Jemňoučké, světlé, co nese v sobě žena, je polámené, zaváté prachem. To, co nazývá se citem.

Je tak jemné, někdy těžko k rozeznání, a přece ve chvílích bolavých ženu podpírá a navrací ji ke Zdroji.

Je to výživa nejen pro ni, ale i pro muže, děti, svět.

Právě pro ten svět, který křičí a naléhá v křečích nemoci, je potřebné ono jemné zachycování světlých proudů.

Pamatujme na to, hledejme, nedejme se odchýlit, i když se nedaří a zdá se, že se namáháme zbytečně, bez odezvy.

Ano, jsme na začátku této obnovy, učíme se a tolikrát si nevěříme.

A přesto záplava čisté radosti přichází, když na svůj cit dáme a podle něj konáme. Potom se dějí malé zázraky. Lidem se místo soužení otisklého v tvářích objevuje úsměv. Někdy nesmělý, jako zákmit slunečního paprsku na hladině potemnělé tůňky, jindy tryskající jako úlevný gejzír.

Jemňoučké světlé se začíná napřimovat.