A tak se všichni zakrátko ocitli v jeskyni, která na rozdíl od ostatních vypadala, že si ji skřítci sami vysekali. Měla totiž pravidelné tvary a její stěny se blyštivě leskly načervenalou barvou. Když Matěj pohlédl blíže, zjistil, že jeskyně je vytesaná do nějaké bohaté žíly drahokamů, protože co záblesk, to jeden kamínek.

U zadní stěny jeskyně stál na několika kamenných schůdcích zlatý trůn. Seděl na něm starší skřítek s bílými vousy, které měl tak dlouhé, že mu sahaly málem až na zem. Na rozdíl od ostatních skřítků na sobě měl červený plášť a na hlavě plné bělavých vlasů mu trůnila zlatá korunka posázena mnoha rubíny.

„Buďte zdrávi, lidé! Mé jméno je Harmund,“ pronesl, když vešli a on si je prohlédl. Matějovi se zdálo, že králův pohled na okamžik spočinul na meči, který měl za pasem, ale ať už si o tom skřítek pomyslel cokoliv, nedal na sobě nic znát.

Všichni tři se uklonili, ale jen Pavlína se odvážila promluvit: „Je nám ctí, že tě můžeme poznat, králi.“

„I já vás rád poznávám. Slyšel jsem, co jste pro nás vykonali, a děkuji vám.“

„To nestálo za řeč,“ osmělil se Matěj.

Král s úsměvem přikývnul a zeptal se: „Kam máte namířeno?“

„Slyšeli jsme, že v horách je nějaký srub. Chceme ho najít, abychom v něm mohli přezimovat a potom jít dále,“ odpověděla Pavlína. „Možná byste nám mohli poradit a nasměrovat nás. Máme sice mapu, ale je docela stará.“

„To bychom určitě mohli,“ usmál se král, „ale asi byste nám nepoděkovali.“

Matěj s Pavlínou se po sobě nechápavě ohlédli, a tak král pokračoval: „Srub, který hledáte, byste už stěží nazvali něčím jiným než rozvalinou. Nikdo ho neudržoval, takže vítr a déšť vykonaly své.“

Sourozenci se po sobě ohlédli ještě jednou a tentokrát měli v očích nelíčené zoufalství. Co teď budou dělat? Budou se muset vrátit do Severního města a zkusit to na jaře znovu?

I Petr, který stál vedle nich, se tvářil, jako by do něj uhodilo. Ne že by se mu představa zimy strávené v horském srubu líbila, ale rozhodně byla lepší než zima bez střechy nad hlavou.

„Měl bych pro vás návrh,“ řekl král, když viděl, jak na ně zpráva zapůsobila. „Zůstaňte tu s námi. Zima už je stejně za dveřmi – letos začne sněžit dříve než obvykle, za dva týdny byste už nikam nedošli. Tam ani zpět.“

„Opravdu bychom mohli?“ ulevilo se Pavlíně. „A nebudeme vám překážet?“

„Nám nevadí, že jste větší než my. A vzhledem k tomu, že máte vlastní zásoby jídla, nemělo by nic chybět ani vám,“ prohlásil král a v očích se mu pobaveně zablesklo. Zřejmě na rozdíl od ostatních skřítků tušil, že skřítčí speciality nejsou pro lidi až takovou pochoutkou.

Letošní zima tak nabrala úplně jiný spád, než si ještě před pár dny mysleli. Matěj po celou dobu nevycházel z úžasu z toho, co všechno se tady pod zemí nachází. Orn je totiž skutečně vzal všude, kam se dokázali se svou výškou vměstnat, a tak viděli, jak skřítci těží dole v hlubinách drahé kameny, jak je na vozících vyváží nahoru, jak (a hlavně z čeho!) si v kuchyni připravují jídlo (bez tohoto zážitku by se Pavlína obešla) a jak od rána do večera pracují na tom, aby jejich podzemní město bylo stále krásnější.

Matěj se k nim rád přidal, a protože byl vysoký tak, že ve většině místností dosáhl až ke stropu, svěřovali mu skřítci práce, na které by si jinak museli vytáhnout žebřík nebo postavit lešení.

Pavlína pro změnu trávila dost času na ošetřovně, kde si povídala se skřítky, kteří ještě nemohli vstát a pracovat, a pečlivě jim převazovala rány.

Jen Petr z toho všeho nebyl příliš nadšený. Mnohokrát i přes den jen tak lehával v koutě na kožešinách, nudil se a v duchu nespokojeně hudral na všechno, co mu tady v jeskyni vadilo. Lůžko se mu zdálo nepohodlné, občas mu ze stropu spadla na obličej kapka vody a vždycky, když už skoro usínal, ozval se odněkud nějaký hlasitý zvuk a on se znovu probral.

Často přemýšlel také o tom, jak dalekou cestu mají ještě před sebou. Začínal si totiž uvědomovat, že ani Matěj s Pavlínou vůbec netuší, jak dlouho do Temné země ještě půjdou. Rok? Tři? Dvacet?

Pouze jedna věc dokázala Petra spolehlivě zvednout ze země – Hyacint. Říkal si totiž, že přece nemůžou oslíka jen tak nechat stát celou zimu venku samotného, a tak za ním chodil na návštěvu, nosil mu jablka z vlastních zásob a dokud ještě nenapadly závěje sněhu, pokácel pár stromků a postavil mu přístřešek. Hyacint mu vždy poděkoval svým hlasitým „Hýý-ááá!“ a zdálo se, že je se vším naprosto spokojený.

„Tobě je všechno jedno, že?“ ptal se ho Petr, zatímco ho škrábal mezi ušima. „Tobě nevadí, že jsme daleko od domova, že nevíme, co bude dál ani jaké hrůzy nás v Temné zemi čekají… Ty si tu stojíš, děláš to své ‚Hýý-ááá!‘ a okusuješ všechno, co ti přijde pod čenich.“

„Hýý-ááá! Hýý-ááá!“ potvrzoval Hyacint a zuby chňapl po dalším jablku, které Petr držel v ruce.

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.