Zprvu nenápadně pracující bratři nakonec přeci jen vzbudili ve vesnici pozornost. Lidé se na ně chodili dívat a mnohdy vydrželi stát dlouhou dobu a pozorovat je. Rytířům začalo být takové okounění nepříjemné. Obzvláště, když si všimli, že někteří muži se jim potichu smějí a ukazují si, co všechno dělají špatně.

Tadeáš se nejprve pokoušel své přátele nabádat k tomu, aby si lidí nevšímali a dále se věnovali své práci. Jenže to se snadněji řeklo, než udělalo, a i Tadeáš měl skoro neustále pocit, že nic nedělá správně, protože si na něj ukazují prstem. Znervózněl také Hynek, který až doposud zářil dobrou náladou a chutí pracovat.

Jednou to dospělo tak daleko, že Jan sešplhal ze střechy, která se už pomalu začínala rýsovat, a na zástup lidí se rozkřikl. Na chvíli se tedy všichni odebrali za svou prací, nicméně postupně se začali scházet nanovo. Tadeáš si umínil, že večer zajde za správcem a přikáže mu, aby s tím něco udělal. Měl to udělat už dávno, ale pomyšlení na další rozmluvu s tímto nepříjemným mužem ho odrazovalo. Už tak mu stačilo, že se musel co druhý den připomínat o obecní zásoby potravin, i když je vždy okamžitě zaplatil. Každou mísu mouky a všeho ostatního mu navíc pokaždé přesně odpočítali, jen aby se náhodou nepředali.

Ale i důvod ke spokojenosti se našel. Vdova začala na dvorek vycházet čím dál tím častěji a už se hovoru s rytíři nebránila. Zdálo se, že největší důvěry se u ní těšil Vendelín, který za to zřejmě vděčil „Konvalince“. Častokrát bylo vidět, jak na lavičce u domu sedí mladá žena a vedle ní dlouhovlasý bratr. Ostatní rytíři mu v tom nijak nebránili. Práci za něj sice museli udělat sami, ale vše vyvážila radost z toho, že atmosféra na stavbě trochu povolila a že už si nepřipadají jako nevítaní vetřelci.

Večer se Tadeáš rozhodl, že je na čase myslet dále, a vydal se za správcem. Když odcházeli od již skoro hotové stodoly, sdělil svůj záměr Janovi a ten se k němu přidal.

Správce zastihli v jeho malé úřadovně. Když se přicházejících bratrů zeptal, co potřebují, Tadeáš se už už chystal promluvit, ale Jan jej předběhl: „Chceme vidět všechny mapy okolí, které tady máte,“ řekl rázně.

Správce se na něj zadíval a netajil své překvapení. „K čemu mapy?“

„Přišli jsme najít zločince, kteří ve tvé osadě vraždili, a ty se ještě vyptáváš?“ zvýšil na něj hlas Jan. Stačilo vlastně jen trošičku, nekřičel, ale správce ihned pochopil, že dnes si není radno s bratry zahrávat.

Vstal tedy od stolu a chvíli chodil po místnosti a odevšad vytahoval různé kusy pergamenu. Jan s Tadeášem se na něj dívali a neřekli ani slovo. Správce na chvíli zaváhal, ale pak otevřel dvířka malé komůrky a zmizel mezi policemi. Když se odtamtud vrátil, nesl celou náruč větších nákresů.

„S tvým dovolením si je prohlédneme tady. Beze všeho jdi domů, nemusíš tu s námi být,“ řekl Jan.

Správce zřejmě na okamžik zvažoval, že něco odpoví, ale nakonec jen přikývl a vyšel ven. Zapomněl dokonce, že má na svém stole rozepsanou nějakou listinu.

„Tak se na to podíváme, ne?“ navrhl již příjemnějším tónem Jan, posbíral mapy a začal je rozprostírat na správcově stole. Kalamář a vše ostatní sklidil stranou a sám si sedl na těžkou židli. Pak si ale všiml, že se Tadeáš stále nepohnul a že se dívá na něj.

„Stalo se něco?“ zeptal se ho.

„Děkuji,“ odpověděl mu Tadeáš, který rázem pochopil, jak mu právě jeho přítel pomohl. Sám se totiž nechal natolik zviklat svou nejistotou pramenící z posledních dní, že úplně zapomněl, že jej vlastně správce musí poslouchat. A že se nechal dotlačit k tomu, aby se správce doprošoval namísto toho, aby mu jednoduše vše přikázal jako nyní Jan.

Bratři se znali již dlouho, takže Jan věděl, co mu tím chtěl Tadeáš říct. „Tím se netrap. Pojď, máme tu práci,“ usmál se na něj.

A tak si rytíři prohlédli mapy okolí. Nečekali, že by se jich tady našlo tolik. Jen jedna z nich však byla novější, ty ostatní – všechny malované stejnou rukou – byly o poznání starší.

