Zlobil, a to hodně. Co jsem měla dělat, když s tím nechtěl přestat?

Posmíval se mladším sourozencům, plakali. Využíval svou převahu a nereagoval na mé opakované napomínající volání z vedlejšího pokoje. Věděla jsem, že musím něco udělat.

A tak jsem přišla a vylila na něj kbelík špinavé vody, který jsem měla zrovna v ruce. Pomalu a s klidem.

Zůstal bez hlesu stát, všichni překvapeně ztichli. Odešel do koupelny se převléct a nejmladší dcerka s nadšením vykřikla: „To je dobré, to řeknu ve školce!“

Trochu jsem se zděsila: „Raději ne…“

„Ale ano, to by žádná maminka neudělala, protože by se bála, že si udělá nepořádek v kuchyni.“