Zdál se mi sen. Sedím za velikým stolem v pokladně a něco prodávám. Nic nečekaného, to ostatně provádím i v bdělém stavu. Tu ke mně přistoupí dva muži, otrhaní a oškliví a ve tváři se jim rýsují nekalé úmysly. Proběhla mnou obava, a když jsem pohlédla pod stůl, uviděla jsem obrovskou hromadu peněz. Oba muži stáli za stolem a prohlíželi si mě, věděla jsem, že se nesmím prozradit ani nepatrnou nejistotou. Byla jsem klidná s odhodláním uchránit mi svěřené bohatství. Oba muži se stále přibližovali a napětí rostlo. Stále si mě prohlíželi, věděla jsem, že je to jakýsi druh mé vnitřní pevnosti, který nesmí prolomit. Záleželo jen na mně. Pokud povolím, přijdou blíž a vezmou si všechno. Mé obavy rostly a jeden z mužů začal nakukovat za stůl. Pevným hlasem jsem ho vykázala za hranici stolu, ale nebyla jsem si jistá, jak dlouho vydržím jejich tlak. Pak jsem se probudila.

„Co to bylo za zvláštní sen?“ ptám se sebe, ale nepřikládám mu zvláštní význam, jelikož je to jen jeden z mnoha pokladních snů, které mi poslední dobou brázdí noci.

Den pozvolna začal a naplnilo ho mnoho běžných úkonů, přesto však bylo cosi jinak. Mezi běžnými situacemi sleduji sociální dovednosti a výřečnost osoby stojící opodál a najednou mě napadá: „Vidíš, jak jí to jde, to ty vůbec neumíš.“ Už už jsem se začala zabývat tou myšlenkou a sklesle v té oblasti, jenž není mou silnou stránkou, porovnávat, když se hned přidala další: „Ani se tu s tebou nikdo nebaví…“ Ale pozor! To už anténky zastříhaly a zpozorněla jsem. Cíleně jsem se dál nezabývala žádnou z nich a začala je pozorovat.

Následovala salva útoků, které trvaly celý den a v nich, jak jsem brzy pochopila, byla odhalená má veliká ješitná slabina. Věděla jsem, že pokud jim dám za pravdu a nechám se strhnout k méněcenným myšlenkám chudinky, které nejsou ničím jiným než ješitností, dovolím jim, aby mě okradli o všechnu radost z toho nádherného jednoduchého dne.

Nepodařilo se jim to, a má radost byla toho dne, překvapivě, mnohonásobně větší než normálně. To snad proto, že jsem byla tak hezky zavčas varována. Nikdy ale nevím, kdy přijdou znovu, a proto je třeba mít se na pozoru a být stále ve střehu. Vnitřní radost je třeba bránit pevně a odhodlaně, protože pokud člověk nedokáže uchránit radost, co mu potom zůstane?