Zase na tebe doléhá chvat, ve kterém povinností tolik chce tě znát?
Chytají tě za ruce a tvrdí, že se musíš právě jimi zabývat!
Nebo pod koberec smetené slabosti se chtějí v pokoji tvé duše opět rozhostit?
Podlomila tě bolest a žal? Tíha světa?

Zastav se a ztiš. Skloň se níž.
Ponoř se do svého nitra.
Hlouběji. Tiše a tišeji.
Až nalezneš.
To nejčistší, co v sobě máš, co chce jen Vzhůru.
Malinké semínko.
Až ho nalezneš, poklekni a srdcem ho obejmi.
To je tvá Touha po Bohu, Pravdě a Lásce.

Všichni ji v sobě mají, někteří ji hluboko zasypali.
O ni je třeba se třást. Zalévat, pečovat.
To je to nejvzácnější, co jsi, člověče, dostal.

Plody, které ze semínka vyrostou, občerství.
Jen tak nezhyne svět lidí hříchem, hladem a žízní.

Když k Bohu se srdcem člověk navrátí.
Potom rozliší, co je potřebné,
zahodí zbytečné a do krásy rozkvete.