Cit. Slovo, se kterým se setkali všichni čtenáři Poselství Grálu. Velmi mnoho z nich o citu hovoří, myslí si, že o něm v sobě mají zformován správný obraz, a přesto je jen málokdo, kdo do tohoto pojmu skutečně pronikl. Pro všechny ostatní zůstává cit – tedy jediný projev skutečně živého ducha – zahalen tajemstvím. Ano, čtenáři Poselství Grálu sice teoreticky „vědí“, co že to ten cit je, odvolávají se na něj, ale ve skutečnosti o něm nemají nejmenší tušení, protože žijí v dojmech vyvolávaných rozumem a fantazií a pravý cit nikdy nepoznali. Tak ve všem zůstávají na povrchu a vlastně vůbec nežijí.

Představte si fotografii, na níž je mladá žena ve sportovním úboru zvedající činku. Velké části čtenářů se ihned v hlavě zformují myšlenky odsuzující tuto ženu, protože ženy přece nemají pěstovat sport, a už vůbec ne takovýto hrubý, mají zahalovat své tělo dlouhými šaty atd. Mnozí budou tuto ženu litovat, jaká je to chudinka, že toto všechno neví, a najdou se i takoví, kteří k ní budou vysílat nenávistné myšlenky typu: „Přesně kvůli takovýmto ženám to teď na Zemi vypadá tak, jak to vypadá!“ apod.

A přitom tato žena ve skutečnosti už jako děvče porazila nebezpečí drogové závislosti, do něhož spadla celá její rodina, nevzdala se, ani když zažívala nejnuznější hrubohmotnou situaci i nedostatek lásky od svého okolí, a propracovala se až k zaměstnání, při nímž svým způsobem a úměrně své zralosti pomáhá lidem kolem sebe. Svými činy tak dala jasně najevo, že to se svým úsilím k dobru myslí vážně, a obstála v takových zatěžkávacích zkouškách vyžadujících pevnost ducha, které si mnozí vůbec nedokážete představit. A neodsuzujte ji kvůli tomu, do jakého prostředí se narodila, protože mnohé věci spolupůsobí na to, do jaké rodiny se duše inkarnuje, například dobrovolně podstoupený úkol.

Říkáte, že je to jen fotografie, ze které nemůže být nic cítit? Pojďme tedy na ulici. Proti nám jde mladé děvče ve vytahaném tričku a džínách s rozstříhanými dírami na nohavicích. „Jaká hrubá dívka!“ řeknete si. „Ještěže naše děti vědí, co se správně nosí. Ty jsou dobře vychované, dali jsme jim to nejlepší.“ A přitom děvče, které kolem nás prošlo, je v nitru tak nádherné a čisté, že každý pravý muž by se její čistotě nejraději uklonil. Toto děvče jenom ve svých patnácti letech zažívá těžkou osobní situaci a navíc se potýká s obrovským okolním tlakem, protože právě její vnitřní čistota okolí dráždí a podněcuje k přímo vysloveným i pouze v nitru ukrytým útokům. Po svém současném oděvu dívka sáhla jako po určité formě obrany či vyjádření odporu vůči požadavkům okolí, které ji chce vtěsnat do konkrétních forem. Nedivte se tomu a přejte ji, aby svou situaci zvládla – je to velmi hodnotný člověk.

Samozřejmě, neznamená to, že by ženy měly chodit nevkusně oblečené, že by se měly odhalovat nebo se věnovat sportu či jiným hrubým činnostem – to není správné –, ale je potřeba rozlišovat, kdy se jedná o skutečné vyjádření vnitřního založení daného člověka a kdy pouze o dočasnou vnější formu, která jenom odráží problémy, s nimiž se potýká. Jenom nitro ukazuje, jaký člověk opravdu je, a to neuvidíte hrubohmotným zrakem.

