina z vás je na tom úplně stejně jako tito sportovci, jelikož to, co prožijete na pobožnosti, není pravé. „Jak je to možné?“ ptáte se. Odpověď zní: Protože i vy vše prožíváte rozumem, pobožnosti nevyjímaje, a váš duch toho není účasten. A stejně jako sportovci z našich příkladů si to neuvědomujete, protože nic jiného neznáte.

Pokud jste na pobožnost nepřišli dávat, ale prožít si něco krásného a oblažujícího, můžete se rovnou otočit a jít zpátky domů. Bude to tak lepší a alespoň nebudete znesvěcovat chrámy, do nichž vstupujete. Pobožnost, společné uctívání Boha… Bez ohledu na to, jak to nazvete – všechny tyto výrazy přece v sobě jednoznačně obsahují dávání! Máte světle zářit do svého okolí, být průplavy pro to, co proudí shůry, a tím vzdávat dík svému Stvořiteli. Jestliže se ale chcete slunit v záplavě paprsků přicházejících shůry, kochat se svou domnělou zbožností, pak nejen, že nemáte co pohledávat v chrámu, ale není pro vás místo ani nikde ve stvoření!

Ach, kdybyste věděli, kolik z vás ve skutečnosti umí oslavovat pouze sebe sama, kolik z vás se účastní pobožností vedených těmi, kdo nemají v chrámu, natož pak za čtecím pultem či oltářem co pohledávat, pak byste polekaně zmlkli a strachem se rozechvěli. Jenže to byste napřed museli dát prostor svému citu, což – jak se zdá – je pro vás stále nepřekonatelný problém.

Stejně jako s pobožnostmi je to i se vším ostatním, co děláte – ať už jsou to společná setkání, činnosti, jimiž se snažíte obohatit své okolí, apod. Jestliže nepocházejí z ducha nebo jestliže je do nich zapletena pýcha, jak to často bývá, potom všechny povznášející pocity, které si z takových chvil odnášíte, jsou… pouze pocity. Nemůže se jednat o skutečná prožití ducha, byť si to před sebou i před ostatními budete namlouvat.

Tato slova – stejně jako mnohá jiná – jsou vám dávána s vědomím toho, že značná část těch, jichž se týkají, si jejich pravdivost nepřipustí. Vy, kteří však chcete přistupovat ke své proměně poctivě, poslouchejte rady, které vám smějí být dány.

Při čemkoliv, co děláte, chtějte dávat. Potom se i samočinně dostaví možnost brát a skutečné štěstí pramenící z ducha, jenž se správně zachvívá ve stvoření. Pokud bude vaše touha dávat opravdová, pak v sobě jistě naleznete potřebné schopnosti i způsob, jak je uplatnit, a čím dál tím více budete poznávat rozdíl mezi pravým citem a pouhým pocitem.

A střezte se všech lidí, kteří – ač jsou plní vzletných slov – ve skutečnosti oslavují pouze sami sebe. Při setkání s nimi se jen ušpiníte, jelikož ten, kdo se kochá vlastním povzneseným pocitem a tím, jak je Bohu milý, vytváří odporně temné, kalné útvary, jež se snaží přilepit na všechno okolo. Takovýto člověk ovšem bude brzy odvržen do propastných hlubin, protože v budoucnu smí být zachováni pouze ti, kdo znají pravou pokoru. Snažte se, abyste mezi ně patřili.