Vysvléknout své sobectví
jako staré šaty, které škrtí
a dál jít jen laskavá,
o tom se mi zdává.

Nitky starých vin navázané, uzly slabostí zasukované
v hustou, pevnou tkaninu, zdálo by se, že neodtrhnu.

Ten šat na mě drží pevně, pustit se mě ne a nechce.
Nechce? Že by ta síť chtění měla? Nebo to já nechci úplně a zcela

zbavit se svého hýčkání a pustit se směle do párání
nitek ze mě vyrostlých, uzlů starých, zatvrdlých?

Opravdu chci ven i do bouřky, když tady zatím tak moc neprší?
Opravdu chci být stále na stráži, když zdřímnutí je někdy sladší?

Chci to opravdu? Zas a znova nevzdat se, žít podle Slova!
V lenosti se převaluje noc tmavá, den světlý k práci čilé volá.

V ní bolest stává se radostí a naděje vyraší ve dny příští,
kdy dobro nadobro zvítězí v mém nitru i na celé zemi.