Ačkoliv je rozum současného lidstva obludně přebujelý, jako tyran bezohledně utlačuje ducha a jeho chorobné výplody musí nyní lidé požívat a prožívat, přesto – ač to tak nevypadá – zůstává skutečným vládcem duch, neboť ten je nejsilnější. Rozum totiž v konečném důsledku nemůže vykonávat nic jiného než jen to, co mu duch přikáže.

Kdyby se duch namáhal a v činnosti sílil, musel by rozum pod jeho tlakem vykonávat to, co si duch přeje. Jenomže líný duch se nechce hýbat, nechce se v novém poznání neustále obrušovat a rozvíjet, a proto svým postojem říká rozumu: „Vykonej to za mne. Namáhej se místo mne.“ A rozum toto skutečně dělá. Dostal prostor, aby mohl volně působit, dostalo se mu potřebné výživy, a tak rostl a rostl, bujel a bujel, až se z něho stalo současné monstrum, které těžce doléhá na ducha a připravuje ho o poslední zbytky vzduchu k dýchání.

Toto by se však nemohlo stát, kdyby k tomu duch svým rozhodnutím dříve neposkytl příležitost. Kromě lenosti stála za neblahým upřednostněním rozumu i jiná přání, jako je například ješitnost. Ta prohlásila: „Chci přede všemi vyniknout! Chci být obdivován!“ I na splnění tohoto přání začal rozum horlivě pracovat. S pravými velkými činy ducha vykonanými ve stvoření ovšem přichází současně i pokora, která si uvědomuje, že tvor není bez Stvořitele vůbec ničím a že všechno, co vykonal, mohl vykonat jen v jeho milosti. Něco takového by ješitné choutky nemohlo uspokojit, a proto to něco, čím měl daný člověk vyniknout, muselo logicky mít rozumovou povahu. Vždyť jen rozum může namísto Stvořitele uctívat tvora a právě po tomto uctívání ješitnost touží. Znovu to tedy byl pokyn pro rozum, aby byl horlivý ve své činnosti a aby zaujal výsadní postavení.

Že se za činností rozumu skrývají přání ducha, je velmi patrné ve všech situacích, s jakými se můžete setkat v běžném životě. Určitě znáte nějakého člověka, který naprosto nepřipouští jakoukoliv možnost, že by se mýlil, své názory považuje za jediné správné a jakékoliv chyby svádí na ostatní. Přitom je mnohdy velmi vynalézavý v nacházení důkazů, které podporují jeho přesvědčení. Až neuvěřitelně „tvořivě“ (ve skutečnosti však zvráceně) dokáže interpretovat události a okolnosti tak, že v nich jednoznačně spatřuje důkaz chyby ostatních lidí, zatímco u sebe žádnou chybu nevidí. Jeho rozum takto skutečně pracuje, neboť vyzařováním ducha, jenž propadl ješitnosti, dostává jednoznačný příkaz: „Najdi chybu na ostatních. Já nemohu být vinen.“

Dalším faktorem, který značnou měrou přispívá k neschopnosti správně vyhodnotit situaci, je strach. Když má člověk z něčeho strach, nechce, aby to něco byla pravda. Kdyby se totiž například ukázalo, že se dlouho mýlil a veřejně prohlašoval nějaký chybný názor, bojí se následného nepříjemného prožívání v okamžiku, kdy by byla jeho chyba odhalena – ať už by se jednalo o posměch, ztrátu postavení nebo třeba nutnost se někomu omluvit. Je-li tento strach silnější než jeho touha po pravdě, opět tím dává rozumu pokyn, aby viděl jenom to, co jeho dosavadní názor podporuje, a bojoval proti všemu tomu, co ukazuje na nesprávnost daného názoru.

Strach však nemusí mít původ jen v domýšlivosti, ale i v mnoha jiných věcech. Mnozí lidé se bojí, že kdyby byli nuceni odvrhnout své dosavadní názory, ztratili by tím pevnou půdu pod nohama a všechny jistoty, k nimž se doposud upínali. Takto se mnozí křečovitě drží například své církve, nějakého vůdce nebo třeba neochoty uvěřit v cokoliv mimo hrubou hmotu. Bez této opory, kterou si namáhavě vystavěli, by si totiž najednou připadali slabí a zranitelní, neboť jim schází jakékoliv vlastní přesvědčení.

Dalším častým strachem je strach z bolesti, především té duševní či emocionální. Týká se zejména vztahů s jinými lidmi – jak těch partnerských, tak všech ostatních. Všechny rozpory, konflikty či rozchody jsou nepříjemné a působí bolest, a proto lidé mnohdy dávají přednost pohodlnému řešení, které raději přehlédne pravdu, než aby museli jednat podle toho, jaká je skutečnost, a například se jednoznačně vymezit vůči nějakému jednání některého bližního apod. Znovu jim v tom pomůže rozum, který – má-li z nitra takové zadání – dokáže obhájit jakékoliv rozhodnutí.

Stejný princip navíc může fungovat i opačně. Existují mnozí lidé, kteří zásadně vidí chybu pouze na sobě a přiznají i to, co ve skutečnosti nikdy nespáchali. Zdánlivě to vypadá jako splnění přikázání – hledat chybu pouze na sobě a nevidět ji na ostatních. Jenomže vy máte umět vyhodnocovat všechny situace pravdivě. Ano, samozřejmě, jako první máte hledat chybu u sebe; to však neznamená, že cokoliv vám někdo podsune, máte také odkývat a vzít na sebe všechnu vinu. Tím byste se velmi snadno stali terčem zneužívání a podporovali zlo u druhých.

A proto postoj, který musí váš duch plamenně zářit do svého okolí, je hledání pravdy. Jedině pravda vás totiž může osvobodit a umožní vám cestu vzhůru. Pokud budete toužit po pravdě a budete se namáhat ji poznat, dáte tím i svému rozumu jednoznačný příkaz, aby i on spolupracoval na témže cíli. Když na této cestě vytrváte, postupně svůj rozum očistíte a on opět zaujme místo, jež mu náleží. Potom bude vašeho ducha podporovat ve vzestupu, místo aby ho srážel jako nyní.