Když se ráno otevřela hlavní brána, vyjela z ní šestice jezdců oděných do černých plášťů. Dusot kopyt tlumený promoklou zemí se ztrácel v ještě spícím lese. Tu a tam se sice již ozval první z ptáků, ale zatím to bylo jenom takové nesmělé pípnutí. Všechno jako by se ráno ani neobtěžovalo probudit, když obloha stejně vypadala, že z ní každou chvílí začnou padat proudy vody.

Rytíři jeli svižným tempem. Tadeáš měl okolní cesty dobře prozkoumané, a tak bratry neomylně vedl lesními stezkami. Nejprve sjeli z vrchu, uprostřed něhož stál Bílý klášter, až k říčce. Nějakou dobu jeli proti jejímu proudu, když náhle odbočili a přes dřevěný mostek se dostali na druhý břeh.

Tím měli tu kratší, snadnější část cesty za sebou. Nyní je čekal přejezd hor, jejichž zasněžené vrcholky mohli občas zahlédnout dírami v mlze. Tadeáš se ještě jednou zamyslel, zdali je rozumné jet právě tudy. Trasa to byla rozhodně nejkratší, ale v zimě téměř nesjízdná. Nyní, když se k tajícímu sněhu přidaly ještě vydatné deště, mohly být cesty v dosti bídném stavu. Nemluvě o tom, že nahoře byl sníh ještě souvislý.

Až na hřeben hor však jet nemuseli. Stačilo projet několika sedly a to nejhorší bude za nimi. Usilovně tedy jeden za druhým stoupali klikatící se cestou. Mlčeli; nejen proto, že jeli za sebou, ale také proto, že každý z nich se před chladem chránil kápí, a tak na sebe stejně pořádně neviděli.

Na chvíli se průvod zastavil, jen když ho stezka zavedla na místo s výhledem do krajiny. Některá místa se na okamžik zalila slunečními paprsky, jak si slunce našlo pár otvorů mezi mraky. Rytíři dokonce zahlédli věž Žlutého kláštera. Jeho pozemky totiž sousedily s pozemky Bílého kláštera.

Pak se ale zatáhlo stejně tak rychle, jako se před tím rozjasnilo, a jezdci vybídli koně k další cestě.

Všude bylo samé bláto, ale až na několik obtížných úseků mohli postupovat poměrně rychle. Tadeáš byl rád, že se rozhodl pro tuto trasu. Hory miloval, vždy na něj působily uklidňujícím dojmem. Nyní, když vše halila mlha a z nebe padal drobný déšť, jako by i ožily. Rytíři připadalo, že v zemi a za skalami je něco živého, s čím by mohl rozprávět.

Ale na to nebyl čas, museli jet dále. První přestávku si udělali krátce před polednem. Na širší mýtině se však nezdrželi dlouho. Jen se občerstvili a trochu si odpočinuli, už znovu pokračovali. Tadeáš věděl, že kdyby všechno vycházelo tak, jak má, mohli by do Oranžového kláštera přijet ještě týž den, i když spíše až později v noci. Nechtěl tedy otálet, protože v takovém nečase nebylo rozumné nocovat venku.

Zdržení však přišlo velmi záhy, když Markovi praskla jedna ze spon, díky které sedlo drželo na koni. Musel sesednout a pokusit se postroj opravit, protože na neustále padajícím sedle nešlo pokračovat. Navrhl sice, že ostatní mají jet dále a on že je dožene, avšak Tadeáš odmítl. Měli, pravda, napilno, ale nechtěl zde Marka nechávat samotného. Přeci jen byli všichni přátelé a drželi při sobě.

Když už se tedy naskytla příhodná chvíle, mohl si aspoň zajít blíže ke skalám. Hroma nechal stát u ostatních koní a sám se pěšky vydal kousek mimo cestu. Ani nikam nemířil, jen se tak procházel. Najednou však jeho pohled upoutalo něco, co se zalesklo opodál na zemi. Opatrně překročil borůvčí, až se dopracoval k předmětu ležícímu v mokré trávě.