Marně budete poukazovat na své děti, že je krásně vedete, protože chodí vzorně oblečené, věnují se ušlechtilým činnostem, jako je zpěv či tanec, a účastní se vašich setkání pro duchovně usilující lidi. Kdybyste totiž používali cit, viděli byste, jak duše takovýchto „vzorných“ dětí – byť jsou uvnitř krásné – ve skutečnosti mnohdy pláčou. Pláčou, protože se nemohou svobodně rozlétnout za hlasem svého ducha, jelikož jejich rodiče jim nutí konkrétní formy, které však pro tyto děti vůbec nemusí být vhodné. Dělají to, protože si chtějí splnit své sny, ukázat okolí, jací jsou vzorní, duchovně založení lidé, případně jednají z jiných sobeckých pohnutek. Nebo – v lepším případě – takto jednají, protože pro své děti sice opravdu chtějí jen to nejlepší, jenomže se na nic jiného než na prázdné formy nezmůžou.

Řekněme, že nějaké dítě hraje na flétnu. Dělá to samo, není potřeba jej nutit, ale i toto je jen forma, za kterou je potřeba hledat pravý obsah. Zatímco pro jedno dítě to skutečně může být oblažující činnost, která rozvíjí jeho ducha a učí jej píli a vytrvalosti, jež je potřeba k dosažení mistrovství v jakékoliv oblasti lidského působení, jiné dítě může hrát na flétnu jen zdánlivě „rádo“, avšak jeho skutečnou vnitřní pohnutkou k hraní je, že se chce zavděčit svým rodičům, protože se bojí, že kdyby nežilo podle jejich představ, nedostalo by od nich lásku. A mnohdy to tak cítí správně! Jeho rodiče by skutečně nelibě nesli, kdyby se ukázalo, že jejich dítě se vůbec nechce věnovat činnostem prezentovatelným před ostatními čtenáři Poselství Grálu, ale raději by si šlo s kamarády zahrát fotbal nebo zajezdit na skateboardové hřiště. Toto je vážné varování pro všechny, kdo se snaží vychovávat své děti ve smyslu Poselství Grálu! Nebuďte si tak jistí, že jednáte správně, nikdo z vás! Nenuťte dětem své rádoby ušlechtilé formy a používejte svůj cit! Jenom tak poznáte, co je pro vaše dítě dobré. Co víte o tom, co si vaše dítě potřebuje prožít na skateboardovém hřišti? Když si neprojde cestou, která je mu pro mládí vytyčena, nebude moci v dospělosti splnit svůj úkol, protože mu bude chybět potřebné poznání. Dokonce může zakolísat a v horším případě i padnout!

Mnozí jdou žel v nepochopení citu ještě dále. Pravděpodobně už jste se setkali s lidmi, kteří se vyjadřovali například takto: „Jak si to můžeš myslet – to vůbec nemáš cit?“, „Kdybys měl cit, nedělal bys toto či ono.“, „Pokud ti cit neříká, že je tento názor správný nebo naopak špatný, potom vůbec nemá význam se s tebou bavit!“

Ano, až tak daleko četní čtenáři Poselství Grálu dospěli. Svůj názor vydávají za jediný správný, a kdokoliv s ním nesouhlasí nebo jenom vyjádří určitou pochybnost či námitku, hned je kamenován podobnými slovy. Tito lidé se rádi ohání citem, pohoršují se a rozčilují, a přitom jsou to oni sami, kdo jsou na míle vzdáleni pochopení či prožití toho, co cit skutečně je. „Citem“ obhajují ty nejnesmyslnější názory a prosazují jím svá sobecká přání, ale je to jen hlas jejich rozumu, protože jejich duch už dávno usnul smrtelným spánkem.

Zdá se to až beznadějné – tolik čtenářů Poselství Grálu a tak málo jich skutečně našlo cestu ke svému duchu. Ptáte se, jak to můžete dokázat? Jednoduše. Cestu k duchu a tím i citu dává pravá pokora. Pokora, která vůbec nezná ješitnost a je ochotna přiznat i ty nejhorší z vlastních chyb a mylných názorů, a která je zároveň činem – poctivými a odvážnými kroky k zušlechtění vlastního nitra, rozvinutí svěřených darů a postavení se za pravdu. Je smutné, že stejně jako za Pánova života je tak těžké se s pokorou mezi „stoupenci“ Poselství Grálu setkat. Prokažte ji alespoň vy nemnozí, kteří ještě můžete.