Dlouhým údolím se táhla klikatá řeka a úrodnou půdu rozdělovala na dvě poloviny. Nebyla nijak velká a nebyla ani příliš divoká. Zkrátka a dobře, taková normální řeka.

Zhruba uprostřed údolí ležely dvě vísky, na každém břehu jedna. Jejich obyvatelé se navzájem moc neznali, protože každý si hospodařil na své části údolí. Vlastně ani neměl jinou možnost, protože přes řeku nevedl žádný most.

Jelikož byl jeden břeh o něco málo vyšší, říkalo se jedněm lidem „hořejší“ a těm druhým „dolejší“. Jednoho dne, zrovna krásně svítilo sluníčko a bylo příjemné teplo, se hořejší rozhodli, že si prostřou stoly venku u vody a stráví tam příjemné odpoledne. Na protějším břehu sedělo v trávě několik dolejších, a tak si obyvatelé obou vesnic navzájem občas zamávali.

Někdy na sebe zkoušeli i zavolat, ale moc si na tu dálku nerozuměli. Jednoho z hořejších však najednou napadlo: „To by bylo krásné, kdyby tady stál most!“

„To ano, to ano,“ potvrzovali mu ostatní a protože se jim tato myšlenka zalíbila, začali mávat na dolejší, že by s nimi chtěli mluvit. To se ale snadno řekne, jenže jak se to na tu dálku udělá? Naštěstí bylo takové horko, že se dolejší rádi zchladili vodou a přeplavali za hořejšími.

Také jim se představa mostu zdála pěkná. Slovo dalo slovo, až si starostové obou obcí podali ruce a řekli si: „Ujednáno, letos postavíme most.“

S hlavou plnou plánů se pustili do debaty, kde tak asi most postavit a jaký by měl být. Hořejší chtěli pořádný kamenný most, který něco vydrží. „A musí být vysoký, kdyby náhodou přišla velká voda,“ říkali.

Jenže dolejší měli úplně jinou představu. „Nám se líbí dřevěný. Vždyť by tak krásně zapadal do toho našeho údolí. I domy máme přece dřevěné,“ namítali.

„Vy ano. Ale podívejte se, my stavíme spíše kamenné. K těm by se hodil kamenný most,“ odpověděli hořejší.

„Tak co kdybychom udělali základy kamenné a zbytek dřevěný?“ navrhl kdosi a všichni s tím souhlasili.

Když už byli dolejší na odchodu, přeci jen se nakonec ještě zeptali: „A kde ho vlastně postavíme?“

„No samozřejmě tady,“ prohlásili hořejší. „Vždyť je to nejkrásnější místo z celé naší vesnice.“

„Ale tady je přece řeka nejširší a ještě k tomu se tu klikatí. Podívejte se tam dolů, to by bylo skvělé místo. Břehy jsou blíže u sebe a je to tam takový pěkný kousek přírody,“ řekli dolejší.

„Tam to nepůjde, tam máme boudu s nářadím,“ odporovali hořejší

„Tak ji zbouráte. My vám pak pomůžeme postavit novou, platí?“ zkusili to dolejší.

„Dobrá,“ souhlasili hořejší, ale jakmile hosté odplavali zpátky na svou stranu, začali trochu reptat, že proč by oni měli něco bourat. „Ale to se nějak vyřeší,“ pomysleli si nakonec.

A začala stavba. Na obou stranách se kupily hromady kamene i dřeva, odevšad se ozývalo bouchání, řezání i tesání a do vody byly zasazeny první pilíře. Všichni se tak zabrali do práce, že je ani nenapadlo, aby se podívali na druhý břeh. Až jednou se jeden z dolejších protáhl a pohlédl přitom naproti.

„Co to? Vždyť oni staví úplně špatně! Tak vysoký náš most přece nemá být. A podívejte se, kde začali! Boudu nezbourali, ale most začali stavět o kus dále,“ pronesl překvapeně.

A tak se z obou břehů začalo pokřikovat: „Takhle ne, musíte stavět více směrem sem!“ Jiní zase volali: „Musíte most zvýšit a podezdít jej kameny, jinak vám spadne!“

„Nene, my to děláme dobře, to vy to děláte špatně,“ křičeli hořejší.

„Ne, vy to děláte špatně. Podívejte se, my vám to ukážeme,“ odpovídali dolejší a pustili se do práce ještě horlivěji. „Však až bude most stát, hořejší uvidí, že jsme měli pravdu.“

Zase se začaly vzduchem míhat sekyry, pily i kladiva a obě stavby rostly a rostly. Až nakonec přišel den, kdy obyvatelé obou břehů dostavěli svou část mostu. Spokojeně zvedli hlavy, oprášili si ruce a už už si chtěli zavýskat, když úlekem najednou ztichli.

