Našla jsem starý zvoneček,
rukojeť dřevěná, popraskaná,
červenou barvou natřená a vybledlá,
místo kovového srdce bývala železná matice,
provázkem hnědým přivázaná, teď chybí velice…

Kus zaprášené historie
se před zrakem odvíjí,
zas staré pendlovky odbíjí v kuchyni
a kroky šouravé slyším v předsíni…
Dědeček!

Sedím s dcerou v kuchyni a ani nevím proč, vyprávím jí o svém dětství a nakonec se dostávám do nejútlejší doby a tím k babičce a ke kouzelnému dědečkovi… Vyprávím a dostihnou mne slzy. Vyprávím a slzy tečou. Je to úlevné…

Stává se ze mě malinká, droboučká holčička, kterou babička s dědou pomáhali vychovávat. Až do mých pěti let jsem byla hlavně v jejich péči. Potom jsem u nich trávila alespoň neděle.
Dědeček se o mně staral s trochu neohrabanou láskou, byla jsem jeho světem a byl ochotný mi splnit, co mi na očích viděl. Ještě dnes vidím malé, žluté zábradlíčko podél schůdků, které mi děda vyrobil, abych nespadla. Žlutou malou stoličku s červeným potahem, přesnou kopii té jeho, jako z pohádky o medvědech a Máše. Rád na svém křesle sedával, bylo hned u kamen, ve kterých ráno zatopil, aby nám nebylo zima, a rád tam sedával, přikládal a „kraloval“. Když vyrobil sedátko pro mě, kralovali jsme spolu. Měla jsem ještě jiné „trpasličí“ věci vyrobené od dědečka. Malé zahradnické náčiní, kladívko s měkkou rukojetí, postýlku a stoličku pro panenku…

Pamatuji si na dědu už jako na slabého a vetchého pána, i když prý byl ve zralém věku velmi zdatný a silný. Dětství strávil jako sirotek na statku, spal od svých sedmi do osmnácti let ve stáji u koní a zažil hodně práce a bídy. Koně a zvířata miloval, rozuměl jim jako málokdo, na sklonku 2, světové války se staral o vojenské koně Ale to vše vím jen z vyprávění. Také to, že během války ve svých asi třiceti letech překonal těžkou nemoc, na jejíž přežití mu lékaři nedávali skoro žádnou naději. Jeho láska k životu a nezdolnost mu pomohly toto náročné období zvládnout. Po válce pracoval jako horník a žil obyčejný, skromný život.

Jeho těžké, upracované ruce, zažloutlé od tabáku a cigaret, které si nedokázal odepřít, byly pro mě ty nejhodnější a nejšikovnější ruce na světě. „Všechno jde, když se chce“, říkával. A já mu věřila, vždyť dědeček dovedl úplně všechno. Spravit panence utrženou ručičku, vyrobit speciální kladívko, kterým to vůbec nebolí, když se člověk praští do prstu. Nic nevyhodil, vždyť „všechno se může hodit“ a tak se v jeho dílně našlo všelicos. Třeba spousta červené a žluté barvy. A tak byly všechny věci v domácnosti „na žluto“ nebo „na červeno“. Žluté byly židle, stůl, nohy nábytku, zábradlíčko, hračky, červené zase rukojeti nářadí. Alespoň tak to mám uloženo v vzpomínkách.

V hrách se mnou byl děda neúnavný. Nejvíce se mi vybavuje hra „na paní listonošku“. Dědeček vyhrabal na půdě starou kabelu, nějaké zažloutlé pohlednice a dopisy se taky našly, k tomu knoflíky místo peněz a hrálo se. Děda dokázal trpělivě, stále dokola chodit za mnou ke dveřím, když jsem zaklepala, tvářit se překvapeně a radostně, když dostal pohlednici a naoko neochotně mi vyplácel knoflíky za elektřinu. Když jsem nechtěla jíst bramborovou polévku, vyhlásil závody a polévka zmizela z talíře jako nic. Hlavně abych nebyla smutná! Stále se snažil mi udělat radost.

Dědeček byl pro mě ztělesnění klidu, který byl prosvícen zvláštním humorem. Laskavým a zároveň trochu tvrdým, kterým se snažil zastřít to nehezké kolem. Jakoby nechtěl vidět věci špatné, ale jen to optimistické. To nedobré jím někam propadávalo a ven vycházelo jen jemné, veselé světýlko.

Vzpomínám na poslední setkání s ním. Bylo mi patnáct let, on byl už hodně nemocný, úplný věchýtek. Tiskl mi ruku, snažil žertovat a nedat na sobě znát své bolesti. Znovu vidím jeho jasné, dětské oči, ve kterých se odrážela blankytná obloha, cítím jeho úpěnlivý stisk rukou. Věděl, že přišel jeho čas odchodu a nechtělo se mu loučit…

Končíme povídání, utírám slzy a Klárka běží pro matičku a provázek. Přivazujeme znovu „srdce“ zvonečku. Cililink!

Dovětek: Pohádka nekončí

Dědeček mě naplňoval láskou k obyčejným věcem, vírou v dobro a lidi. Babička zase vírou v Boží lásku, o které se mnou mluvívala i později, v době dospívání a dospělosti, kdy jsem byla ztracená, nešťastná ve světě nevíry a zmatku…
Loučení nebylo na dlouho. Je to zázrak! Smím je mít oba znovu nablízku a smíme si lásku zase dávat a vracet.