Největší z nákresů zabral skoro celý stůl a byl na něm vyobrazen i Oranžový klášter. Tadeáš nejprve našel cestu, kudy sem do Trutnavé přijeli, a pak také cestu, kterou mu zřejmě popisoval bratr Tomáš.

„Hledáme jehlu v kupce sena,“ poznamenal Jan.

„Záleží na tom, co vlastně hledáme,“ řekl Tadeáš. Když viděl Janův nechápavý výraz, pokračoval: „Pokud hledáme dva muže, kteří vedou běžný život, jen mají doma naše roucha, pak nás vskutku čeká nesnadný úkol. Jestliže však hledáme nějakou loupeživou bandu, ke které tito dva patří, máme se o co opřít. Určitě budou mít nějakou skrýš v lese nebo třeba tady ve skalách,“ ukazoval na mapě.

Potíž byla v tom, že lesů a skal bylo ve skutečnosti mnohem více, než kolik jich bylo na mapě nakresleno. To si uvědomovali oba. Nakonec se rozhodli zavolat ostatní rytíře.

„Budeme potřebovat někoho z Oranžového kláštera. Sami bychom tu jenom bloudili, nemyslíte?“ sdělil své mínění Marek.

To byla pravda. Tadeáš věděl, že v šesti lidech toho tady moc nezmůžou, tím spíše, když neznají krajinu. Na druhou stranu, kdyby nyní povolal všechny volné bratry z Oranžového kláštera, lupiči by si toho mohli všimnout a pečlivě by se ukryli někde v lese. Když před několika lety pomáhal s vymýcením jedné hordy, která se odkudsi přihnala na pozemky Bílého kláštera a schovávala se tam před zákonem, sám byl překvapen, jak dlouho jim trvalo, než muže vypátrali. Nakonec se ukázalo, že i když se jednalo o přibližně třicet lidí, skryli se v jedné hůře přístupné skalní rozsedlině. Dokola měli loupežníci rozestavěnu spoustu hlídek a stačilo, když se přiblížil někdo z bratrů, a všichni se rozprchli do jeskyněk, kterých bylo ve skalách víc než dost.

Tadeáš nechtěl, aby k něčemu podobnému došlo i tady. Oranžový klášter má možná o něco méně osad než Bílý, ale zato má mnohem rozsáhlejší a hustší lesy.

Nakonec se bratři shodli na tom, že se rozhodnou až podle toho, co jim vdova řekne.

„Kde je vlastně Vendelín?“ otázal se Mojmír.

„Když jsme odcházeli od domu, tak se snažil povzbudit Martu. Myslím, že se rozplakala a nebyla k utišení,“ odpověděl mu Marek.

Všem bylo mladé ženy líto, ale v Tadeášovi se ozvala naděje, že se přeci jen něco dozví. V Martě se zřejmě něco zlomilo a až se jí uleví, bude možná sdílnější.

A byla to pravda.

Ráno, když se bratři – zřejmě už naposled – vrátili ke stodole, je Marta uvítala s mnohem veselejším výrazem. Během dopoledne jim dokonce upekla k práci koláč a s každým prohodila několik vlídných slov. Tedy skoro s každým, protože Jan s Mojmírem tu nebyli. Ptala se, kde jsou, ale Tadeáš jí schválně neodpověděl.

O to větší překvapení pro Martu bylo, když se zpoza domu najednou ozvalo vyplašené kdákání. Bratři se totiž shodli na tom, že neobydlená stodola je skoro to samé jako žádná stodola, a tak se pokusili získat co nejvíce zvířat, která mladá rodina chovala, než přišli lupiči. Nebylo to snadné, protože nikde nebylo přebytku, ale Janovi se podařilo nakonec sem tam něco, byť za vyšší cenu, koupit.

To pravé však přišlo po obědě. Hlasité zabučení ohlásilo, že stodola má novou nocležnici. Krávu přivedl na provázku Mojmír a vedle bratra cupital kněz.

Když Marta spráskla ruce nad tím, kde bratři, pro slávu Boží, sehnali krávu, odpověděl za ně kněz: „Já i moje hospodyně už stárneme. Starost o stračenu pro nás už byla spíše přítěží, tak jsem ji přivedl. Když nám občas přineseš krajáč mléka, budeme spokojení.“

Vdova se nemohla dost naděkovat a ani nechtěla dar přijmout. Ukázalo se však, že Jan za vše řádně zaplatil, i když si farář neřekl o mnoho.

A tak stodola stála a kolem už zase mělo co pobíhat. Rytíři se chystali ještě jednou přespat na kraji Trutnavé a pak se vydat dále. Jenže kam, to ještě nevěděli.