Byl to kus kulatého štítu, na němž se třpytily kapky vody. Štít svého majitele zřejmě neochránil, protože jeho větší polovina chyběla. Tadeáš po něm přejel rukou, aby prozkoumal, komu mohl patřit, ale rytina na přední části byla silně pokryta rzí. Předmět tu zřejmě ležel už velmi dlouho. Možná ani ta borovice, která se nad ním tyčila, si už nepamatovala, co se tady kdysi událo.

A tak se Tadeáš prodral zpět přes keříky a vzápětí již zaslechl své jméno. Bratři ho volali nazpět, protože už se jim podařilo spravit Markovo sedlo.

Na další cestě je už žádné překvapení nečekalo. Zdárně zdolali nejvyšší bod trasy a začali klesat do údolí. Než ale sestoupili až do něj, opět odbočili a po cestě klikatící se po úbočí uháněli dále. Odpoledne zastavili na prostranství v blízkosti nějakého stavení. Měla to být poslední přestávka, zbytek už chtěl Tadeáš zvládnout najednou.

Jelikož si potřebovali odpočinout o něco důkladněji, sedli si pohromadě a Tadeáš ostatním sdělil, co se dozvěděl od představeného a co je vlastně čeká. Marek s Hynkem, kteří na poradě nebyli, reagovali stejně pobouřeně jako Jan, když poprvé slyšel o tom, že se někdo vydával za bratry řádu a přitom loupil. Tadeáš je tedy nemusel nijak zvlášť upozorňovat na to, že se mistr přímo vyslovil, aby nikoho nešetřili.

Poté znovu vyjeli. Odpočatí koně sice uháněli jako diví, ale přesto když začala padat tma, ještě jim k Oranžovému klášteru chyběl kus cesty. Jeli však vytrvale dále.

Jakmile zahlédli světla kláštera, muselo už být notně po půlnoci. Když se přiblížili trochu blíže, spatřili nad bránou proti temné obloze několik bratrů, kteří si ukazovali jejich směrem. Vrata se ovšem neotevřela. Nebylo divu, takto v noci nebylo radno otevírat neznámým příchozím. Malým okénkem v bráně však vyhlédl jeden z bratrů a když se mu Tadeáš představil a postavil se tak, aby byl vidět symbol růže vyšitý na plášti, bratr je ochotně vpustil dovnitř.

Unavení jezdci zavedli koně do stájí a pak už se nechali doprovodit do budovy, kde se nacházely cely. Postupně zmizeli každý v jedněch dveřích. Tadeáš se v těch svých ještě otočil a poprosil jednoho z místních bratrů, aby je všechny vzbudil krátce po svítání. Potom už unavený padl na lůžko a usnul.

Za okamžik už mu třásli ramenem. Rytíř stěží rozlepil oči a malátně se posadil. Ptal se, proč jej budí, ale udivený bratr mu odpověděl, že si přece sám přál vzbudit za svítání.

Tadeášovi chvíli trvalo, než pochopil, že je skutečně čas vstávat. Zdálo se mu, že sotva ulehl. Ospale tedy poděkoval a začal se oblékat. Když krátce nato vyšel na nádvoří, ovanul jej studený vítr. Nic by nedal za to, že přes noc mrzlo.

Sotva seběhl dva schůdky, zaslechl, jak za ním dveře znovu vrzly. Byl to Vendelín, který by, soudě dle výrazu ve tváři, rovněž ocenil ještě několik hodin spánku. Bratři se pozdravili a shrbeni zamířili rychlých krokem do hlavní budovy kláštera.

