A pak se společně s ostatními trpaslíky otočil a kolébavým krokem zamířil zpátky ke svému domovu pod pařezem. Roli se v zatáčce ještě naposledy ohlédl přes rameno, zamával jim a pak už byli všichni tři pryč.

„Tak, a teď už mi můžete konečně říct, kam vlastně jdeme,“ prohlásil Petr, jakmile se i oni vydali svou cestou.

Matěj mu tedy povyprávěl všechno, co se událo od chvíle, kdy se poprvé doslechl o Temné zemi. Řekl mu, jak se v hostinci setkal s Arturem, jak je večer navštívila Bílá víla a také jak strávili zimu u kováře.

„Od něho máme meč a tuto hůl,“ zakončil Matěj a ukázal na hůl z vrbového dříví, o níž se Pavlína při chůzi opírala.

„A ta je k čemu?“ zeptal se Petr.

„Zatím nevím,“ povzdychla si Pavlína a nakrabatila přitom čelo. „Občas cítím, jako by jí skutečně pulzovala nějaká síla, a když dám prst tady do tohoto otvoru, trošku to zašimrá. Ale jinak jsem na nic nepřišla.“

Několik dalších dní si Petr pořád chtěl povídat o Temné zemi. Stejně jako kdysi Matěj se nemohl ubránit tomu, aby si nepředstavoval, co všechno tam na ně čeká a kdy do ní vlastně dojdou. Překvapilo ho, že sourozenci jsou na cestě už více než rok, a trochu znejistěl při pomyšlení, že i teď by mohli mít před sebou putování stejně tak dlouhé, ne-li ještě delší.

Po necelém týdnu však už i Petr začal cítit, že na téma dohadů o Temné zemi už bylo řečeno úplně všechno, a i jeho přestalo bavit omílat stále dokola ty samé úvahy. Ke svému zklamání pak zjistil, že dny začínají být poněkud jednotvárné. Ráno se vstalo, krátce se pojedlo něco ze zásob, a pak se šlo a šlo a šlo, až měl Petr občas pocit, že kdyby se rozhodl nečekaně zastavit, jeho nohy půjdou jednoduše dál a ponechají ho svému osudu.

Už ani postupné střídání krajiny, kterou putovali, mu nepřinášelo radost. Zprvu ho sice dokázalo nadchnout, když procházeli tajemným hustým lesem nebo malou vískou, když po starém kamenném mostě překračovali proud živě tekoucí říčky nebo když se ocitli uprostřed rozhlehlého údolí plného zahrad a polí, ale nakonec se mu omrzelo i to.

Až když se po pár týdnech vyškrábali na jeden kopec a pohlédli před sebe, překvapením se zastavili.

„Pááni!“ šeptla Pavlína a doširoka otevřela oči, aby si tu nádheru prohlédla.

Naskytl se jim totiž výhled na nevelkou kotlinu, uprostřed které trůnilo blankytně modré jezero s hladinou tak klidnou, že na ní mohli pozorovat bílé mraky honící se po obloze. Vodu čeřila jen spousta drobných rybářských loděk, ale vzhledem k tomu, že slunce už pomalu zapadalo za obzor, většina z nich již mířila k levému břehu. Na něm se totiž rozkládalo městečko plné dřevěných chatrčí.

„Severní město,“ pronesl Petr polohlasně.

„Ty to tady znáš?“ zeptala se Pavlína a pohlédla na něj.

Ale Petr zakroutil hlavou. „Jen jsem o něm slyšel. Tady končí Jabloňové království. Dál… dál vlastně nevím, co je.“

Matěj jejich rozhovor poslouchal jen na půl ucha; stále totiž nedokázal odpoutat pohled od toho, co viděl před sebou. Ale nedíval se ani na jezero s průzračnou vodou, ani na městečko, v jehož staveních se začala rozsvěcovat první okna. Díval se totiž na hory, které se tyčily za jezerem a jejichž úplné vrcholky byly zakryty sněhem.

Bezmyšlenkovitě vytáhl zpod haleny stříbrný kompas a podíval se, zda střelka ukazuje tam, kam si myslí. A opravdu – černý hrot směřoval přímo k horám.

