Kapky pleskaly všude kolem mě a jedna se mi rozcvrnkla o nos. Podíval jsem se vzhůru a pomyslel na to, z jaké výšky k nám kapička dopadla. Potom jsem nastavil ruku, a šikovně, aby zůstala celá, jsem jednu kapičku zachytil do dlaně. Prohlížel jsem si tu malou lesknoucí se kapku a přemýšlel jsem, co asi takové kapičky na zemi prožijí, než se znovu vypaří do nebe. A tak mě napadlo zeptat se jí. A co kapička na to? Začala radostně vyprávět. Poslouchejte:
„To jednou, bylo také tak deštivo jako dnes, a já kapička jsem z té výšky dopadla k zemi. Dopadla jsem na strom, sklouzla jsem po listu a z něj na další a další, až jsem si myslela, že ta nádherná klouzačka z listu na list nikdy neskončí. Ale nakonec lístek vystřídala skluzavka z dlouhé trávy a já se na chvíli rozloučila se světlem a vpila jsem se do země. Půda mě však nepotřebovala. Pršelo již dlouho a sestřičky kapičky přede mnou její žízeň už uhasily. Byla jsem tedy zvědavá, co mne tentokrát potká na mé pouti na zemi.
Nedaleko místa, kde jsem dopadla, byla říčka. A tak mě podzemní pramínek, do kterého jsem se protáhla, donesl až tam. Potůček hladilo sluníčko a to se to skotačilo. Vyskakovala jsem s ostatníma přes kameny, točila se nahoru a dolů pod splávky. A když voda tekla mírněji, jen jsem se pohupovala a vyhlížela, kdy zase budu moci povyskočit, zatřpytit se, anebo se krátce proměnit v bublinku.
Proud byl mírnější a já jsem spatřila níže u břehu kráčející děvče. Vyšlo z nedalekého domu a neslo kbelík. Když děvče došlo k říčce, byla jsem už nedaleko. A když děvče kbelík ponořilo, vplula jsem tam se spoustou dalších sestřiček. Bylo to vzrušující! Kam asi půjdeme? Vezmou si nás do kuchyně, nebo budeme muset nést špínu jejich prádla? Štěbotaly jsme o tom jedna přes druhou, když tu se kbelík nahnul, a byly jsme přelity do většího džberu. Dříve, než jsme se stačily rozhlédnout, začalo se k nám blížit něco, co připomínalo draka. Když se to dotklo hladiny, poznala jsem ve funícím rohatém stvoření ne supícího draka, ale žíznivou krávu. Tak jsem se klidně nechala unášet a po dlouhé trubici jsem sklouzla do veliké jeskyně. Byly jsme v žaludku. Tam jsme krávě hodně pomohly. Namočily seno, navlhčily obilí a bylo po žízni. Co všechno probíhalo pak, nedovedu popsat. Vím jen, že jsem se nakonec ocitla ve velikém vaku a byla jsem celá bílá. Byla jsem plná živin z trávy. Netrvalo dlouho a už nás něco prudkými pohyby táhlo dolů. Protáhla jsem se úzkým otvorem a ocitla jsem se v podobném kbelíku jako dříve. Mohla jsem pozorovat, jak děvče mačkáním kravského vemene vyhání i ostatní sestřičky ven.
Tentokrát jsem se dostala opravdu až do kuchyně. A jen co nás přecedili, slyšela jsem paní mámu, jak nás rozděluje. U stolu seděly děti a jenom výskaly, když mléko lila do hrnce se slovy: ‚Toto je na krupičku, toto je do džbánku na pití do bílé kávy a to, co zůstává necháme na tvaroh do nedělních koláčků.‘
Jelikož jsem byla v hrnci na krupičku, pocítila jsem, jak mi začíná být horko. Sestřičky se začaly taky nespokojeně vrtět, až jsme byly donuceny se hýbat tak rychle, že jsme raději všechny chtěly vylétnout ven. Ale foukli do nás chladnější vzduch a tak jsme se trošku zklidnily. Ale teplo bylo tak veliké, že jsem odložila bílé šatičky a raději jsem se vypařila. Tak jsem se chvíli vznášela u stropu nad hrncem, pozorovala veselé děti a dobrotivou maminku. Zatoužila jsem při tom, abych si někdy na své další pouti na zemi mohla hrát ve vodě s těmito lidskými dětmi. Oni nám totiž ještě většinou rozumí a mají z nás radost. A tak jsem je pohledem pohladila a pořád ještě jako pára proklouzla jsem štěrbinkou v okně a stoupala jsem opět vzhůru.
Nahoře už na mě čekal mráček, ze kterého jsem už z dálky slyšela štěbetání sestřiček. Vyprávěly si, co zažily. Pluly jsme po obloze a stále nás přibývalo. Když už náš mrak byl těžký, řekl nám, ať se spustíme dolů. Jenže bylo teplo a některým kapičkám se to dobře povídalo. Tu se mrak trochu rozzlobil a zahřměl: ‚Dolů!‘ a ukázal ohnivým prstem až na zem. Tím nás popohnal rychle dolů. A ještě cestou jsem slyšela, že musel některé znovu popohnat.
No a tak jsem teď, člověče, u tebe v dlani a těším se, co zase nového prožiju.“ Skončila kapička své vyprávění.
Poslouchal jsem a skoro ani nedýchal, abych si ji doposlechl. Najednou jsem se ještě víc usmál, podržel ji jemně v dlani a vykročil jsem.
„Kam mě neseš, člověče?“ zeptala se kapička.
„No přece tam, kde mohu splnit tvoje přání. Mám taky děti a zrovna se teď večer budou koupat. Jen tě prosím, moc je nerozdováděj, aby nám potom usnuly.“
Kapička radostně slíbila (a zase si jen uvědomila, že to, co si upřimně přeje, se ji vždy vyplní, i když to zpočátku tak nevypadá).
Kapička si přála hrát s dětmi, no a děti zase toužily hrát si s vodou. Proto tolik společné radosti při koupání.