V jídelně je však čekalo nemilé překvapení. Ačkoliv byla velká místnost již otevřená, bratři ranní pokrm teprve chystali. Tadeáš s Vendelínem tedy usedli u jednoho ze stolů a čekali. Postupně přišli také ostatní návštěvníci z Bílého kláštera; jako poslední Mojmír, který bydlel nejdále a kterého bratři vzbudili nejpozději. Přichvátal do jídelny, aby na něj ostatní nemuseli čekat, ale hned poznal, že spěch nebyl dnes ráno nutný.

„Zajdu se mezitím podívat do stájí,“ řekl Jan a odešel.

Zbylí bratři seděli mlčky. Marek se opřel zády o zeď a poklimbával. Tadeáš začal přemýšlet, že by si návštěvu u představeného Tomáše odbyl už nyní. Nakonec si však řekl, že i představený se nejprve rád nasnídá.

Když se Jan vrátil, byly už první porce nachystány. Jakmile si všichni vyzvedli misku plnou horké kaše a znovu usedli ke stolu, sdělil ostatním: „Jiskra je po té cestě přes hory celá zablácená a ostatní koně na tom nejsou o moc lépe. Na noc dostali jen teplou pokrývku. Měli bychom je ještě trochu upravit, než se vydáme na další cestu. Kdovíkdy se zase dostaneme zpět do kláštera.“

Tadeáš byl trochu překvapen. V Bílém klášteře se o jeho koně, když neměl čas, aby jej očistil sám, postaral někdo z bratrů sloužících ve stáji. Na druhý den měl Hroma vždy řádně připraveného. Je ale pravda, že tentokrát přijeli hodně pozdě. Ve stájích asi začne být rušno až někdy touto dobou.

„Po snídani se klidně jděte o koně postarat. Budete mít chvíli čas, než se domluvím s představeným,“ navrhl ostatním.

„Postarám se ti i o Hroma,“ nabídl se Jan.

Hned po snídani si Tadeáš nechal ukázat cestu k pracovně představeného. V Oranžovém klášteře sice už byl několikrát, ale nikdy ne u bratra Tomáše.

Když zaklepal a vstoupil do velké místnosti, uviděl jen jednoho čekajícího bratra. Ten zrovna seděl za stolem, na kterém leželo několik pergamenů, kalamář a brk, a díval se do prázdna. Druhý, o poznání větší a zdobenější stůl zel prázdnotou, stejně jako židle stojící za ním. Představený tu ještě nebyl.

Když se na něj Tadeáš zeptal, dostalo se mu očividné odpovědi: „Zatím tu není.“

„Myslíš, že mě přijme i ve své komnatě?“

Bratrovi se rozšířily oči a pomalu řekl: „Pokud to není velmi naléhavé, měl bys chvíli počkat a představeného nebudit.“

Nebudit? Tadeáše vlastně ani nenapadlo, že by představený ještě spal. Myslel si, že se teprve převléká nebo že snídává ve svém pokoji. Byl zvyklý na to, že mistr je na nohou vždy časně.

S nepořízenou tedy odešel, ale aspoň poprosil, aby pro něj někdo přišel do stájí, až se představený dostaví. Ve stájích zastihl své přátele a jednoho z místních bratrů, který nosil vědra s vodou. Zahlédl Hynkovu hlavu, když se rytíř zrovna narovnával od svého čtyřnožce, a také Vendelínova záda, která vyčnívala ze stání skoro úplně vzadu a na nichž tancoval světlý cop.

Vydal se hledat Hroma, ale nejprve narazil na Janovu Jiskru. Stála tu sama a bylo vidět, že se do jejího čištění ještě nikdo nepustil. O kousek dále pak Tadeáš našel Jana, jak hřebelcuje Hroma. Stál zády k uličce, a tak si příchozího ani nevšiml. Tadeáše však zahřála u srdce přítelova snaha postarat se nejprve o Hroma, když vedle stála Jiskra, na niž Jan jinak nedal dopustit.

Usmál se a potichu vycouval. Našel si vše potřebné a pustil se do čištění Jiskry. S mladou klisnou, již několikátou nositelkou tohoto jména, se ještě dostatečně neseznámil, ale kůň stál klidně a odhodlaně snášel čištění. Občas si jen zafrkal a na to přišel Jan. Hlas své Jiskry poznal po několika dnech, natož pak po několika měsících.

