Bratři si ráno přivstali, aby mohli na cestu do kláštera vyjet co nejdříve. Jenže jak se záhy ukázalo, z postele si pospíšili zbytečně. Sice se rychle nasnídali a nachystali si koně, avšak nedostavil se ten, kterého potřebovali – Dobiáš.

Zprvu na něj čekali klidně, ale s přibývajícím světlem začali být nervóznější. Tadeáš chodil po protáhlé návsi tam a zpět a netrpělivě se rozhlížel. Občas pohlédl na oblohu, kterou konečně nepokrýval skoro ani mráček, a vždy jen nelibě poznamenal, kolik času ztrácejí.

Jen jedna událost jim čekání zpestřila. Na prašné cestě se objevil jezdec v černém plášti a už zdálky na ně volal. Tadeáš si musel zastínit oči, aby ho proti světlé obloze poznal, a pak se zaradoval – přijíždějícím totiž byl Radovan!

„Tadeáši! Jsem rád, že jsem tě našel. Včera jsem přijel do Oranžového kláštera a tam mi řekli, že už jste se tam skoro dva týdny neukázali. Nikdo o vás nic nevěděl,“ pronesl udýchaně. Zřejmě jel celou cestu tryskem.

„Pátrali jsme na vlastní pěst. Ale nedávno jsme potkali dva hlídkující bratry z kláštera. Divím se, že se nezmínili.“

„Možná byli zrovna někde pryč. Tak o co jsem zatím přišel?“

A protože Dobiáš stále nepřicházel, povyprávěl Tadeáš Radovanovi vše, co zatím zažili.

„Ani nevíš, jak mi bylo líto, že s vámi nemohu,“ řekl Radovan, jakmile Tadeáš domluvil. „Necítil jsem se vůbec dobře. Ale naštěstí se nemoc rychle vzdala a už po týdnu jsem mohl chodit ven. Chvíli jsem nabíral síly a protože jste se ještě nevrátili, poprosil jsem našeho představeného, jestli bych mohl jet za vámi a pomoct vám. To víš, nedaleko odtud jsem se narodil a v Oranžovém klášteře jsem žil několik let. Mám to tu rád.“

„A já tě rád vidím. Každá ruka bude dobrá.“

Když už se téměř vzdávali veškeré naděje, Dobiáš se zčistajasna objevil. Tvářil se, jako by se nic nestalo, a s výrazem „tak jsem tady“ si stoupl před rytíře.

Koně neměl, a tak nezbývalo než se po nějakém porozhlédnout. Na návsi zůstal jen Tadeáš a dával pozor, aby se Dobiáš znovu neztratil. Bratři se postupně vraceli s nepořízenou. Nikdo nemohl žádného koně postrádat, volná byla akorát jedna stará kobyla.

„Ale ta by pošla ještě před Trutnavou,“ poznamenal Jan, který si ji byl prohlédnout.

Nedalo se nic dělat, Dobiáš si musel vyskočit za jednoho z rytířů a svézt se s ním. Když se vydali na cestu, bylo už po poledni. V Trutnavé, do níž přijeli kolem polorozpadlého domu, ve kterém bydleli při přestavbě stodoly, vyzvedli Vendelína.

„Pak tady budeš moct zůstat, jak dlouho budeš chtít, ale teď tě potřebuji,“ řekl mu Tadeáš.

Bratři hlídající bránu Oranžového kláštera se velmi divili, když mezi sedmicí rytířů spatřili cizího muže, ale celu přichystali všem.

Po jídle a odpočinku se Tadeáš už už zvedal z lůžka, když do jeho cely vtrhl bez zaklepání představený Tomáš. Tvářil se velmi přísně.

„Bratře Tadeáši, co to má znamenat?!“ zvolal zostra.

Tadeáš se nejistě postavil a přemýšlel, o čem je řeč.

„Po klášteře se mi potuluje jakýsi muž a do všeho strká nos! Prý přijel s vámi!“ dodal Tomáš.

Tadeáš se zachmuřil. „Omlouvám se, že jsem na něj nedal pozor. Potřeboval jsem si odpočinout a myslel jsem, že i on zůstane v cele.“ Doopravdy nepomyslel na to, že by mohl Dobiáš hned začít slídit.

„Nemusím ti, doufám, připomínat, že hosty smím do kláštera zvát jen já,“ pokračoval Tomáš.

„Je to naléhavé. Jsme zločincům na stopě a tento muž nás k nim může zavést.“

„Spát mohl přece ve vsi! Tady nemá co pohledávat!“

„Ale já bych se s ním potřeboval večer poradit. Bude to jen jedna noc,“ vysvětloval Tadeáš zaraženě. Vůbec nechápal, co se děje – vždyť jim konečně svitla naděje, že vrahy dopadnou.

„Vážím si tě, bratře Tadeáši, ale tohle je mé poslední slovo. Vy tu můžete zůstat a na tvůj přečin zapomeneme, ale on musí pryč. Tady ho mít nechci,“ trval na svém představený.

