Dnes svítí slunce. Prozářilo zašedlý pokoj a objevilo množství poletujícího prachu…

Dívám se přes něj k otevřenému oknu, kterým se derou paprsky slunečního světla, ozývají se ptáci a je slyšet šumění větru v korunách stromů. Tak jsem se dívala k oknu i tenkrát… Kdybych k oknu došla a vyklonila se z něj, uviděla bych upravené záhonky v úzké, podlouhlé zahrádce mezi dvěma dlouhými nízkými domky v hornické kolonii. Pokoj, ve kterém jsem, je hned na začátku domu a v části zahrady před jeho oknem, z něhož se dívám, rostou dvě staré jabloně, u plotu keře s černým rybízem. Za zahradou je další ze začernalých domků postavených kolmo k prašné silnici svažující se mírně z kopce. Dá se po ní dojít až k šachtě Mír nebo z ní odbočit za zatáčkou doprava, projít kolem šedých domků okolo vodní plochy obloukem až ke špinavě žlutému kostelu.

Jsem dítě, jen se dívám a pozoruji, nemám žádné souřadnice, nevím, že několik set metrů od okna se otáčí kola dvou těžních věží dolu, nevím, že se tento více než 100 let starý důl jmenoval původně Gabriela, že tam můj hodný dědeček, s kterým sedávám vedle v kuchyni u kamen, řadu let fáral ani to, jak těžký byl jeho život… Nevím, že kostel je zasvěcen svatému Petru z Alkantary a je vlivem těžby černého uhlí nahnutý. Neznám pohnutou historii těchto míst ani vlastní rodiny. Jsem dítě a dívám se na prosvětlený pokoj uprostřed cizího šedého světa a cítím lásku babičky a dědečka.