S Tadeášem si vyměnili přátelský úsměv a oba pokračovali v práci. Stáje postupně začínaly ožívat. Bratři se po jednom trousili a chopili se svých úkolů. Na návštěvníky se dívali tázavě, ale po pár vlídných slovech se rozpovídali, a tak práce ubíhala rychle.

Jiskra už byla zase skoro celá bílá, když pro Tadeáše přišel bratr se vzkazem, že představený už je ve své pracovně.

„Jen jdi, já už se o tu svou holku postarám. Však Hrom už je v plné parádě,“ řekl Jan.

Tadeáš tedy zanedlouho opět stanul v prostorné místnosti. Na vyzvání usedl a přednesl svou otázku: „Mistr by rád věděl, jak probíhá pátrání po těch, kdo se vydávali za bratry našeho řádu. A nás posílá, abychom vám pomohli.“

„To je od vás laskavé, ale s dalším podobným případem jsme se už nesetkali, takže věříme, že se už nebude opakovat,“ odpověděl představený. Byl to trochu tělnatý muž prostředních let, hnědých vlasů i vousů. Za svým stolem seděl trochu shrbeně. Zdálo se, že ráno spěchal, protože roucho neměl pořádně zapnuté a oranžový symbol, jaký nosili všichni představení, i když každý v barvě svého kláštera, měl uchycen rovněž mírně nakřivo.

„Mohl bys mi alespoň říci, co se přesně stalo?“ chtěl vědět Tadeáš.

„Stalo se to v Trutnavé. Do jednoho domu údajně vpadli dva muži v rouchách našeho řádu, zabili muže, který tam bydlel, pobrali co mohli a odjeli pryč. Naneštěstí se jim ještě podařilo zapálit maštal nebo něco podobného, a tak měli Trutnaváci plné ruce práce s hašením a nemohli zloděje stíhat.“

„A co jste o nich zjistili?“

„Slehla se po nich zem. Nikde jsme je už nezahlédli. Vyslal jsem do okolí několik bratrů. Každý den jezdí po dvojicích různě po lesích a mezi vesnicemi a hlídkují.“

„Hlídkují? A neměli by spíše pátrat?“

„Co se stalo, stalo se. Je to nepříjemné, ale snažíme se předejít tomu, aby se to opakovalo. Proto chceme, aby byli naši rytíři vidět a všem tak bylo jasné, že se máme na pozoru.“

Tadeáš si nebyl úplně jistý, kde by začal on, ale nezdálo se mu, že by bratři podnikli vše pro to, aby vrahy polapili. Možná se mistr v dopise představenému Tomášovi nevyjádřil úplně jasně.

„Můžeme se v okolí porozhlédnout i my?“ navrhl.

„Ale jistěže. Byl bych jenom rád, kdyby se vám ty muže podařilo najít. Měl bych o starost méně.“

A tak si Tadeáš nechal přesně popsat cestu do Trutnavé a v ní také dům, o který se jednalo. Když vyšel opět na nádvoří, slunce již bylo mezi mraky o něco výše, než by si přál. Ostatní na něj čekali. Koně už byli přichystáni, brašny sbaleny, stačilo vše naložit, vyskočit do sedel a vyjet.

Chvíli se vraceli po stejné cestě, jakou včera přijeli, ale pak si Tadeáš všiml lávky přes koryto, za níž měli odbočit na užší stezku. Vydali se tedy po ní, ale lesních cestiček tu bylo velmi mnoho a na některých křižovatkách rytíři nevěděli, kudy přesně mají pokračovat. Tadeášovi připadalo, že již dávno měli narazit na velký ztrouchnivělý strom s jedinou větví. Nic takového však nespatřili, a tak pokračovali dále. Snažili se pouze držet přibližný směr.

