Po celé Zemi měli povolaní vytvořit kruhy Grálu, v nichž by každý stál na svém místě a plnil tak svou úlohu v tomto stvoření. Každý z těchto kruhů by se podobal přesně vybroušenému ozubenému kolu, které má právě takový tvar a velikost, aby zapadlo na konkrétní místo v dokonalém soustrojí stvoření a podílelo se na jeho chodu.

Není přitom nutné, aby se všechny tyto kruhy navzájem znaly a věděly o sobě, neboť je to stejné jako u obrovského stroje, kdy je každá součástka přímo spojena jen s několika dalšími, které se nacházejí kolem ní. Ne že by s těmi ostatními spojena nebyla, nicméně už je to spojení nepřímé – prostřednictvím dalších hřídelí, ozubených kol a jiných součástek. Takto si můžete představovat správné doplňující se působení kruhů Grálu, kdy každý kruh přichází ve spolupráci do styku s kruhy nacházejícími okolo něj, přesto však je v celku nerozlučně spojen i se všemi ostatními.

Samozřejmě, tak jako u stroje jsou určité součástky nejdůležitější, jelikož stroj bez nich nemůže fungovat vůbec nebo téměř vůbec, zatímco jiné součástky sice schází, avšak svou základní funkci bude stroj plnit i bez nich, tak i u kruhů Grálu musí fungovat kruhy nejvýše povolaných, jinak celá stavba ztroskotá. Na Zemi jsou duchové, kteří měli vědomě přijmout volání za učedníky, ba i apoštoly a rytíře, jenomže na své cestě k těmto voláním povětšinou zabloudili, a pokud přece jen došli, pak se nedlouho po přijetí těchto volání z nejrůznějších důvodů odklonili od správné cesty a o pláště služby přišli.

A tak lidé místo kruhů Grálu vytvořili na Zemi církve a sekty Grálu, což je ta nejohavnější znetvořenina, jakou zde mohli vybudovat. Marně o sobě budou prohlašovat, že nejsou církví, jelikož vědí, že Pán to tak nechtěl, když jejich postoje a činy hovoří v rozporu s jejich slovy! Zřejmě žádná skupina lidí sdružujících se na základě Poselství Grálu by o sobě neřekla, že je církví, ale přesto je jich po světě plno. Vždyť je to stejné jako u takzvaného křesťanství, kterým se zaštiťují všechny možné i nemožné církve se všemi svými odnožemi – jen s tím rozdílem, že to, k čemu lidé odvolávající se na Syna Božího Ježíše potřebovali celá staletí, to jste vy, lidé žijící od Pánovy doby až po současnost, zvládli za pár desítek let! Téměř nenajdete místo, kam by oko Pánovo mohlo nahlédnout s radostí, tak hluboko jste všechno strhli.

Církevnictví má mnoho podob, jedno však mají církve společné – vždy se jedná o něco, co se staví mezi člověka a Boha. Nelze vyjmenovat všechny formy církevnictví, které mezi vámi čile bují, nicméně několik jich musí být uvedeno, jelikož unikají vašemu odhalení. Mezi ty zjevnější formy patří například snahy ovládat lidi usilující ke Světlu prostřednictvím pozemské organizace, kdy je vyžadováno, aby lidé navštěvovali konkrétní chrámy, přijímali úkony Grálu pouze od členů dané organizace apod. Těžko hledat otevřenější projev toho, že se jedná o církev, než vyžadovat, aby například zpečetění proběhlo prostřednictvím zástupců dané organizace, jinak je neplatné…

Jinou, stále ještě poměrně snadno rozpoznatelnou formou církevnictví jsou například nejrůznější zákazy typu zákaz cestování na určitá místa, zákaz navštěvování určitých chrámů nebo zákaz čtení, nákupu či vlastnění určitých knih. Jak si vůbec může někdo dovolit zakázat číst nějaké knihy a myslet si, že koná podle Světla? Vždyť Pán vždy požadoval, abyste jednali z přesvědčení. Jak však může dojít k vlastnímu přesvědčení, když je zakázáno vůbec přijít do styku s nějakou knihou? Jak má mít člověk přesvědčení, že je daná kniha hodnotná, nebo naopak bludná a zavádějící, když si ji nesmí přečíst? Takto se vychovávají pouze poslušné či ustrašené loutky, jejichž cesta do nebe má vést pouze prostřednictvím takzvaných vůdců, kteří jim říkají, co je dobré a co ne. Nevidíte tu podobnost s křesťanskými či jinými církvemi?