Tadeáš tedy k večeru vstoupil do domu. Vdovu našel u zavěšené sítě, ve které leželo batole. Váhavě přistoupil ke stolu a opatrně začal: „Vím, že všechno to, co jsme ti přinesli, ti ani v nejmenším nenahradí tvého muže. Nemysli si, že jsme ti pomáhali jenom proto, abychom se něco dozvěděli, ale stejně se tě musím zeptat na všechno, co víš. Moc by nám to pomohlo v pátrání. Chceme zločince potrestat a zabránit tomu, aby to samé provedli někomu jinému.“

Marta se na Tadeáše otočila a něžný výraz, jakým hleděla na své druhé dítě, rázem ztvrdl. Pomalu usedla na lavici a chvíli nehybně seděla. Rytíř ji nijak nepopoháněl, chtěl, ať začne sama.

„Nemám toho moc co říct. Najednou tu byli. Byl večer. Seděli jsme tady u tohoto stolu, Jindra si hrál s Adélkou, když se ozvalo zabušení na dveře. Jindrovi se to nezdálo, a tak vzal do ruky sekyru a přes dveře se zeptal, kdo tam je. Prý bratři z Řádu černé růže. A že naléhavě žádají vstup, že není čas na vysvětlování. Seběhlo se to tak rychle. Sotva Jindra povolil petlici, vyrazili dveře. Vrhli se na něj, protože viděli, že má sekyru. Ani jsem nestačila zavolat o pomoc a Jindra už ležel na zemi. Mě také srazili. Snažila jsem se bránit Adélku, ale jeden z nich ji popadl a vyvlekl ven. Ležela jsem na zemi, z hlavy mi tekla krev a myslela jsem jen na to, že musím ven pro Adélku. Ale nedařilo se mi pohnout. Jen jsem slyšela, jak běhají po domě i kolem něj a berou do pytlů vše, co našli. Pak jsem najednou zahlédla záři a bylo mi jasné, že hoří. Lezla jsem po zemi, abych se dostala pro Adélku, ale pak mě někdo popadl a vynesl ven. Adélka už tam byla a s ní plno lidí tady z Trutnavé. Zvonil zvon, lidé nosili vědra s vodou a hasili. Ale ti muži už byli asi pryč. Ani nevím, nikdo za nimi nešel, všichni hasili.“

„Lidé říkali, že jste tu měli nejen spoustu slepic, ale i krávu. Jak s tím vším mohli tak rychle utéct?“ zeptal se Tadeáš.

„Někdo prý na kraji vesnice zahlédl celý houf mužů. Snad měli i několik vozů, do kterých byli zapřaženi koně. Sami byli prý také na koních. Ale skutečně nevím, mám to jen z doslechu.“

To by dávalo větší smysl, ačkoliv si Tadeáš nedovedl představit, jak tak rychle nakládají na vůz krávu. V takovém spěchu a při takovém násilí se zvíře muselo bránit. Možná jej však zabili a pak naložili – možné bylo všechno.

„Už vážně nic víc nevím,“ řekla Marta a pohlédla na rytíře. V jejích očích se zračila velká bolest, až Tadeášovi trochu přeběhl mráz po zádech.

„Velice jsi nám pomohla,“ odpověděl jí. „Je mi líto, co se stalo, a vůbec to, že se někdo mohl vydávat za bratry našeho řádu. Rád bych ti pomohl nějak více, ale… nu, život tvého muže vrátit neumím.“

Když se Tadeáš rozloučil a vyšel zpět na dvorek, už se pomalu stmívalo. Naposledy pohlédl na čerstvě postavené dílo a chystal se odejít. Přišel však za ním Vendelín a chtěl si někde v ústraní promluvit. Tvářil se dost nejistě.

„Tadeáši, měl bych velkou prosbu,“ řekl nakonec a odmlčel se.

„No tak ven s ní, uvidíme, co se dá dělat.“

„Necháš mě, abych tu na čas zůstal?“ otázal se Vendelín. Po další odmlce pokračoval: „Víš, Martě jsme postavili novou stodolu, sehnali jsme jí to nejnutnější k hospodářství, dali jsme jí nějaké peníze, ale co ona teď sama s tím vším a se dvěma dětmi? Věřím, že na obecním teď nebude muset pracovat – to už domluvíme se správcem nebo s představeným –, ale i tak je toho na ní moc. Někdo jí musí pomoct z nejhoršího. Mluvil jsem s ní a navrhl jí, že budu dál spávat v tom našem rozpadlém stavení a přes den jí sem budu chodit pomáhat. Nechtěl jsem se vnucovat, ale nabídl jsem jí to a ona souhlasila. Tak se nyní ptám tebe, jestli mi to umožníš. Vím, že tě čeká těžký úkol a že potřebuješ každého muže, takže nechávám rozhodnutí na tobě.“

Tadeáš byl překvapen. Vendelín měl pravdu a on ani nepomyslel na to, co tady bude Marta dělat, až odjedou. Nerad se s přítelem loučil, ale uznal, že dělá správnou věc, a tak svolil.

„Děkuji hlavně za ni,“ řekl vděčně Vendelín a plácl ho po rameni.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.