Pokora znamená být vědomě tím, čím jsem.
Nenamýšlet si něco. Že jsem víc nebo dál než doopravdy jsem. Pozemsky ani duchovně.
Do stavu pokory nás přirozeně vrací chvíle bolesti, kdy nám bylo ublíženo nebo my jsme ublížili.
Ptáme se: „Jak se mi to mohlo stát?“ A když dokážeme přiznat: „Taková jsem, Pane“ , můžeme se vrátit na své místo. Ucítíme pevnou půdu pod nohama, smíření.
A to je odpověď na otázku: „Jaký jsi, člověče!“  Je to víc než odpověď, je to celý děj, tak jako tato otázka není pouhou otázkou.
Je to uvědomění si svého místa a stavu a přináší mír i do rozbolavěné duše.