Spory ve vesnicích se protáhly skoro na celou dobu, co pobývali v Hnědém klášteře. Tadeáš urovnával, co mohl, a snažil se pomoct těm, kteří prokazatelně přišli zkrátka. A to nejen finančně, ale především se snažil v lidech obnovit důvěru. Netroufal si ale odhadnout, jak dobře pochodil, a rozpačití byli i ostatní bratři působící v jiných osadách.

Den před plánovaným odjezdem už měli rytíři volno. Tadeáš se tedy procházel po okolí a poznával, že zdejší příroda není tak hrozivá, jak se mu na první pohled zdálo. Naopak, byla tu krásná zákoutí.

Když se kolem poledne vrátil do kláštera, našel mistra s Ješkem, jak v ústraní pozorují Viléma. Ten vypadal činorodě a zdálo se, že zařizuje několik věcí najednou.

„Takže Vilém nakonec pochopil a snaží se napravit, co pokazil?“ zeptal se nadšeně Tadeáš. Dvojice mužů se usmála.

„Opět na jiných vidíš jen to dobré,“ řekl mu mistr. „Obávám se však, že Vilém neprohlédl tak, jak by se mohlo zdát.“

„Bojí se,“ zavrčel Ješek a Tadeáše dlouho neslyšené bručení potěšilo.

„Ješek má pravdu,“ pokračoval mistr. „Vilém se bojí. Bojí se toho, co by se s ním stalo, kdyby mu musela být úloha představeného odebrána. Proto začal pracovat. S pochopením vlastních chyb to zatím nemá skoro nic společného. Kdyby totiž nad ním nevisela tato hrozba, dál by si užíval jako doposud.“

„Lepší než nic, ne?“ pronesl Tadeáš.

„Pochopitelně je to lepší než nic, ale jinak je to téměř bezcenné. Význam to bude mít až tehdy, když při této práci skutečně pozná své chyby a opravdu je začne z vlastního přesvědčení překonávat.“

Ještě chvíli takto hovořili, když k nim přistoupili dva místní bratři. Jeden z nich byl rytíř, druhý byl oděn do hnědého roucha. Právě tohoto bratra, který i nyní stál se sklopeným zrakem, si Tadeáš všiml při příjezdu. Nyní zpozoroval také vzájemnou podobu obou mladých mužů a usoudil, že tito dva nejsou jen řádoví bratři, ale i skuteční sourozenci. Už je vlastně spolu zahlédl několikrát. Vždy postávali trochu opodál a pozorovali mistra. Asi se teď konečně odhodlali ho oslovit.

„Pane, směli bychom mít velkou prosbu? Samozřejmě pochopíme, když jí nevyhovíš,“ řekl nesměle rytíř.

„Určitě. Uvidíme, co se s tím dá dělat,“ odpověděl mu mistr.

„Zdejší prostředí nás utlačuje čím dál tím více. Rádi bychom někam jinam. Říkali jsme si, zda bys nás nepřijal do Bílého kláštera? Vidíme, že vaši rytíři jsou mnohem lepší lidé než my, takže pochopím, kdybychom nesměli. Ale klidně se vzdám bílého roucha a budu zase čekající bratr.“

„Jak se jmenuješ?“

„Petr. Toto je Dominik,“ ukázal.

„Petře. Nikdy neříkej, že je nějaký člověk lepší nebo horší než ty. To přece nemůžeš posoudit. A co se týká vaší prosby, rád vám vyhovím.“

Bratři se úplně rozzářili, jako by se jim splnil sen. Radostně děkovali a už se měli k odchodu, když si ještě Petr vzpomněl: „Mistře, a mohl bys nám to prosím dát i písemně? Aby nás vaši bratři přijali. Kdy bychom vlastně směli vyrazit?“

„Písemnosti nebudou třeba. S vaším představeným to vyřídím sám a co se týká Bílého kláštera, tak myslím, že další dva rytíři by se nám na cestách hodili, že?“ obrátil se dobře rozpoložený mistr na Ješka. „Však už nám jich několik ubylo.“

„Pane, já ale nejsem rytíř,“ ozval se Dominik.

Mistr se na něho dlouze zadíval a pak řekl: „Večer přijď do velké kaple. Ode dneška budeš.“

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.