Jsme jako panáčci a panenky na niti, jen o té niti buď nevíme nebo o ni nedbáme. A tak chodíme, světem bloudíme a svou nit si slepí a nevědomí zamotáváme.

Nevíme, že ona nit je důležitá, nejdůležitější, že je to naše spojení se Zdrojem života, se životadárnou oázou v poušti světa. A tak je naše nit zamotaná, o překážky zaškrcená. Slábneme. Nakonec nás naše zauzlované klubko dál nepustí. Nemůžeme jít dál. Divíme se, škubeme se, zlobíme i pláčeme:
„Jak to! Nemůžu jít! Proč nemám dost sil? Proč radost už necítím? Proč jsem bolavý? A kde to vůbec jsem? Všude tolik kalu a smutku!“

– „Ano, nevíš, člověče, nic nevíš, nic nemáš, jsi opuštěný, odtržený, sám. Zlobíš se, že tě svět bolí… Ale vždyť ty jsi šel jako slepý, bláhový, nevnímal mou náruč, má volání, varování, v hlavě jen – Nechte mě, já, já sám!
Tedy jsi sám!“

A tak, po mnoha ústrcích a žalu, jsme donuceni vnímat a pochopit, že máme nit. Nitku života. Začínáme ji rozmotávat. Ale že to dá práci, panáčkové a panenky!
A nitkou postupně uvolňovanou víc mízy zase proudí a začínáme se opět probírat z mrákot k životu:

– „Kde jsem to byl?“ ptáme se. „Kudy jsem bloudil? Kde jsi, Živote? Já jsem snad spal! Ale mám přece nitku. Kam vede?“

A duši usoužené, odhodlané k nápravě se opona poodhalí…Nekonečné moře lásky lze cítit za ní… „Ó, a odtud smí vést i má nitka? Co na vyrovnání dokážu dát? Jen lásku a poděkování Životu. A poselství naděje všem panenkám, panáčkům, živým bytostem: Bez nitky života nejsme ničím.“