Každá polovina mostu končila někde úplně jinde!

„Co jste to provedli?“ zvolali dolejší.

„My nic. To vy neumíte stavět!“ hubovali hořejší.

Zklamání bylo veliké a kdyby nebyla padla tma, létaly by nadávky sem a tam ještě hodně dlouho. Takto se však lidé museli rozejít a rozladěně ulehnout do postelí. Nikomu se ale nechtělo spát. Každý myslel jen na ten nepovedený most. Tak se těšili, až budou moci přejít řeku suchou nohou, a ono nic. Ale protože to byli v jádru dobří lidé, rozmrzelost je brzy přešla.

„Oni to vlastně mysleli dobře, jen jsme každý měli jinou představu,“ řekl si starosta dolejších.

„Nemůže to být jen podle nás, musíme dolejším vyjít trochu vstříc,“ problesklo ve stejnou chvíli hlavou starostovi hořejších.

Ráno se všichni vrátili k mostu. Bylo na nich vidět, že stydí za to, jak se na sebe včera zlobili.

„Tak postavíme ten kousek, co nám zbývá, společně a obě části mostu spojíme, což?“ navrhli dolejší a hořejší ochotně souhlasili. A za den bylo hotovo. Most nebyl zrovna krásný, ale pro tuto chvíli stačil. Přejít se po něm dalo a to bylo hlavní. Obyvatelé si na závěr podali ruce a slíbili si, že už se na sebe nebudou zlobit. Zdálo se, že všechno dobře dopadlo.

„Mám ale strach, že jednou budeme muset most zbourat a postavit úplně nový,“ pomyslel si starosta dolejších. Ale pak potřásl hlavou a řekl si, že jsou to jen plané obavy.

Přešel podzim, přešla zima, přešlo dokonce i jaro. Most pořád stál. Hořejší i dolejší si zvykli, že vypadá trochu podivně, jak je tak celý nastavovaný, pokroucený a vlastně docela i vrtkavý, a tak už jim ani nepřišlo, že by měl vypadat jinak.

Klidné léto však narušila nečekaná událost. Do vesnice hořejších přijede král se svou družinou! Průvod je na dlouhé cestě a na zdejší louce si chce postavit stanové ležení, aby tu mohl přenocovat.

To bylo slávy! Hořejší i dolejší zametli ulice a sešli se na kraji vísky, aby krále uvítali. Byli trochu bázliví, ale dobrosrdečný vladař poznal, že jsou to hodní lidé, a tak se s nimi dal do řeči. Aby je nějak potěšil, zeptal se: „Potřeboval bych se dostat na druhý břeh. Je tady někde most?“

„Ano, ano!“ volali všichni a ukazovali směrem k řece. Králi však ztuhl úsměv na rtech. Takovou podivnou stavbu ještě neviděl! Vždyť po ní jeho koně nemohou přejít, natož pak aby po něm přejel vůz se zásobami.

Celý ustaraný šel spát, protože nevěděl, co lidem zítra řekne. Nechtěl je zklamat tím, že nevyužije jejich nabídky, ale na druhou stranu si nemohl dovolit riskovat to, že se pod jeho družinou most zřítí.

Když se ráno probudil a vyšel se protáhnout před stan na sluníčko, úžasem oněměl. Most přes noc spadl! Na obou březích se mezitím začali pomalu scházet obyvatelé vesnic a bezradně se dívali na to dílo zkázy. Nechápali, jak je to možné, vždyť ani povodeň nepřišla.

Králi se trochu ulevilo, ale přesto mu bylo lidí líto. „Až se budu vracet, určitě tady bude stát nový, krásnější,“ snažil se je povzbudit a zamával jim.

Jenže když se za měsíc skutečně vrátil a těšil se, jak bude moci pochválit novou stavbu, uviděl stále jen hromadu sutin a jen slabé náznaky nového mostu. Nedalo mu to, aby se v osadě nezastavil. Celý den strávil s hořejšími a poslouchal důvody, proč tu je pořád takový nepořádek.

„Oni nechtějí stavět kamenný most. Přitom jsme jim říkali, že dřevěný nevydrží. A ještě nám vyčítají, že jsme začali stavět o kousek vedle,“ říkali mu.

