Příběh z trolejbusu

Vracela jsem se za pomocí francouzských holí od lékaře, ortopeda.

Stojím na zastávce a přijíždí trolejbus. Vidím, že za řidičem na pravé straně u dveří jsou dvě volná místa. Sedám si až k oknu, dále od uličky, protože jedu až na konečnou, tak ať s bolavými koleny nemusím vstávat.

Příští zastávku si vedle mne přisedne paní, babička jako věchýtek, snad už má přes devadesát let, alespoň na mě tak působí. Trolejbus se tak postupně  naplnil lidmi, až všechna místa byla obsazena a v uličce už nebylo kam se postavit.

Na další zastávce stály dvě ženy, hodně si navzájem podobné, starší z nich měla také francouzské hole. Nastoupily předními dveřmi u řidiče. Mladší pomáhala té starší, pro kterou byl tento výkon hodně namáhavý, takže výstup po dvou schůdcích byl zdlouhavý. Nejen řidič, ale i cestující začali být nervozní.

Mladší paní hned po nástupu oslovila statného, zdravého muže, který seděl za řidičem, na sedadle blíže uličky za rozloženými novinami a četl. Odpověděl, že paní s holemi nepustí sednout, že za ním je plný trolejbus mladších lidí, ať ji pustí někdo jiný.

Mladší dáma dál pánovi vysvětlovala, že maminka k žádnému jinému sedátku nedojde, že to s holemi v plném trolejbusu za jízdy nezvládne. Z řady za pánem, zády k němu sedící, se zvedl asi dvacetiletý muž a volal na paní s holemi, ať si jde sednout.

Trolejbus se rozjel, obě dámy měly co dělat se udržet, natož dojít kolem stojících lidí v uličce k volnému sedátku.

Já seděla blíž, také jsem chtěla vstát a uvolnit místo, ale paní vedle mě by to se vstáváním a uhýbáním také měla složité a já s holemi vlastně také. Zůstala jsem sedět a sledovala, jak mladík došel k dámám a chtěl tu starší podpírat a dovést na uvolněné místo. Nepovedlo se. Paní nemohla udělat krok, a po několika pokusech obě prohlásily, že příští zastávku vystupují.

Mladík také vystupoval a protože byl zdravý, prošel kolem dam, nahnul se k pánovi s novinami, a tak, aby ho bylo slyšet, mu řekl: ,,kriple”, poté rychle vystoupil.

Obě dámy, které se do té chvíle namáhaly s vystupováním, neviděly, že to slovo patřilo neochotnému pánovi s novinami, spustily: ,,Slyšeli jste to, tak mladý a tak drzý! Jak mě to nazval? Taky jednou bude starý a nemocný!” A ještě další nadávky šly směrem k mladíkovi. Přidali se i další lidé včetně stařenky sedící vedle mě. Myslela jsem, že vidí a slyší to, co já?

Mladík odcházel svižným krokem a za ním se táhly nadávky z nasbírané zlosti a bezmoci.

Bylo mi líto toho jediného človíčka z celého trolejbusu, který chtěl pomoci, jediného, který také pro pomoc neváhal něco vykonat. Když jsem viděla, co za mladíkem  běží a chce se uchytit, modlila jsem se za něj i za dámy s nesprávným viděním.

Několik lidí se bezprostředně účastnilo této příhody. Situace byla jen jedna, ale každý z těchto lidí ji viděl, vnímal, posoudil a procítil po svém.

A kde byla pravda?