IV. Severní město

I když se blížilo loučení, dobrá nálada všem vydržela i následující dny, po které se Matěj s Pavlínou chystali na další pouť. Sklizeno měli mnohem dříve než čekali, takže do zimy zbývalo ještě několik měsíců. S takovou by mohli stihnout dojít ještě hodně daleko, než budou cesty neprůchodné kvůli závějím.

Do jejich odchodu zbývaly dva dny. Vzhledem k tomu, že už se setmělo, byli oba sourozenci ve své komůrce a pomalu si začínali balit věci. Zničehonic se však ozvalo zaklepání na dveře a do místnůstky vstoupil Petr. Ve tváři měl trochu nesmělý a nejistý výraz. Nejprve se rozhlédl po věcech, které měli Matěj s Pavlínou rozloženy všude okolo, a pak teprve pohlédl na ně.

„Chtěl bych se vás na něco zeptat,“ začal a prsty si přitom hrál s volným koncem svého opasku. „Vím, že to bude znít zvláštně, ale nemohl bych jít s vámi?“

„Prosím?“ vykulil Matěj oči.

„Jestli bych mohl jít s vámi tam, kam jdete,“ zopakoval Petr, ale hlas se mu přitom zachvěl nejistotou. Tak trochu tušil, že narazí na odpor.

Matěj s Pavlínou na sebe překvapeně pohlédli. Vůbec nečekali, že by se k nim chtěl na jejich cestě někdo přidat. Vždyť zatím ani s nikým nemluvili o tom, kam vlastně jdou.

„A co tvůj tatínek?“ ozvala se Pavlína, která se vzpamatovala jako první.

„Už jsem to s ním probral. Říkal, že si na příští rok může najmout pomocníky. Peněz bude mít z letošní úrody dost. A byl jsem i za Arnim a ptal se ho, jestli by tátovi pomohl, když tady nebudu. A on mi slíbil, že určitě a že si nemám dělat starosti,“ vyprávěl Petr.

„Ale vždyť ani nevíš, kam jdeme!“ zaprotestoval Matěj.

„To byste mi mohli říct cestou, ne?“

„Tak jednoduché to není,“ zakroutil hlavou Matěj.

„A proč vlastně chceš jít s námi?“ zeptala se Pavlína. Na rozdíl od bratra se jí však v hlase neodrážel odmítavý postoj, spíše byla jen trochu zaskočená.

„Já…“ začal Petr, ale nic dalšího už neřekl. Jen cosi nesrozumitelně zamumlal.

„Tam, kam jdeme, nás čeká spousta nebezpečí. Ani nevíme, jestli se odtamtud vůbec vrátíme,“ vysvětloval Matěj, jako by doufal, že když se Petr dozví, že cesta bude nebezpečná, zůstane raději doma.

„Myslel jsem si, že to bude něco takového,“ odpověděl ovšem Petr. „Zahlédl jsem tvůj meč, ten bys asi neměl jen tak, kdybys ho nepotřeboval. A já… já bych vám chtěl pomoct.“

Matěj se podíval po Pavlíně a pohledem ji vybízel, ať něco řekne. Přece s sebou nemohli jen tak vzít někoho dalšího! Pavlína však pouze pokrčila rameny. Pokud jim chce Petr doopravdy pomoct, proč by mu měli bránit? Ale nejprve mu budou muset vysvětlit, kam vlastně jsou a proč.

Už už se nadechovala, že poví svůj názor, když Petr najednou zalovil v kapse u kalhot a v sevřené pěsti z ní něco vytáhl.

„Podívejte, tohle jsem dostal,“ řekl, rozevřel pěst a na natažené dlani jim ukázal medailonek s vyrytou sněženkou.

„Ty máš kompas!“ zvolal nevěřícně Matěj. „Jak jsi k němu přišel?“

„Včera mě navštívila nějaká zářivá paní. Řekla mi, že vy už mi všechno vysvětlíte, a tohle mi tu nechala. Prý mám jít s vámi a cestou se dozvím všechno, co potřebuji vědět.“

„Bílá víla byla tady? V tomto domě?“ koktal Matěj. Jak to, že se neukázala jim? Vždyť ji neviděli od té doby, co se objevila v jejich chaloupce.

Petr sice o Bílé víle ještě nikdy neslyšel, ale podle toho, jak mu ji Pavlína popsala, si byl úplně jistý, že ho včera navštívila právě ona.

„Je to tedy jasné, půjdeš s námi!“ řekla Pavlína s úsměvem, zatímco její bratr se stále nemohl vzpamatovat z toho, že vidí další kompas.

A tak dva dny nato opouštěla hospodářův domek trojice mladých lidí. Hospodář naposledy poděkoval oběma sourozencům, dvakrát objal svého syna, popřál jim šťastnou cestu a pak jim mával tak dlouho, dokud se mu neztratili z dohledu.

Sotva zašli za poslední stavení a vydali se stezkou stoupající mezi dvěma loukami, zaslechli z levé strany cupitání. Pohlédli do trávy a viděli, jak se její vysoká stébla v jednom místě kymácejí všemi směry. A jak cupitání zesilovalo, přibližovalo se i místo, kde se tráva kývala. Celí zvědaví napjatě čekali, kdo že to k nim jde, až nakonec mezi stébly přímo před nimi vykoukla Roliho hlava!

„Co ty tady děláš?“ zasmála se Pavlína.

„Přišli jsme vás vyprovodit!“ řekl s rozjařenou tváří Roli a ručkou rozhrnul další stébla. V tu ránu z trávy vyskákali také Arni a Barl a usmívali se od ucha k uchu.

Dále tedy pokračovali v šesti. Trpaslíci si vesele zpívali a skákali u toho, Roli všem ukazoval svou novou čepičku a Barl vyprávěl Pavlíně o tom, jak už si ve své podzemní noře chystá další komůrku, do které schová sudy s dýňovou šťávou.

Stezka je zanedlouho zavedla do lesa plného vysokých borovic a modřínů, který houstl a houstl, až už v něm přestalo být vidět dál než na pár stop. Trpaslíci se najednou zastavili a Arni prohlásil: „Tady už se musíme rozloučit, dále s vámi nemůžeme.“

Nastalo hromadné potřásání ručkama, jeden přes druhého si přáli všechno dobré, Pavlína postupně objala všechny trpaslíky a Barl si musel vytáhnout obrovský bílý kapesník, aby zatlačil slzičku, která se mu drala do oka.

Když už bylo všechno loučení u konce a Matěj s Pavlínou a Petrem se chystali otočit a jít, ještě naposledy před ně předstoupil Arni a s vážnou tváří jim řekl: „Získali jste si přátelství trpaslíků a trpaslíci na své přátele nezapomínají. Čeká vás dlouhá cesta, ale pokud na ní někdy budete potřebovat pomoc trpaslíků, zavolejte některé z našich kamarádů.“

„A jak budou vědět, že se známe s vámi?“ zeptal se pobaveně Matěj.

Arni se mu však smutně podíval do očí a odpověděl: „Je vidět, že se máš ještě hodně co učit.“

Matějovi ztuhl úsměv na rtech. Arni se však na něho nezlobil, a proto se za chvilku usmál od ucha k uchu a rozloučil se: „Tak šťastnou cestu! Těšíme se, až nám o ní budete jednou vyprávět.“

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.