III. Čepice mezi záhony

V kovářově chaloupce zůstali ještě další týden. Kovář jim však nakázal, aby už nepracovali a aby si před dlouhou cestou pořádně odpočinuli. Sám se chopil přípravy jídla, a to nejen na tyto dny, ale také chtěl sourozencům něco nabalit s sebou. Upekl pořádnou dávku pšeničných placek, dal jim spoustu sušeného masa i nějaké to ovoce. A kdykoliv jen zjistil, že se jim do brašny ještě trocha jídla vejde, hned něco přinesl a nacpal to do ní, až téměř praskala ve švech.

„Nejsem tak zdatný kuchař jako ty, Pavlíno, ale snad vám budou i tak chutnat,“ řekl, když jim do světlého uzlíku zavázal několik buchet.

A pak konečně přišel den, na který měli naplánován odchod. Kovář s nimi vyšel před domek a oba je objal. Dlouhým rukávem si přitom nenápadně otíral oči, aby si nevšimli, že má slzy na krajíčku.

„Budete mi chybět,“ pronesl na rozloučenou. „Kdybyste měli ještě někdy cestu touto vískou, slibte mi, že se zastavíte.“

„Velmi rádi,“ slíbila Pavlína, naposledy kováři zamávala a potom už se obrátila směrem, kam neodbytně ukazovala střelka jejich kompasu.

První dny putování měli tolik síly, že šli v jednom kuse od rána až do večera. Matěje to hnalo stále vpřed, a tak rázoval tak, že na něho Pavlína musela jednou, když se do kopce škrábala dobrých dvacet kroků za ním, zavolat: „Zpomal, nestačím ti!“

Po pár týdnech už trochu zvolnili tempo. Procházeli kopcovitější krajinou a už ani těch sil neměli tolik, co na začátku. A především začali znovu řešit jeden palčivý problém, jenž původně doufali, že zažehnají tuto zimu. Ne že by se od kováře necítili bohatě obdarováni, ale to nic neměnilo na tom, že jim pořád docházely peníze, za které si teď, když se jim brašny opět vyprázdnily, museli kupovat jídlo.

Když na to poprvé přišla řeč, Pavlína opět navrhla, že se podívají po nějaké práci. Matěj už po minulé zkušenosti neodporoval, ale přece se v nitru bouřil proti tomu, že by měli po tak krátké době znovu zastavovat a strávit někde spoustu času. Vždyť takto do Temné země dojdou až jako staří kmeti!

Stále se nevzdal toho, že by jim mohla poradit Bílá víla. Po večerech, když sedávali u ohýnku, který si rozdělali na kraji cesty, proto nenápadně vytahoval řetízek a upřeně pozoroval druhou stranu kompasu, na níž byla vyryta sněženka. Možná, že když bude na Bílou vílu usilovně myslet, třeba nakonec přijde. Vždyť jim vlastně ani neřekla, jak ji mají zavolat, až ji budou potřebovat!

Zatímco si Matěj takto hrával s medailonkem, Pavlína zamyšleně hleděla na hůl, kterou si odnesla od kováře. Zatím ji používala jen k tomu, aby se o ni při chůzi opírala, ale přesto nepochybovala o tom, že ji dostala kvůli něčemu úplně jinému.

Velkou záhadou pro ni byl ten kapkovitý otvor, jenž měla hůl ve své hlavě. Pavlína do něj několikrát strčila prst a přitom cítila, jako by ji tam něco šimralo. Jako by se uvnitř vrbového dříví skutečně skrývala nějaká síla. Jenže ať dělala, co dělala, zatím nijak nepřišla na to, jak by měla hůl používat. Jednou zkusila do otvoru nacpat trochu listí a jít tak celý den, ale protože listí večer, když ho vytáhla, vypadalo úplně stejně jako ráno (až na to, že bylo trochu zvadlejší), další pokusy vzdala.

Uběhlo několik dní a Matěj přes Pavlíniny stále naléhavější pohledy pořád odkládal rozhodnutí o tom, jak si vydělají na další cestu. Snažil se přes den méně jíst, aby trochu ušetřili, ale sám si uvědomoval, že takto problém oddálí nanejvýš tak o pár dní.

