Jednoho dne přijel do kovárny jakýsi zbrojnoš. Matěj zrovna odběhl s proutěným košem pro další zásobu dřevěného uhlí, a tak neslyšel, na čem se muži domlouvají. Brzy se to však dozvěděl.

„Máme vyrobit deset mečů pro hradní stráž!“ oznámil mu kovář potěšeně a hned začal bušit do zárodku prvního z nich.

Jakmile byl pak meč hotový a jeho rukojeť omotaná kůží, Matěj se na něj nemohl vynadívat. Neustále po něm pokukoval a vždycky, když kovář na chvíli opustil dílnu, přišel až k němu a prsty zlehka přejel po jílci.

Jednou dokonce neodolal a zkusil si meč potěžkat v ruce. Zavřel oči a představoval si, jaké by to bylo, kdyby patřil jemu. Párkrát s ním švihl jen tak do vzduchu, jako by bojoval s nějakým nepřítelem, a nakonec zkusil i pár neobratných výpadů. Úplně přitom přestal vnímat čas, takže když se otočil, aby probodl protivníka, který na něho v jeho představách útočil zezadu, s hrůzou zjistil, že se na něho zpod hustého obočí dívají kovářovy přísné oči.

V tu chvíli v Matějovi hrklo tak, že by se v něm krve nedořezal. Poplašeně položil meč zpátky na místo, zahanbeně se zadíval do země a čekal, až se spustí křik.

Ten ale nepřišel. Namísto toho si kovář Matěje ještě jednou změřil pohledem a pak se beze slova vrátil k výhni a pokračoval v práci na dalším meči.

Matěj rozpaky nevěděl, co by řekl. Celé odpoledne chodil kolem kováře téměř po špičkách, snažil se mu pomáhat ještě usilovněji než kdy dříve a se srdcem až v krku přemýšlel, jak moc se na něj kovář zlobí. V duchu už se pomalu smiřoval s jakýmkoliv trestem a jen tiše doufal, že se kovář nehněvá natolik, aby ho ještě teď uprostřed zimy vyhnal.

Venku už se smrákalo, když kovář zničehonic promluvil: „Chtěl by ses naučit šermovat?“ zeptal se. Hlas měl přitom úplně klidný a vůbec to nevypadalo, že by se zlobil.

Matěj nemohl uvěřit svým uším. Zalapal po dechu a nakonec ze vypravil sebe přidušené: „Ano!“, ale přesto se ani neodvažoval doufat, že by se mu toto přání mohlo vyplnit.

„Dobrá,“ odpověděl kovář po chvíli, která se Matějovi zdála jako věčnost. „Každý den po práci spolu budeme cvičit.“

Matějovi spadl kámen ze srdce. Stěží potlačil veselé zavýsknutí a ještě více se zaradoval, když se dozvěděl, že začnou už dneska. Bylo to poprvé, kdy se těšil, až si kovář na konci dne svleče svou mohutnou zástěru a zavěsí ji na hřeb zabitý do stěny.

Když se tak konečně stalo, Matěj celý natěšený vyběhl ven a nedbaje zimy čekal, až si kovář omyje ruce a obličej ve velké kádi a přijde za ním. Po chvíli se dočkal, ale trochu ho zklamalo, když si všiml, že jeho učitel nese namísto mečů jen dvě dřevěné hole.

„Věř mi, že takhle to bude bezpečnější,“ zasmál se kovář. „Vždyť bys mi usekl ruku. Anebo sobě.“

A tak se Matěj začal učit, jak má správné stát, jak má meč držet, jak se má v souboji krýt, co má udělat, když na něho někdo zaútočí, a nakonec také to, jak má na nepřítele zaútočit on, aby ho přemohl.

Trvalo dlouho, než se to všechno naučil. Mnohokrát upadl, schytal několik pořádných ran holí a někdy ho ruce bolívaly tak, že v nich hůl už téměř ani neudržel. Ale nevzdával se a horlivě se snažil dál.

Mezitím pokračovali také v práci u výhně, a tak když jednou znovu přijel onen zbrojnoš, mohli mu výměnou za pořádný měšec grošů odevzdat deset krásných mečů.

K Matějově údivu si však kovář nedopřál zasloužený odpočinek, ale namísto toho hned začal vyrábět další meč. Pracoval na něm několik dní, a když Matěj spatřil tu nádheru, úplně oněměl. Dlouhá čepel byla ostrá jako břitva, jílec byl potažen měkkou, poddajnou kůží, plochy kruhové hrušky se leskly jako zrcadla… To musel být meč snad pro samotného krále!

Matěj se však bál zeptat, pro koho je meč určen, a kovář sám od sebe nic neprozradil. Jen jednoho dne, kdy už sníh na stráních měkl a tál a zmrzlé rampouchy, které visely na střechách, odkapávaly jako divé, jim ráno řekl: „Musím na pár dní pryč. Však to tady beze mě určitě zvládnete.“

Matěj tedy zůstal v dílně sám. Sem tam sice za ním někdo ze vsi přišel s tím, že potřebuje něco opravit, ale jinak neměl co na práci, a tak často chodil obdivovat velký meč, který teď stál opřen v rohu dílny a čekal na svého nového majitele. Tentokrát se ho však neodvážil ani dotknout.

„Zanedlouho bychom měli vyrazit,“ ozvala se za jeho zády Pavlína.