Ale protože byl král spravedlivý a nechtěl ukřivdit dolejším, nechal si postavit vor a celý příští den strávil na druhém břehu. Tam slyšel něco úplně jiného: „Oni pořád chtějí stavět vysoký most a ještě k tomu na špatném místě. Proč si nenechají poradit?“

Líto bylo panovníkovi obou táborů, že nedokázali najít společnou řeč. Proto si vzal stranou hořejší a řekl jim: „Ano, kamenný a vysoký most je mnohem odolnější, ale bylo od vás nehezké, že jste odmítli zbourat boudu. Dolejší přece měli pravdu, že na jejím místě by se most dal postavit nejsnáze!“

Dolejším však řekl toto: „Dřevo je krásné, také ho mám rád, ale kamenný most přeci jen vydrží více a mohou po něm jezdit i těžší povozy. V tom mají hořejší pravdu. Nechte si poradit také vy od nich.“

A odjel.

Styděli se dolejší, velmi se styděli. Na druhý den tedy z vody odklidili spadené kameny i klády a začali stavět znovu. Tentokrát navozili spoustu kamene, aby byl nový most pevnější. I na druhé straně se začali hemžit pracovníci, takže se dolejší zaradovali, že napodruhé všechno zvládnou. Poctivě se snažili klást kámen ke kameni, i když jim to moc nešlo. Přeci jen byli zvyklí pracovat hlavně se dřevem.

„Pořádně opracovat a pak pevně zasadit!“ ozvalo se z druhého břehu.

Vida, dobrá rada. Dolejší hned uposlechli a kameny opracovávali tak, aby mezi nimi nezůstala ani ta nejmenší mezírka.

„A ten pilíř musí být vyšší a silnější,“ zaznělo znovu od hořejších.

„Ještě vyšší?“ divili se dolejší. Pak ale pokrčili rameny: „Král řekl, že si máme nechat poradit. Tak poslechněme.“

Plynul den za dnem. Dolejší postupovali jen pomalu. Nechtěli ponechat nic náhodě a když jim hořejší na dálku něco vytkli, raději kus mostu zase rozebrali a postavili ho znovu. Divili se však, že na druhé straně je sice stále spousta lidí, ale stavba se zatím nehnula.

A skutečně. Zástup hořejších se na břehu scházel každý den, nicméně práce se zatím moc neudělalo. Většina lidí totiž jen stála, dívala se na dolejší, jak neobratně buší kladivem do dláta, a rozumovala:

„Vidíte, jak křivé to zase mají? S takovou ten most nikdy nepostavíme,“ řekl jeden z hořejších.

„Král přece jasně říkal, že most má být vysoký. A oni přitom zase staví tak malý!“ přidal se druhý a odešel domů.

Jenže přišel den, kdy dolejší dostavěli svou polovinu mostu. S radostí v očích se podívali na protější břeh a snažili se odhadnout, kdy se tak asi jejich část bude moci opřít o druhou půlku. Ale co to? Vždyť na druhé straně bylo postaveno sotva pár pilířů a ani náznak mostu. A navíc nikde nebylo vidět ani živáčka!

Zaražení vraceli se dolejší do svých domovů. Jejich půlka mostu tady přece takto sama nemůže stát věčně. „Hořejší by si měli pospíšit, jinak ta naše polovina spadne,“ mysleli si.

A tak další dny i týdny pravidelně chodili k vodě a vyhlíželi, kdy už hořejší konečně začnou stavět. Ti však měli úplně jiné starosti. Každý večer se scházeli v krčmě a vzpomínali na krále.

„Nás poctil návštěvou, ne dolejší. Pravda, přeplul k nim na voru, ale jinak nocoval na naší louce,“ říkal jeden z hořejších a šermoval přitom prázdným korbelem piva.

„Ano. Určitě tušil, že dolejší nebudou schopni postavit kamenný most, když si neumí postavit ani pořádný dům,“ přikyvoval mu druhý.

A přišla zima. Třeskutý mráz, jaký nepamatovali ani ti nejstarší a nejvousatější dědečci, potáhl řeku ledem. Ale i když se dalo přejít na druhou stranu i bez mostu, zůstali všichni na svém břehu. Hořejší neměli o své sousedy zájem a dolejší se nechtěli připomínat.

Na jaře, když už roztál všechen sníh i led, přišel starosta dolejších ke smutné, chátrající stavbě. Viděl, jak mrazy kamenným pilířům ublížily, a začal se strachovat, že popraskají. Má vyzvat obyvatelé své vísky k tomu, aby je opravili? Budou vůbec chtít, když druhá polovina mostu stále chybí?

„Asi ne,“ pokrčil rameny a odešel.

Za týden most spadnul.