Jedno odpoledne se zničehonic zvedl vítr. Netrvalo dlouho a na obloze se začaly kupit tmavé mraky, ve kterých to hrozivě blýskalo. A pak se najednou spustil takový liják, že si sourozenci stihli tak akorát přetáhnout kapuci přes hlavu a utíkat někam, kde by našli nějak úkryt.

Jenže žádnou skálu ani jeskyni, do které by se mohli schovat, nenašli, takže když nedaleko nich uhodil blesk do jednoho stromu a rozpůlil ho vedví, vyběhli raději z lesa ven. Ocitli se na mokré stráni porostlé mnoha květinami a i mezi obrovskými kapkami deště, které je plácaly do tváří a do očí, si všimli, že dole u potoka stojí několik domků. Nebyla to ani pořádná víska – spíše jen takové seskupení několika hospodářských usedlostí.

Na nic nečekali a seběhli po kluzké trávě dolů. Domy však byly ještě docela daleko, a tak museli proběhnout mezi několika políčky. Jak tak ťápali po jedné z blátivých stezek, všiml si Matěj, že na většině polí už ze země pomalu vyrůstají první klásky obilí. Jen jedno pole nebylo vůbec oseté. Někdo ho zatím stihl pouze do třetiny porýt, ale to bylo vše.

Na dlouhé úvahy však nebyl čas, protože doběhli k podlouhlému, bíle natřenému domku. Byl tu docela nepořádek. Na zemi se válely hrábě a motyky, v blátě pod oknem ležel spadený žebřík a stála tu i dvě vědra s vodou, která teď za deště přetékala všemi směry a zanechávala kolem sebe velké kaluže.

Jakmile se tím vším propletli a celí zadýchaní stanuli u dveří, Matěj na ně hlasitě zaplácal dlaní. Jenže v tu samou chvíli se z nebe ozval ohlušující hrom, a tak si Matěj nebyl jistý, jestli ho ti vevnitř mohli slyšet. Už už zvedal ruku, aby to zkusil znovu, ale vtom se dveře pootevřely a ve světlem ozářené škvíře se objevila postava mladíka držícího olejovou lucerničku. Mohl být přibližně stejně tak starý jako Matěj s Pavlínou a měl světlé vlasy sčesané na pravou stranu hlavy.

„Zastihla nás bouřka, mohli bychom se tady schovat?“ zeptala se Pavlína, když na ně upřel tázavý pohled.

„Určitě,“ přikývl mladík a pustil je dovnitř. Pak za nimi zavřel dveře a ukázal na konec potemnělé chodbičky: „Pojďte, zavedu vás do pokoje, kde se můžete převléct do suchého.“

Místnost to byla docela malá; tak akorát se do ní vešly dvě postele, jeden už od pohledu trochu vratký stolek, stará skříň a drobná kamna stojící v rohu místnosti.

Mladík zavěsil lucerničku na háček vedle dveří a řekl: „Až se převlečete, přijďte do světnice. Počkám vás tam.“

Matěj s Pavlínou tedy ze sebe vděčně svlékli promočené pláště a haleny a oblékli se do náhradního oblečení, které měli v brašnách. Poté se vrátili nazpět do tmavé chodbičky a došli až na její druhý konec. Dveře byly pootevřené, a tak je stačilo zlehka odsunout a ocitli ve větší místnosti ozářené jasnými plameny šlehajícími z krbu. Mladík už na ně čekal.

„Pojďte si sednout ke stolu, určitě budete mít hlad,“ řekl a ukázal před sebe. Na stole byla přichystána ošatka s chlebem a na tmavém podnosu vedle ní ležely kousky nakrájeného masa.

„Abych nezapomněl – já jsem Petr a tohle je můj otec,“ dodal ještě mladík a ukázal do rohu světnice, v němž stála velká postel. Pod tlustou proužkovanou peřinou na ní ležel spící bělovlasý muž s lysým čelem.