Pojďme ale ke skrytějším formám církevnictví. Církve začínáte vytvářet už tehdy, když přijmete za své jakékoliv formy hodnostářství, při němž dochází k uctívání výše postavených členů – v případě čtenářů Poselství Grálu se tedy často jedná například o učedníky a nositele zlatého kříže, potažmo o „zasloužilé“ dlouholeté čtenáře. Uctívání si však nesmíte představovat tak, že byste se například k těmto lidem modlili, neboť to samozřejmě neděláte. Nicméně formou uctívání je už to, když názory takovýchto lidí bezmyšlenkovitě považujete za správné, vůbec neodciťujete, zda tito lidé skutečně jednají v souladu s Poselstvím, a stavíte je na piedestal. Je rozdíl mezi přirozeným obdivem, který člověk pocítí, když se setká s někým, kdo něco umí lépe než on, a nesprávným uctíváním, které nesmí být! Žel až příliš často propadáte tomuto nešvaru, který je vždy známkou církevnictví.

Stejně tak se o církevnictví jedná, když uctíváte předměty – byť v tomto případě by bylo vhodnější označit vaše jednání za modloslužbu. Pod modloslužbou si možná představíte nějaké pralesní kmeny uctívající posvátný totem či něco podobné, nicméně přehlížíte, že i mnozí z vás se oddávají modloslužbě, jen ji provozujete jinak. Zatímco lidé z pralesního kmene se před oním totemem skutečně fyzicky klaní a nijak se jeho uctíváním netají, vy toto činíte pouze ve skrytu duše, přičemž navenek se tváříte a sami si namlouváte, že nic takového neděláte. Ptáte se, jaké věci takto uctíváte, když žádný totem pochopitelně nemáte? Je to smutné, ale nejčastěji jde o chrám, v němž se scházíte k pobožnostem, kříž na zdi, případně kříž, který nosíte na krku, apod. Samozřejmě si máte být vědomi, že při vstupu do chrámu vcházíte na místo určené k uctívání Boha, a samozřejmě máte cítit, že symboly dané z Výšin nesmíte strhnout do prachu všednosti, nicméně nemáte se jim klanět a uctívat je! Tento rozdíl si musíte procítit vy sami; nejde vám jej vysvětlit, jestliže ho nebudete doopravdy chtít pochopit. Upřímně a bez jakéhokoliv zkrášlování se podívejte do svého nitra a najdete tam odpověď.

Na pomezí mezi církevnictvím a sektářstvím jsou pak všechny formy kultu osobnosti, kdy se lidé namísto kolem Poselství Grálu začnou sdružovat kolem nějaké osoby. Často k ní bývají nekritičtí, její názory a postoje si zaměňují se slovem Poselství a přenechávají této osobě část moci nebo všechnu moc nad svým vlastním rozhodováním. I zde se můžete pochopitelně setkat s formami, které jsou zjevné a do očí bijící, i s formami lehčími a skrytějšími, kdy je ústřední osoba umisťována do popředí méně nápadně. I tyto lehčí formy se však dříve či později stanou zjevnými, neboť pokračování ve stejném směru nemůže ani jiný konec přivést.

Na to, zda nějaký kruh nebo skupina propadne církevnictví či sektářství, má rozhodující vliv ten, kdo stojí v čele tohoto kruhu. Duchovní vedoucí kruhu samozřejmě nemůže zabránit tomu, aby lidé do kruhu vnesli prvky církevnictví, neboť to je jejich svobodná vůle. Nicméně v případě takovéhoto jednání se tomu má a musí postavit a dané lidi na jejich nesprávné konání upozornit – ať už přátelskou a mírnou formou, nebo formou velmi přísnou. Jestliže pak nebudou na jeho upozornění a vysvětlení nijak reagovat a nadále budou dění v kruhu zamořovat nesprávnými formami a proudy, pak musí vedoucí tyto lidi z kruhu vyloučit, neboť není jiná cesta! Pokud by totiž nezakročil a círekvnické jednání toleroval, musí škodu nutně utrpět celý kruh.

Ještě horší však je, když církevnické chování či kult osobnosti vnáší do kruhu samotný vedoucí. V takovém případě je ztroskotání nevyhnutelné a vedoucí musí být vyměněn, neboť se svými činy odloučil od možnosti kruh vést.

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh! Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.“ Na toto přikázání pamatujte ve všem, co děláte.