Pod Ostravskou Madonou bezčasí,
jen se rozhlížím a očima vše hladím.

Pod Boží oblohou v rušném městě
sedím na lavičce radostně.

Lidé jdou pod oblohou, na oprýskané omítce
zašlé, chátrající Ostravice dívčí tvář nese naději.

Chvilka kouzelná, život tepe.
Kde jsem? Nevím, žiji. Jsem.

Pomalu vstávám a odcházím, děkuji za chvilku zastavení.
Uběhla jak mámení, tedy ji v sobě ponesu dál…

Do prašné dlažby vplétám malinká zrníčka světla.
Prach zajiskří, vine se světlá stezka.

Nikdy nejsme sami.