„Otec je už od zimy nemocný,“ řekl Petr na vysvětlenou a počkal, než se Matěj s Pavlínou usadí ke stolu. Potom jim sdělil: „Půjdu vám zatopit do komůrky, abyste si mohli usušit věci,“ a odešel.

Sotva zmizel v tmavé chodbičce, pustili se sourozenci hladově do jídla. Matěj se až styděl, jak se tady na návštěvě cpe, když poslední dny jedl jen střídmě, aby ušetřil peníze, jenže chléb i maso byly tak vynikající, že prostě neodolal.

Uprostřed jídla se z postele zničehonic ozvalo zakašlání – starý muž se probral. Ještě ani nestihl pořádně rozlepit oči a už rukou šátral po stolku u lůžka. Když konečně nahmatal hrnek, zkusil se napít, ale zjistil, že je hrnek prázdný.

„Já vám naliju, ukažte,“ nabídla se Pavlína a hned přiskočila k lůžku, aby si od něj hrnek vzala. Potom se rozhlédla kolem sebe, a když si všimla, že nedaleko ohně stojí konvice, přišla k ní a nakoukla dovnitř. Skutečně v ní byl čaj, a tak trochu odlila a odnesla hrnek nazpět nemocnému.

„Děkuji,“ řekl vděčně hospodář, když hrnek přebíral. Posadil se u toho na kraj postele a nohy vsunul do dřevěných pantoflí.

„A jakpak ty se vlastně jmenuješ, děvče?“ zeptal se, když dopil. „Tebe vidím poprvé.“

„Já jsem Pavlína a tohle je můj bratr Matěj. Byli jsme na cestě, ale venku začalo pršet, a tak jsme přišli sem. Petr nám nabídl, že se tu můžeme schovat.“

„Klidně, klidně,“ usmíval se stařík. „I zůstat byste tady mohli, pokud vám není práce cizí. Já už od Vánoc jenom ležím, a tak je Petr na to naše pole sám. Ještě nemáme ani zaseto! S takovou nevím, co budeme příští zimu jíst. Ale kdybyste zůstali a pomohli nám, štědře vám zaplatím!“

Matěj s Pavlínou na sebe překvapeně pohlédli. Že by znovu narazili na někoho, kdo o jejich příchodu už dávno věděl?

„Rádi zůstaneme a pomůžeme vám,“ souhlasil proto Matěj nadšeně. „Ale pak budeme muset jít,“ dodal ještě.

„To mám radost, to mám radost!“ zavýskl stařík pisklavě a oči mu zaplály. Vypadalo to, jako by mu spadl kámen ze srdce. A když se do místnosti vrátil jeho syn, hned mu hlásil: „Petře, jsme zachráněni! Máme pomocníky!“

Když se pak trochu uklidnil, zeptal se ještě: „A kam máte vlastně namířeno.“

„Na sever,“ odpověděl Matěj a zvědavě se na hospodáře podíval.

Ten však nedal nijak najevo, že by takovouto odpověď očekával. Jen pokýval hlavou a řekl: „Na sever? Na sever jsem byl nejdále ve Vydřím údolí. To musíte nejprve přejít tyhlety kopce,“ máchl rukou k jedné stěně a sourozencům nezbylo než si představit, že tím směrem skutečně nějaké kopce budou, „a pak projít takovým tmavým lesem, který se zdá, že nikdy neskončí. A potom u takové staré chaloupky zatočit doleva, sejít dolů a jste tam.“

„My jdeme ještě dál,“ nadhodil nejistě Matěj, protože ho staříkova reakce zklamala. Čekal nějaký nenápadný úsměv, který by potvrzoval, že o cíli jejich cesty už ví od Bílé víly, ale teď to vypadalo, že hospodář vůbec netuší, o čem Matěj mluví.

„Ještě dál? Tak tam už to neznám,“ zakroutil starý muž hlavou a znovu si lehl pod peřinu. Matějovi se trochu sevřel žaludek. Tak že by se přece jen spletli a byli na nesprávném místě? Že by se tu Bílá víla nezastavila?

– – –

Knihu Putování za sněženkou si můžete zakoupit v našem elektronickém obchodě.