Když před polednem přijeli do nějaké osady, ukázalo se, že si poněkud zajeli. Naštěstí se ale odsud už nedalo zabloudit, takže se před nimi za nějaký čas konečně objevila víska, do níž mířili. Podle malého kostelíka, který Tadeášovi popsal představený Tomáš, poznali, že jsou na správném místě.

Hledaný dům poznali snadno. Zaprvé odpovídal popisu představeného a zadruhé za ním stály ohořelé zbytky nějakého stavení, kolem nichž ležela hromada popela.

Jezdci sesedli, Tadeáš přistoupil ke dveřím a zabouchal. Když se nedočkal odpovědi, zabouchal znovu, trochu silněji.

„Běžte pryč!“ ozval se zevnitř hlas patřící zřejmě nějaké mladší ženě.

„Potřebuji si jen promluvit s někým z domu!“ zavolal Tadeáš. Opět nic. „Snažíme se dopadnout ty, co vám tohle udělali. Proč nám nechcete pomoct?“

Ostatní rytíři se na sebe podívali. Nečekali, že se setkají s odporem tak brzy.

„Ve jménu řádu mám právo vstupu do všech domů. Nenuťte mě ho využít!“ zkusil ještě zavolat Tadeáš. K jeho překvapení se dveře krátce nato opravdu otevřely. Objevila se v nich mladá, menší žena. Její pěkný obličej byl schován do šátku, z něhož jen sem tam vykoukl pramínek plavých vlasů. V náručí držela spící mimino.

„Když jsem tohle slyšela naposledy, stálo to mého muže život. Odejděte,“ pravila ledovým hlasem.

„Zadrž,“ vyhrkl Tadeáš, když se dveře zase začaly zavírat, „alespoň pár slov. Ti, kdo ti způsobili tvé neštěstí, nebyli bratři našeho řádu. Pouze se za ně vydávali. Chceme je dopadnout a potrestat, ale potřebujeme vědět, co se tu přesně stalo, jak vypadali a kam odjeli.“

„A k čemu vám to bude. Budete tady jezdit dokola jako ti vaši kamarádíčkové? Muže mi to nevrátí a stodolu taky ne. Zatímco vy si tady budete klusat na koních, já se musím postarat o děti. A co jim dám jíst, když mi krávu a slepice sebrali a zbytek zapálili, to mi asi taky neřeknete, že?“

Žena nekřičela, vlastně mluvila docela potichu. V jejích slovech a pohledu byl však chlad a především urputně, leč nedostatečně tajená beznaděj. Aby toho nebylo dost, ve dveřích se objevilo přibližně šestileté děvčátko a chytlo se za máminu sukni. Velkýma očima se dívalo na rytíře a pak na matku.

„Kdo jsou ti pánové?“ ptalo se.

„Nikdo. Pojď dovnitř, tak jdeme,“ řekla úsečně žena a otočila se.

„Počkej. Nech si od nás pomoct. Stodolu ti postavíme a dáme ti nějaké peníze,“ řekl pojednou Tadeáš. Tvářemi jeho druhů prolétl mírný úžas a i žena se zastavila. Pak obdařila rytíře ještě jedním ledovým pohledem.

„A do té stodoly si pak půjdu lehnout sama?“

Potom zabouchla.

Tadeáš se podíval na ostatní a zamyslel se. Hodlal dostát svému slovu, ale nevěděl, jestli nebudou vyhnáni. Přesto nakonec prohlásil: „Asi se tady pár dní zdržíme. Půjdu si promluvit se správcem, kde by bylo možné přenocovat, ať se nemusíme pokaždé vracet až do Oranžového kláštera. Jane, ty se zkus s Vendelínem zatím poptat v okolí, kde bychom sehnali nějaké dřevo, ať nemusíme kácet stromy a opracovávat je. Marku, ty obstarej nástroje, které budeme potřebovat, a kdyby se vám, Mojmíre a Hynku, podařilo zajistit nějaké jídlo, nic by nám nechybělo.“

Tadeáš si byl vědom toho, že ostatním připadá jeho počínání přinejmenším podivné, a tak se navzdory vnitřní nejistotě snažil tvářit povzbudivě.

