Nedozírný význam má úkon zpečetění, a proto k němu vůbec nesmí být přistupováno lehkovážně. Člověk, jenž o zpečetění prosí, tímto vědomě uznává Stvořitele jako svého Pána a slibuje mu, že je pevně rozhodnut použít všechny své síly k tomu, aby se zbavil svých chyb, stal se příkladným člověkem ve všech oblastech svého života a splnil svůj úkol ve stvoření. Zavazuje se také, že se bude ve všem řídit podle vůle Boží, které chce dávat přednost před vším ostatním, tedy i před svou vůlí.

Smí-li být jeho prosbě vyhověno a dojde-li k právoplatnému úkonu zpečetění, je zpečetěný člověk od té doby napojen na mnohem vyšší sílu, v níž může dokázat to, co by bez ní dokázat nemohl. Tato síla mu je propůjčena jednak k tomu, aby očistil svůj šat, pokud si ještě na sobě a v sobě nese něco nesprávného, ale především k tomu, aby ji v usilování o dobro ostatních rozléval do svého okolí a podporoval tak chtěnou výstavbu. Společně s touto silou je zpečetěnému člověku v samočinném působení zákonů rovněž dána i lhůta, do kdy má být s tím či oním krokem ve své očistě či ve svém působení hotov; neboť je přesně věděno, co od daného člověka může být ve svěřené síle požadováno a co tedy i požadováno naprosto přirozeně bude. Nemusí se k němu dostavit žádný „soudce“, jelikož útvary, které bude člověk v proudění vysoké síly vytvářet, jej samy odsoudí – buď ke vzestupu, pakliže splní, nebo k pádu, pakliže v plnění svého slibu něco zanedbá.

Strašlivý je pád těch, kteří při zpečetění slibovali věrnost Stvořiteli, ale poté svůj úkol nesplnili. Se splněním je přitom – kromě samotné práce na daném úkolu – spojena i nutnost naprosté vnitřní proměny, jelikož bez ní ani nelze úkol svěřený Stvořitelem splnit.

Velmi dobře si proto rozmyslete, zda to, co s sebou úkon zpečetění obnáší, chcete také bez výhrad splnit! Bude to po vás chtěno v takové podobě, jakou určuje Stvořitel a jeho zákony, nikoliv jakou představu o tom možná máte vy. Vy jste ti, kdo musí pátrat po jeho vůli, a svou prosbou o zpečetění dáváte najevo, že tuto vůli umíte hledat.

Bylo by ovšem rovněž velmi falešné, kdybyste na druhou stranu kvůli odpovědnosti spjaté se zpečetěním raději o tento úkon ani neprosili, abyste „neriskovali“ svůj pád. Takovéto úvahy a postoje jsou nejen velmi pokrytecké, ale také jsou zjevnou snahou přechytračit zákony stvoření rozumem, což možná obstojí před vámi samotnými, ale před Stvořitelem nikoliv. Vždyť mnozí z vás se před vstupem na tuto Zemi zavázali k tomu, že se budou podílet na budování nové říše, což bez síly propůjčené při zpečetění, povolání či dalších voláních nelze zvládnout. Mimoto je takovýto přístup i otevřeným zapřením Stvořitele, neboť v takovém případě dáváte přednost vlastnímu domnělému bezpečí před tím, abyste se radostně a jásavě přihlásili ke svému Bohu.

Také je chybou, pokud se snažíte před prosbou o zpečetění nějak posuzovat svou čistotu a svůj stav. Velmi mnoho z vás odkládá prosbu o zpečetění na pozdější dobu s nejrůznějšími odůvodněními typu: „až budu čistější“, „až se mi na sobě podaří změnit to či ono“, „až se můj život trochu ustálí“, „teď toho ještě nejsem hoden“ apod. Neuvědomujete si přitom, že čistějšími a jinými se těžko v dostatečné míře stanete právě bez té síly, o níž ve strachu nechcete poprosit. Nemluvě o tom, že není ve vašich možnostech posoudit, zda zpečetění jste, či nejste hodni. Žádný tvor, který v sobě má pokoru, přece o sobě nemůže říct: „Jsem hoden milostí ze Světla.“ Tím by jen dokázal, že těchto milostí rozhodně hoden není.

Vše, co můžete udělat, je v čisté pokoře o zpečetění poprosit. Je potom na Stvořiteli, zda a případně kdy vám bude smět být vyhověno. Zprostředkovat tuto vůli na Zemi je úkolem těch, kteří byli povoláni k tomu, aby zpečeťovali. Oni musí ve svém cítění poznat, zda smíte být zpečetěni a kdy se tak má stát. Rozhodující přitom je přítomnost, a proto není důležité jen to, jaká byla skutečnost ve chvíli, kdy jste o zpečetění prosili, nýbrž také to, jaká je skutečnost právě v danou chvíli, kdy máte předstoupit před oltář.

Už z přímých vyjádření samotného Pána víte, že zpečeťovat prosící nemůže jen tak někdo, nýbrž že se musí jednat o člověka, který k tomu obdržel povolání. Lidé, kteří mohou zpečeťovat nebo kteří to budou moci činit, až k tomu dozrají, žijí v mnoha zemích po celém světě. Je tedy mylné a Světlu odporující, když jsou někde „uznávána“ pouze zpečetění, která proběhla jen na určitém místě nebo byla provedena určitou osobou. Jako by snad měl nějaký člověk právo rozhodovat o platnosti duchovního úkonu, navíc podle čistě hrubohmotného projevu! Bylo-li zpečetění platné a daný člověk o něj nepřišel, pak je duchovně viditelné a všichni se musí podle této skutečnosti řídit, jinak se staví proti Pravdě, jejíž živé znamení zpečetěný člověk nese na svém čele.

Je třeba upozornit také na to, že mnozí, kteří dnes provádějí zpečetění, k tomu nejsou povolaní. Někteří ani nikdy nebyli, jiní o toto povolání v důsledku svého pádu přišli. Dávejte si tedy pozor na to, na koho se se svou prosbou o zpečetění obrátíte, neboť ti, kdo nejsou ke zpečeťování povolaní, nemohou vytvořit potřebné mosty k tomu, aby úkon mohl plnohodnotně proběhnout se zakotvením všech potřebných vláken až do hrubohmotnosti.