Vyšel rozsévač, aby sel nová semena, která snad jednou přinesou bohatou úrodu. Vážně prochází krajem, mnohem vážněji, než jak tomu kdysi v pradávných dobách bývalo. Byla to prožitá bolest, která dříve radostně veselému rozsévači vtiskla do srdce tuto vážnost, neboť byl svědkem toho, jak se zpupný lidský duch opakovaně postavil k milostem od Stvořitele a jak pohrdl vším tím, co mu bylo v té nejvyšší lásce nabízeno.

Tisícročná ríša

Radosť

K nastávajúcej Slávnosti Čistoty zaznieva…

Ačkoliv jste jásavě slibovali, že budete na Zemi plnit vůli Boží, a jenom kvůli tomu jste se směli narodit, nyní, když se tedy konečně smíte a máte doopravdy pustit do pravé služby a naplnit účel svého pozemského bytí, namísto radostného činu váháte, neochotně přešlapujete na místě, ustrašeně se ukrýváte či utíkáte od pravé zodpovědnosti a tím… neplníte. Nehovoříme přitom o nějakých výjimkách. Jsou vás statisíce, kteří jste měli pilně působit na nové výstavbě, ale místo toho jste kvůli své váhavosti uvízli v nejrůznějších fázích své přípravy na službu. Nenašli jste Poselství Grálu, případně jste jej po jeho zběžném přečtení odmítli jako moc přísné či z jiného důvodu, a i vy, kteří jste Poselství přijali, váháte se započetím vážné práce, jelikož vám v tom brání různé – pochopitelně rozumové – důvody.

Představte si obrovský královský hrad na vrcholu kopce. Úplně nahoře na nejchráněnějším místě je sídlo panovníka, které je směrem dolů obehnáno sedmi pásy hradeb. Každému pásu hradeb je přitom přiřazena část hradní posádky, která má za úkol střežit, aby se dovnitř nedostali nepřátelé ani nikdo nepovolaný. Už jen k tomuto úkolu jsou potřeba desítky, dost možná i stovky lidí.