„Měli bychom jít, je tu zima,“ připomenula Pavlína a vytáhla z brašny plášť. I Petr si oblékl svůj světle hnědý kabát a kožešinový límec si vytáhl co nejvýše, aby mu chránil krk. Foukal totiž ostrý vítr a přinášel neklamné poselství – blížila se zima.

Do Severního města dorazili právě včas, aby se stihli ubytovat v jednom malém hostinci.

„Pořádně se vyspíme a zítra se domluvíme, co dál,“ rozhodl Matěj.

Druhý den se proto vypravili k jezeru a usedli do trávy na jeho břehu. Svěží vítr je sice štípal do nosních dírek, ale mnozí rybáři veslující s loďkami dál od břehu měli na sobě oblečeny jen krátké haleny – zřejmě byli na takovéto počasí zvyklí.

„Budeme muset do hor,“ prohlásil Matěj, když znovu vytáhl kompas a natočil jej tak, aby na něho ostatní viděli.

Petr zděšeně vzhlédl k zasněženým vrcholkům a pak se se zábleskem zoufalé naděje v očích rozhlédl zleva doprava, jestli v té mohutné hradbě hor někde neuvidí aspoň nějakou průrvu.

„A nedají se nějak obejít?“ zkusil to nepřesvědčivě, přestože sám viděl, že není kudy.

„Budeme o nich muset něco zjistit,“ pokračoval Matěj a Petrovu otázku zcela ignoroval. „Ať nejdeme úplně do neznáma,“ dodal a podíval se na sestru.

Pavlína se však místo odpovědi najednou zvedla a popoběhla těch pár krůčků k blízkému dřevěnému molu, na němž si zrovna jeden rybář odvazoval loďku.

„Promiňte prosím,“ oslovila ho. „Tamty hory, jak jsou velké?“ řekla a ukázala na sever.

Rybář, který už delší dobu zápasil s uzlem, který se mu na provaze udělal, se udiveně narovnal od kůlu, k němuž byla jeho loďka přivázaná. S nechápavým výrazem se podíval nejprve na Pavlínu a poté za sebe na hory. Pak pohledem zabloudil i k Matějovi s Petrem, kteří seděli nedaleko a natahovali uši, aby všechno slyšeli z první ruky, a rázem mu svitlo.

„Vy nejste odsud, že?“ zeptal se s úsměvem, protože si všiml, jak jsou všichni zachumlaní v teplém oblečení, zatímco jemu připadalo, že je příjemný podzimní den.

„To nejsme,“ přitakala Pavlína a i ona se usmála.

„Dobrá. Když mi pomůžeš tady s tímhle,“ řekl rybář a ukázal ke kůlu, „tak vám povyprávím všechno, co vím. To víš, už nemám tak šikovné prsty jako ty,“ zasmál se.

Pavlína přikývla a za chvíli si s uzlem skutečně poradila. Rybář pak provaz obtočil kolem kůlu ještě jednou a tentokrát si při jeho uvazování dal pozor. Jakmile si byl jistý, že mu loďka neuplave, pokýval hlavou a sedl si do trávy k ostatním.

„Tak povídejte, co byste chtěli vědět?“ zeptal se.

„Jak daleko se tamty hory táhnou a kudy se dají nejlépe přejít?“ ozval se Matěj.

„Tak přejít, říkáš? Hm, to jste si dali odvážný cíl,“ zamručel rybář. „Kam až hory sahají ti ale nepovím, protože to sám nevím. Vím jen to, že neznám nikoho, kdo by tamtudy došel až k nějakému lidskému obydlí. Pár lidí se tam občas vydá na výpravu, ale vždycky se vrátí s nepořízenou. Anebo se nevrátí vůbec.“

„Aspoň nějaká cesta tamtudy ale vede, ne?“ nedal se Matěj odbýt a ukázal na stoupající údolíčko, které se do hor strmě zařezávalo. Pokud mohl takto na dálku soudit, vedla jím cesta a občas po ní někdo i šel.

„V pár údolích skutečně několik chatrčí najdeš. Ty ale patří lidem, kteří v říčkách přitékajících z hor rýžují zlato. Stačí však jít tak polovinu dne a už nenarazíš na živou duši,“ vyprávěl rybář.

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.