S povzdechem se proto vrátil do hostince, aby zaplatil za šťávu, a pak už si vyzvedl svou káru a vydal se na další cestu. Na nebi se mezitím objevily tmavé mraky a také se zvedl silný vítr, který pročesával koruny stromů, až se se šuměním ohýbaly.

Matěj přidal do kroku. Domů to měl ještě kus cesty, a jak se zdálo, blížila se pořádná bouře. Fučení větru stále sílilo a přibývalo také mraků, které se hrozivě stahovaly, až vytvořily jednolitý záhal, jímž už ani slunce neprosvítalo.

První kapky ho ale naštěstí zastihly, až když už byl na dohled od své rodné chaloupky. Ta stála na úbočí svahu a byla celá ze dřeva, kromě severní stěny, kde se nacházel kamenný krb. Ve zbylých stěnách měla po jednom okénku, ale protože už byly zavřené okenice, nebylo možné okna takto zdálky rozeznat. Jedinou známkou toho, že je někdo doma, tak byl třepotavý kouř, který se valil z komína, aby se hned poté rozptýlil ve větru.

V chaloupce žili jen Matěj a jeho sestra Pavlína. Rodiče jim zemřeli před několika lety a od té doby se o sebe museli postarat sami. Hrnčířská dílna jim však vynášela dost na to, aby se uživili a aby mohli sem tam něco na svém domečku opravit, a víc nepotřebovali.

Když už Matějovi zbývalo k domovu posledních pár kroků, otevřely se dveře. Objevila se v nich dlouhovlasá dívka v jednoduchých béžovohnědých šatech přepásaných tmavým koženým páskem. Ustaraně vyhlédla ven, ale jakmile spatřila bratra, zaradovala se a popoběhla k němu, až ji světle kaštanový cop na zádech poskakoval.

„To jsem ráda, že jsi tady. Už jsem o tebe měla strach!“ zvolala a pohlédla k nebi, na kterém se zrovna zablýsklo.

Společně vešli dovnitř. V krbu napravo od dveří praskal oheň a zahříval polévku, která bublala v kotlíku zavěšeném na zčernalém řetězu. U protější stěny stál starý hrnčířský kruh, kolem něhož se kupila spousta rozpracovaných váz, a hned vedle byl malý stolek, na kterém ležely mističky s barvami a několik štětců.

„Máš hlad?“ zeptala se Pavlína, a když Matěj přikývl, nabrala z kotlíku do dvou misek polévku a položila je na stůl stojící uprostřed místnosti.

Obvykle Matěj své sestře u jídla vypravoval, co zažil ve městě a jak se mu dařilo na trhu. Tentokrát však seděl mlčky a přemýšlel o tom, co mu řekl ten neznámý stařec v šedém kabátu. Proč jen se choval tak tajemně? Proč se zničehonic zvedl a odešel? A proč přes to všechno pokládal za nutné se nakonec představit?

Venku mezitím propukla bouře naplno. Okenice klepaly o rám oken, jak se do nich opírala vichřice, do doškové střechy šumivě bubnoval prudký liják a v komíně to jen hučelo.

„Stalo se něco?“ ozvala se Pavlína, protože si všimla, že bratr nepřítomně svírá v ruce lžíci, jako by ani nezpozoroval, že už dojedl.

Matěj krátce zaváhal, ale potom sestře povyprávěl o kupci ve žlutém plášti, o tom, jak ho včera hledal po celém městě, a také o tom, jak dnes „U zlomeného kola“ potkal zvláštního starce, který se podle všeho jmenoval Artur.

Když domluvil, nastalo v chaloupce úplné ticho. Jen oheň v krbu nepokojně plápolal a vrhal na stěny tancující stíny.

Pavlína nic neříkala a Matěj také mlčel. V průběhu svého vyprávění si totiž uvědomil, že v něm pomalu začíná zrát rozhodnutí. Čím dál tím více toužil najít bělovlasého Artura, vypravit se do té Temné země a vypátrat, jak by mohl lidem žijícím pod krutovládou tyrana pomoct. Jenže nevěděl, jak to šetrně sdělit sestře.

