Takto putovali Jabloňovým královstvím mnoho týdnů. Každý den šli od rána do večera, občas je někdo svezl a občas poprosili někde o přístřeší – to když se spustil velký liják a jim se nepodařilo najít žádný úkryt.

Zásoby, které si nesli z domu, už dávno zmizely a ubývalo také peněz ve váčcích. Někdy zaháněli hlad jablky, kterých v této zemi rostlo na každém kroku přehršel, ale nakonec – když už léto dávno přešlo v podzim – museli pomalu začít přemýšlet o tom, jak přečkají zimu. Bylo totiž čím dál tím chladněji, a kdyby měli každý den nocovat v nějakém hostinci, brzy by jim došly peníze.

„Budeme si muset najít nějakou práci,“ řekla Pavlína, když jednoho dne odpočívali na pařezech u cesty a radili se, co podniknout dále.

„Ale Bílá víla řekla, ať jdeme na sever do Temné země. Jak bys tam chtěla jít, kdybychom museli někde pracovat?“ namítl Matěj.

„Nějak si na další cestu vydělat musíme. A navíc se blíží zima. Pokud budou závěje, stejně by se nám šlo špatně.“

„A nezkusíme se raději zeptat Bílé víly? Třeba nám nějak pomůže, abychom neztráceli čas. Vždyť říkala, že nám bude na blízku,“ nenechal se odradit Matěj, ačkoliv nevěděl, jak by ji měl přivolat.

„To se jí chceš ptát, co máme dělat, když nám dochází peníze? Určitě má spoustu důležitější práce, než nám pomáhat s něčím takovým. Až ji budeme opravdu potřebovat, určitě se sama objeví,“ trvala na svém Pavlína.

A tak se jednoho večera zastavili v malé vísce plné porůznu roztroušených domků a všelijakých stavení. Ze všech komínů už čile stoupal neposedný kouř a všude bylo patrné, že se lidé chystají na zimu.

Matěj si pořád myslel, že by bylo lepší zkusit pro jistotu nějak zavolat Bílou vílu, aby jim poradila, ale přesto nakonec zabouchal na dveře jednoho skromného domku. Potom od nich poodstoupil a čekal, zda jim někdo otevře. Chvilku jen tak postávali a choulili se ve svých kabátech, protože zrovna foukal studený vítr. Stále se nic nedělo. Matěj se ohlédl po Pavlíně a pak zkusil zabušit ještě jednou.

„Co je to tady za rámus?“ ozval se najednou nalevo od nich hluboký hlas.

Otočili se a spatřili urostlého muže s rozcuchanými černými, místy už prošedivělými vlasy a ještě rozcuchanějšími vousy téže barvy. Měl na sobě tmavohnědou koženou zástěru, která mu sahala málem až k zemi, a v ruce třímal těžké kladivo.

„Chtěli jsme se zeptat, jestli by se tu pro nás nenašla nějaká práce na zimu?“ odpověděla Pavlína.

Muž se na sourozence zadíval zpod hustého obočí a chvíli si je měřil od hlavy až k patě, až si Matěj myslel, že se na ně rozkřikne a vyžene je.

„Pojďme dovnitř,“ řekl však muž nakonec a kývl ke své chalupě. „Rozdělám oheň a promluvíme si.“

Až teď si Matěj všiml, že kouř, který tancoval nad střechou, nevychází z komína tohoto domku, ale odněkud zpoza něj. A pak mu to došlo. Muž byl určitě kovář a vzadu za domem měl svou dílnu.

Vešli dovnitř. Muž se ze všeho nejdříve věnoval krbu, a tak Matěj s Pavlínou mezitím tiše stáli za jeho zády a rozhlíželi se kolem sebe. Domek působil poněkud bezútěšným dojmem. Staré závěsy na oknech už se na mnoha místech proděravěly, všechen nábytek byl zašlý a otlučený a scházely tu i jakékoliv ozdoby, které by tu strohou pošmournost trochu rozveselily.

Když z hromádky dříví konečně vyšlehly první plameny, vzal kovář černou konvici s vodou a zavěsil ji nad oheň. Potom se obrátil zpět k sourozencům a ukázal na malý stolek v rohu místnosti. Matěj s Pavlínou se tedy posadili a zakřiknutě čekali, co bude dál.