Matěj se k ní otočil a pokýval hlavou. Ano, sníh zmizí co nevidět, a tak budou moci jít dále. Na okamžik přitom pocítil podivný osten lítosti –zamrzelo ho, že bude muset opustit kováře a jeho dílnu. To jednoduché stavení mu za zimu stihlo přirůst k srdci; vlastně se tu začal cítit skoro jako doma u svého hrnčířského kruhu. Ale Pavlína měla pravdu. Jakmile se ještě trochu oteplí, budou muset jít vstříc Temné zemi, která je čeká někde v dáli.

Když se kovář po pěti dnech vrátil, tvářil se spokojeně. Matěj s Pavlínou se neodvážili vyzvídat, kde celou tu dobu byl, a protože on sám se jim nesvěřil, zůstalo to pro ně záhadou.

Po pár dnech však Matěje poslal se starým povozem pro novou zásobu železných prutů a celý den strávil v dílně sám. Když se Matěj vrátil, už se stmívalo. Sotva tedy složil náklad, vešel do kovářova domku, kde už to příjemně vonělo teplou večeří. Pavlína zrovna seděla s kovářem u stolku a s úsměvem se dívala na nějaký malinký obrázek, který jí ukazoval.

„Takhle vypadala má žena, když jí bylo tolik, kolik je teď tobě,“ říkal jí a také se usmíval.

Pak už ale byl čas na večeři, a tak kovář obrázek schoval do truhličky u své postele a Pavlína mezitím nabrala všem polévku. U jídla toho moc nenamluvili. V místnosti se ozývalo jen ťukání dřevěných lžic o misky a sem tam nějaké to tiché usrknutí.

Po jídle na sebe Matěj s Pavlínou pohlédli a mlčky se domluvili, že teď je ta pravá chvíle, aby se s kovářem rozloučili.

„Musíme jít dále,“ řekl proto Matěj a pohlédl na statného muže, který právě všem třem naléval z černé konvice čaj.

Kovář se nejprve beze slova vrátil ke krbu a položil konvici na jeho římsu. Až pak se otočil zpátky k nim a pokýval hlavou.

„Myslel jsem si to,“ odpověděl vyrovnaným hlasem a k jejich překvapení hned nato odešel z domku. Vrátil se až za nějakou dobu a v náručí nesl dva podlouhlé předměty zabalené do tmavé látky. Když obě věci položil na zem před krb, otočil se zpátky k sourozencům.

„Velmi jste mi pomohli,“ řekl jim. Pak pohlédl přímo na Matěje a dodal: „Tvé šikovné ruce mi budou chybět. Proto doufám, že na své cestě oceníš to, co bych ti rád dal na oplátku.“

Sotva to dořekl, kývl na Matěje, aby přišel blíže, a sehnul se k první ze dvou věcí položených na zemi.

Matěj zvědavě předstoupil a předmět zabalený v hrubé tkanině si od něho vzal. Položil ho na stůl a začal ho napjatě rozbalovat. Odhrnul jeden cíp látky, druhý, třetí… a překvapením vykřikl! V látce se totiž ukrýval nádherný meč – právě ten, který tolik obdivoval a o kterém si myslel, že je určen pro nějakého krále. Navíc k němu byla i zdobená kožená pochva a pásek s přezkou.

To pravé překvapení však na Matěje teprve čekalo. Jak tak rukou přejížděl po meči a snažil se vstřebat to, že patří jemu, všiml si, že na hrušce jílce je vyryta sněženka. Stejná, jakou měli s Pavlínou na kompasech, které jim dala Bílá víla.

„Ale…“ vykoktal a ohromeně se podíval na kováře.

Ten už to nevydržel a rozchechtal se tak, až se mu černo-šedé vousy kývaly na všechny strany.

„To si myslíte, že jste jediní, koho navštívila Bílá víla?“ smál se, až se za břicho popadal. „Věděl jsem, že ke mně přijdete, dávno předtím, než jste tehdy zabušili na dveře tohoto domku.“

Matěj byl jako u vytržení. Kovář tedy celou dobu věděl, kdo jsou a kam jdou? Ale proč se ani slůvkem nezmínil?

Když se statný muž dochechtal, obrátil se pro změnu k Pavlíně: „I ty jsi pro mě udělala velmi mnoho. Díky tobě tato chaloupka znovu vypadá k světu a já se tu poprvé za několik let cítím opět jako doma. A jestli budu něco postrádat ještě více než Matějovy šikovné ruce, tak jsou to tvé písničky.“

A pak se kovář sehnul k zemi podruhé a i Pavlíně, která se na jeho pochvalná slova trochu zapýřila, podal dlouhý předmět zabalený v tkanině. Pavlína ho rozbalovala stejně napjatě jako bratr. Když ho konečně rozmotala, zjistila, že v rukou drží dřevěnou hůl. Na první pohled vypadala obyčejně, skoro jako každá jiná poutnická hůl, ale když ji Pavlína postavila na zem, zjistila, že je poměrně vysoká. Byla dokonce ještě o kousek vyšší než ona sama.

To však nebyla jediná zvláštnost. Úplně nahoře se totiž hůl rozšiřovala, takže vlastně končila hruškovitou boulí. A uprostřed této boule byl vyřezán otvor ve tvaru kapky, kterým se dalo pohlédnout skrz.

„Tato hůl je z vrbového dřeva. A ne z ledajakého. Daleko odsud roste stoletá vrba, v jejímž dřevě se ukrývá čarovná síla. Jednu z jejích větví teď držíš ve své ruce,“ vysvětloval jí kovář. A když viděl, jak Pavlína zvědavě přejíždí prsty otvor v hlavě hole a jak nahlíží dovnitř, dodal s úsměvem: „Neboj se. Však ty přijdeš, k čemu slouží.“

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.