„Já…“ začal opatrně, „já bych se tam rád vydal,“ řekl nakonec. Věděl, že to bude znít směšně, ale od chvíle, kdy o Temné zemi poprvé uslyšel, se prazvláštně cítil svázán s osudem tamních lidí.

„Půjdu s tebou,“ odpověděla Pavlína odhodlaně a ani přitom nemrkla.

„Ale vždyť já ani nevím, kde to je!“ namítl Matěj udiveně. „Už jen samotná cesta může být dlouhá a nebezpečná. A to nemluvím o tom, jaká nebezpečí by na mě čekala, kdybych tam jednou skutečně došel. Podle toho, co říkal Artur, se tam na každém kroku pohybují obludy, které jsou tak hrozné, že mi to ani nedokázal popsat.“

„I tak,“ nedala se Pavlína.

Matěj chtěl ještě něco odpovědět, ale vtom se to stalo. V rohu místnosti se objevila bílá záře, ze které vyšlehly paprsky, před nimiž si oba sourozenci museli zakrýt oči. Matěj vůbec nechápal, co se to děje. Světlo však bylo stále silnější a silnější, až se Matějovi zdálo, že každou chvílí oslepne. Když se ale nakonec přece jen odvážil trochu podívat mezi prsty, viděl, že z té oslnivé záře se k nim ladnou chůzí přibližuje jakási spanilá ženská postava celá zahalená v bílém rouchu, jehož záhyby vlály všude kolem ní.

„Bílá víla!“ vydechl šeptem. Už mnohokrát slyšel o zářivé víle, jasné paní, která se objevovala tam, kde jí bylo potřeba, aby pomohla komukoliv, kdo se ocitl v nesnázích. Jenže ještě nikdy ji nespatřil.

A pak, když už byla záře nejjasnější, udělala Bílá víla další krůček a ocitla se přímo u nich v chaloupce. Na hlavě měla korunku z matných perel a stříbrné vlasy se jí blýskavě třpytily, jako by je měla posety hvězdami.

„Zdravím vás,“ řekla na uvítanou, aniž by přitom pohnula usmívajícími se rty. Matěj ji však slyšel více než zřetelně. Bylo to, jako by se její zvonivý hlas ozýval nejen všude okolo, ale také přímo v něm.

„Je pravda, že chcete pomoci lidem v Temné zemi, aby už se nemuseli sklánět před zlým vladařem?“ zeptala se jich Bílá víla laskavým hlasem.

Matěj ze sebe stále nedokázal vypravit ani slovo, a tak za ně za oba odpověděla Pavlína: „Ano, chceme.“

„Dobrá,“ přikývla Bílá víla a její hlas jako by se odrážel od všech stěn. „Zítra se vydejte na cestu. Jděte pořád na sever, dál a dál, až už si budete myslet, že to dále ani nejde. Tohle vám však vždy ukáže cestu,“ řekla a rukou ukázala na stůl, na němž se v záři bílých paprsků objevily dva stříbrné předměty.

„A nezapomeňte,“ dodala ještě, „když mě budete potřebovat, budu vám na blízku!“

A pak najednou záře pohasla stejně rychle, jako se předtím objevila, a Bílá víla byla ta tam. Matěj s Pavlínou se na sebe podívali a byli by si málem i řekli, že se jim to všechno jenom zdálo, kdyby na stole mezi nimi skutečně neležely dva stříbrné řetízky s jakýmisi lesklými medailonky.

Matěj vzal jeden z medailonků do ruky. Z jedné strany byl celý hladký, ale když se na něj podíval blíže, všiml si, že je na něm vyrytý nějaký květ.

„Sněženka!“ zvolala Pavlína, která si se zájmem prohlížela druhý řetízek. „Přesně takovou měla Bílá víla na svém čele!“

Matěj přejel po vyryté sněžence palcem a pak medailonek obrátil. Na druhé strany našel sklíčko a pod ním malou černou střelku.

„Vždyť je to kompas!“ usmál se a zkusil medailonkem zatočit. A skutečně – ať ho natočil, jak chtěl, střelka se vždy otočila přesně jedním směrem: na sever.

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.