Tadeáš se už málem zachmuřeně smířil s tím, že bude muset poslechnout, když si najednou vzpomněl na pověřovací listinu, kterou mu dal mistr. Sice nevěděl, co v ní přesně je, ale třeba aspoň trochu pomůže.

„Co to je?“ zeptal se Tomáš, když mu rytíř podal stočený list. Na odpověď ale nepočkal a rozpečetil jej. Při čtení několikrát pevně semknul rty, ale nakonec prohlásil jen: „Dobrá, ať je tedy po tvém.“ A otočil se ke dveřím.

„Potřebuji, abys svolal všechny volné bratry, kteří to umí s mečem nebo jinou zbraní. Zítra večer vyjedeme,“ řekl ještě Tadeáš.

Představený se krátce zastavil, ale pak beze slova opustil celu.

Tadeáš si opařeně sedl zpátky na lůžko a snažil se uklidnit. Opravdu mu bylo líto, že do kláštera přivedl nezvaného hosta, ale myslel si, že za dané situace to bude pochopitelné. Proč to představenému tak vadilo?

A tak mu přibyla další starost. Nevěděl totiž, jestli mu Tomáš vyhoví a bratry svolá. Pověřovací listinu si totiž představený odnesl s sebou, takže si ji rytíř ani nemohl přečíst.

Když už se trochu vzpamatoval, vydal se za Janem. Společně pak vyšli na nádvoří a všimli si, že se to na něm hemží více lidmi. Zdálo se tedy, že list od mistra nakonec přeci jen účinkoval a že bratři jsou skutečně voláni do zbraně.

Tadeáš s Janem zamířili do knihovny a nechali si přinést všechny mapy, které tu byly. Chvíli se jimi probírali, až jednu vybrali a rozprostřeli ji na protějším stole. Jan pak odešel a zanedlouho se vrátil s doprovodem.

„Dobiáši. Toto je nejpodrobnější mapa, jakou tady máme. Mohl bys mi ukázat, kam přesně pojedeme? Potřebuji to vědět kvůli tomu, abych se mohl připravit na to, co nás čeká. Neboj se, že bychom tě chtěli ošidit o odměnu,“ řekl Tadeáš.

„Nebojím se, beze mě tu pravou stezku stejně nenajdete,“ odpověděl mu muž s úšklebkem. Pak jim ukázal cestu a obšírně přitom popisoval, jaký labyrint tady a tady – zapíchl prst do mapy – skály tvoří, ale on že se tam vyzná.

„Pak přijedeme sem,“ pokračoval. „Tady je takový oválný prostor ze všech stran ohraničený skalami. Vede tam jediná cesta, spíše taková pěšinka puklinou ve skále. Je široká tak akorát na jednoho koně, budeme muset jet za sebou. Ale když budeme dost rychlí, překvapíme je.“

„Jestli je to jediná přístupová cesta, budou ji určitě bedlivě střežit, nemyslíš?“ zeptal se Jan.

„Hlídají ji, hlídají. Ale pochopil jsem, že je chcete přepadnout v noci. To je správně. Lidé jsou nespolehliví, častokrát na hlídce usnou. A navíc, budete mít výhodu – takovou výpravu čekat nebudou. Pokud budete rychlí, nebudou mít proti vám šanci.“

„Jak to všechno víš?“

„Jednou jsem tam byl. Přepadli mě a odvlekli mě do toho svého doupěte. Chytil mě dokonce jejich vůdce a když mě vedl právě tou puklinou, tak jsem viděl, jak šel zburcovat spící hlídku a jak ji rovnou zbičoval. Nadával jim, že je to už poněkolikáté.“

„Jak ses odtamtud dostal?“

„Nu jak? Pustili mě. Co by si na mně vzali. Všechno mi sebrali, i boty, ale co pak tam se mnou. Byl bych další hladový krk. A já bych jim na jejich toulkách moc nepomohl,“ řekl Dobiáš. I nedůvěřivý Jan musel uznat, že tento drobný, vychrtlý mužík není zrovna stvořený k přepadávání povozů.

Poslali ho tedy pryč. Tadeáš si prohlížel i zbylé mapy a snažil se si co nejvěrněji představit, jak to tam bude vypadat. Jedna věc mu vrtala hlavou. Všiml si však, že daleko více zamyšlen je jeho přítel.

„Děje se něco?“ zeptal se ho.

„Tadeáši,“ odpověděl po chvilce přemýšlení Jan, „možná to bude znít zvláštně, ale není ti Dobiáš povědomý?“

„Nemyslím si. Nevybavuji si, že bych se s ním někdy setkal. Ty ano?“

„Už od té doby, co se poprvé objevil, mám takový pocit, že jsem ho někde viděl.“

„Jestli myslíš, že bychom se měli mít na pozoru, jen to řekni,“ vybízel Tadeáš. Jan však jenom neurčitě mávl rukou a už o tom nemluvil.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.