Muž nepromluvil, dokud všem třem nenachystal čaj. Až když na stole stály hrnky plné horké tekutiny, přisedl si k hostům a spustil: „Říkali jste, že chcete práci na zimu. Potom půjdete dál?“

„Ano,“ odpověděl Matěj. O tom, kam mají namířeno, zatím s nikým nemluvili, a tak to dál nerozváděl.

„Inu, pomoc v dílně bych uvítal,“ řekl kovář rozvážně a jeho hlas přece jen zněl už o něco srdečněji. A na Pavlínu promluvil ještě vlídněji: „I pro tebe by se tu našla práce,“ řekl a máchl rukou kolem sebe. „Už čtyři roky jsem vdovec, a jak vidíš, mému domku schází ženská ruka. Kdybys mi ho zvládla trochu zútulnit, udělala bys mi velkou radost.“

„Ráda,“ přikývla Pavlína.

A tak se dohodli, že na zimu zůstanou tady. Matěj musel každé ráno brzy vstát a jít do dílny rozdmýchat oheň a během dne potom kováři pomáhal, s čím bylo potřeba. Čistil a urovnával všechna kladiva, vyměňoval trny v kovadlině, přikládal uhlíky do výhně, foukal do ní měchem a dlouhými kleštěmi přidržoval na kovadlině to, na čem kovář zrovna pracoval.

Přitom s nadšením pozoroval, jak se pod rukama mohutného muže rodí nejrůznější stojany a svícny, nástroje pro práci na poli i v domácnosti nebo třeba spony do vlasů či šatů.

„Chtěl by sis to taky zkusit?“ zeptal se jednou kovář dobrotivě, když viděl, že Matěj nemůže od jeho práce oči odtrhnout.

„Ano!“ zajásal Matěj a hned se chopil nabízeného kladiva a malých kleští.

„Jedna truhlice se mi špatně otevírá a potřeboval bych nový pant, podívej,“ řekl kovář a ukázal mu ten, který už byl celý zohýbaný.

Matěj na nic nečekal, vzal do kleští kovový prut a strčil ho mezi žhavé uhlíky ve výhni. Potom ho hned vytáhl, přiložil na kovadlinu a začal do něj vší silou bušit kladivem. Jenže ať se snažil, jak chtěl, prut byl stále stejný.

„Nesmíš být tak netrpělivý,“ smál se kovář. „Železo musíš nahřát pořádně, jinak nebude tvárné. Podívej,“ řekl a sám pak jeden prut vložil do výhně a počkal, dokud nezačne rudě žhnout.

„Vidíš, teď už ho můžeš vytvarovat tak, jak potřebuješ,“ dodal po chvíli a na kovadlině do prutu několikrát uhodil kladivem, až se celý stočil.

Matěj ho tedy zkusil napodobit a poctivě čekal, dokud se jeho prut také nenahřeje. Až potom ho začal kladivem rozklepávat a kleštěmi zkracovat tak, aby připomínal jeden z dílů pantu, který mu kovář ukázal. Mnohokrát se přitom spletl a pak ho mrzelo, že musí tak dlouho čekat, než se kov znovu nahřeje, aby ho mohl vytvarovat lépe. O co snadnější to bylo s hlínou! Tu stačilo namočit a byla vláčná, takže z ní pak mohl vytočit ty nejkrásnější hrnce, jaké svedl. A nemusel přitom ztrácet čas neustálým nahříváním.

Přes všechny tyto útrapy však vytrval, a tak po necelém týdnu mohl kováři ukázat svůj výtvor. S napětím pak sledoval, jak kovář pant přitlouká k truhlici a jak zkouší víko zavřít a znovu otevřít. Když se to povedlo, zajásal Matěj tak, že ho muselo slyšet půl vesnice.

„Dobrá práce,“ chválil ho kovář.

Pavlína se mezitím pustila do zútulňování domku. Nejprve svěsila staré závěsy, a protože se jí málem rozpadly v ruce, rozhodla se, že ušije nové. Musela obejít všechny sousední vesnice, než sehnala nějakou pěknou látku, ale potom se dala do práce a za pár dní bylo hotovo. A když pak ještě namalovala tři obrázky a pověsila je na zeď, začal se kovář nad tou proměnou rozplývat.

„Už to tady začíná vypadat, jako když ještě žila moje žena,“ říkával často.

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.