„Dobře,“ kývl Jan a už už se chtěl vydat za svým úkolem.

„Ty chceš vážně stavět stodolu?“ zeptal se však Marek.

Tadeáš si všiml, že zbylí bratři se sice neodvážili takto přímo zeptat, ale že byli rádi, když to někdo přeci jen udělal.

„Chcete se vydat do lesů a pátrat naslepo? To, co potřebujeme vědět, stejně ví jen tato žena. A navíc, chtěl bych jí nějak pomoct. Viděli jste, že má dvě dítka. A nemám pocit, že by o ni bylo nějak postaráno.“

A tak se pustili do práce. Tadeáš se doptal na správce osady a krátce nato jej zastihl mezi domy, jak zrovna něco projednává s nějakým mužem. I když si rytíře všiml, snažil se hovor co nejdéle protahovat a pak se schválně vydal jiným směrem. Tadeáš ho však doběhl a oslovil. Správci nebylo příliš po chuti, že se mu budou ve vesnici potulovat další bratři, ale neměl na vybranou. Zeptal se aspoň, co tady hodlají dělat.

„Nejprve bychom rádi pomohli vdově. Postaráme se o ni i o děti a pak budeme pátrat dále,“ svěřil se Tadeáš.

„Zvláštním úkolem vás pověřili,“ zatřásl hlavou správce.

Rytíř nechtěl vysvětlovat, že to vlastně byla jeho myšlenka. Cítil, že tu není vítaným hostem, a proto začínal mít o svém plánu pochybnosti. Rychle tedy změnil téma. Nakonec se mu podařilo zajistit pro sebe a své druhy nocleh, i když je správce odkázal na polorozpadlé stavení kousek za vesnicí.

S trochou štěstí domluvil také skromný příděl potravin z obecních zásob. Samozřejmě se chystal za vše zaplatit, ale částka, o kterou si správce řekl, ho poněkud překvapila. Věděl, že jeho účet za tento úkol bude trochu vyšší, ale zlaťáky i stříbrňáky létaly už takto na začátku a on ještě nebyl zločincům ani na stopě.

Zkusil se tedy správce aspoň zeptat, zda si nevšiml něčeho, co by jim pomohlo v pátrání, ale ten jen zamítavě mávl rukou: „Když se to stalo, byl už večer. Seděl jsem doma. Než pro mě přišli, byla stodola dávno v plamenech a muži pryč.“

V nepříliš povzbudivé náladě se Tadeáš vydal zpět za ostatními. Jan s Vendelínem už stihli kamsi odjet pro dřevo a Hynka vzali s sebou. Ve vesnici zůstal jen Marek, který dokázal sehnat všeho všudy dvě sekery, a Mojmír tvářící se poněkud nešťastně.

„Moc přátelští tady nebyli. Ale jedna starší žena, co bydlí v tamtom domě, byla ochotná. Že prý by nám ráda navařila, jenže nemá tolik zásob, aby mohla nakrmit šest mužů,“ vysvětloval.

„Nevadí, zásoby jsem domluvil se správcem. Pojď, zajdeme za ní ještě jednou.“

Ostatní se vrátili až k večeru. Byli unavení, zadýchaní a poněkud ušpinění. Tadeáš se až divil, co se s nimi stalo.

„Měli jsme štěstí,“ hlásil Jan ještě ze sedla. „Potkali jsme dřevorubce ze sousední vsi. Mají nadbytek všeho, co potřebujeme. Říkali, že když jim pomůžeme vytahat z lesa nějaké vykopané pařezy, tak nám za to pozítří přivezou trámy i nějaké klestí na výplň.“

„A vědí vlastně, kolik toho potřebujeme?“ zeptal se Tadeáš, kterému až teď došlo, že si stavbu nepromyslel úplně dopodrobna.

