Planinou fouká silný vítr, ohýbá stromy, shazuje větve… Lidé stojí, neschopni se pohnout. Někteří už jen leží na zemi a nedokážou vstát.

Vtom se z mlhy vynoří poutník. Opírá se o hůl, která je tak statná, jako on sám. Se soustředěným výrazem kráčí vpřed a i když se vítr opírá i do něj, odhodlaně dává nohu před nohu, a tak zdolává tuto dlouhou, větrnou planinu.

Lidé si ho všimnou a s vypětím všech sil se k němu přihrnou. Nezvládají ale nápor větru, a tak se chytí poutníkovy hole, ba i samotného poutníka.

„Zachraň nás, nemůžeme se odsud hnout,“ prosí ho.

Poutník se na ně překvapeně podívá a odpoví jim: „Pojďte tedy se mnou.“

Chce udělat krok, ale zjistí, že to nejde. Lidé mu totiž drží hůl a někteří se ho snaží chytit za rameno, za krk… kam jen dosáhnou.

„Pusťte mě,“ řekne poutník. „Vezměte si své hole – je jich tu dost pro všechny,“ ukáže k zemi.

Jen nemnozí však poslechnou a vrávoravě si dojdou pro vlastní hůl a zkusí se o ni opřít. Ti zbylí dál stojí, křečovitě svírají poutníkovu velkou hůl a nechtějí ji pustit.

To už poutník nevydrží a rozkřikne se: „Tam máte hole!“ a naposledy ukáže na větve válející se všude okolo.

Potom lidem svou hůl vytrhne, rozmáchne se s ní a zažene každého, kdo by se po něm ještě chtěl sápat.

Když už jsou všichni v uctivé vzdálenosti, poutník se otočí a pokračuje svou cestou. Za chvíli opět zmizí v mlze a s ním postupně i všichni ti, kdo si našli svou hůl a osmělili se k prvním krůčkům. Ti ostatní zůstali na planině a vítr foukal dál.