„Vědí. Ještě než jsme odjeli, tak jsme se místních zeptali, jak velká ta stodola byla a co v ní chovali. Prý to byl docela solidní přístřešek pro krávu, kozu, pár slepic a nějaké to harampádí. Hynek se v tom vyzná, tak mužům řekl všechno potřebné.“

„Máme štěstí, že jsi jel nakonec s námi,“ usmál se Tadeáš na Hynka.

„Než jsem se přidal k řádu, pomáhal jsem otci, který stavěl domy všem v naší vesnici i v okolí,“ prohlásil Hynek ledabyle, ale bylo vidět, že ho chvála potěšila.

Na druhý den ráno se bratři vrátili ze skromného noclehu k ženině domu. Tadeáš si uvědomil, že vlastně ani nezjistili, jak se mladá vdova jmenuje. Trochu nejistě prošli kolem stavení až k ohořelým troskám. Čekali, že se každou chvílí otevřou dveře a žena je s láteřením vyžene. Nicméně nestalo se tak a rytíři si mohli v klidu obhlédnout spáleniště.

„Velké štěstí, že oheň nepřeskočil na dům,“ poznamenal Marek.

Nejprve bylo třeba odklidit rozpadené trámy a spoustu popela. Práce postupovala pomaleji, než si Tadeáš původně představoval. Nástrojů nebyl dostatek pro každého, a navíc jim chyběl nějaký trakař nebo vozík.

Sem tam prošel někdo z místních obyvatel, ale pracujícím bratrům věnoval nanejvýš letmý pohled. Ženu zahlédli jen dvakrát, to když za dům ze zvědavosti vyběhlo malé děvčátko a žena jej okamžitě volala zpátky.

Když už padala tma, bylo vše odklizeno. Rytíři se spokojeně oprášili a šli se umýt do nedalekého potoka. Potom vystoupali stezkou až k místu, které jim správce vykázal k přenocování. Bylo patrné, že zde kdysi někdo bydlel, ale že je skromný dřevěný dům zřejmě už několik let opuštěn. Dveře byly vylomené a okenice buď chyběly, nebo se nedaly pořádně zavřít. Ještě hůře na tom ale byla střecha, která na svém místě držela snad jen ze zvyku. Bylo v ní tolik otvorů, že když v noci zapršelo, museli se bratři spící na podlaze přemístit tak, aby na ně voda alespoň nekapala přímo.

„Doufám, že zítra dřevo skutečně přivezou,“ pronesl Jan sedící s Tadeášem u ohně, který si rozdělali před stavením.

„Taky doufám. Nechci se tady zdržet zbytečně dlouho. Ale rád bych splnil, co už jsem jednou slíbil,“ odpověděl mu Tadeáš.

„Myslím, že jsi udělal dobře. Zaráží mě totiž, že se o vdovu nepostaral nikdo z kláštera. I kdybychom se od ní nic nedozvěděli, alespoň jí pomůžeme z nejhoršího. A možná se tady na nás přestanou dívat skrz prsty.“

„Obávám se, že to jedna stodola nezachrání. Už jen to, jak se mnou jedná správce… Zítra se mu budu muset znovu připomenout s potravinami. Sám od sebe nám je nepřinese.“

„Myslíš, že se chovají nedůvěřivě proto, že by opravdu věřili, že za přepadením stojí někdo z našich?“ zeptal se Jan se zamyšleným výrazem.

„Netuším. Mám ale pocit, že tady s našimi bratry nevycházejí zrovna dobře.“

Jan už na to neodpověděl. Tadeáš však byl rád, že ho přítel podpořil alespoň se stavbou stodoly. Pořád si nebyl jistý, zda udělal dobře, a Janovo povzbuzení ho potěšilo. Nějakou dobu pak oba hleděli do ohně, až se nakonec rozhodli jít spát.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.