Nočním lesem šel už zhruba hodinu, když se někde velmi blízko ozvalo odfrknutí koně. Tadeáš bleskurychle skočil do mlází. Se zatajeným dechem nahlédl skrz větve keřů. Na cestě, jen kousek od něj, stál kůň s nějakým vytáhlejším, hubenějším mužem v sedle. Tuto siluetu viděl Tadeáš zboku. Pokud se jezdec díval před sebe, nemusel si rytíře vůbec všimnout.

Jenže z nějakého důvodu měl Tadeáš pocit, že se muž dívá přímo jeho směrem. Bylo bláhové si myslet, že by nezaslechl šramot a praskot větviček, který se ozval, když Tadeáš uskočil z cesty. Přesto se této naději oddával a snažil se ani nedýchat.

Pak však jezdec sotva znatelným pohybem dal povel koni a ten se pomalým krokem rozešel přímo k Tadeášovi. Rytíř opatrně zašátral za pasem a vytáhl nůž. Pokud udeří rychle a nečekaně, možná bude mít šanci.

Ovšem také jezdec neponechával nic náhodě a co nejtišeji vytasil meč. Pevně jej svíral v pravé ruce, zatímco levou držel otěže. Potom se zastavil. Upřeně se díval do křoví přímo do místa, kde se Tadeáš schovával. Chvíle se nekonečně vlekly. Oba muži čekali, co udělá ten druhý.

„Zahoď zbraň a vylez!“ rozkázal pojednou muž.

Tadeáš ztuhl. Vždyť to byl…

„Vendelíne?“ zvolal nevěřícně.

„Tadeáši!“ dostalo se mu neméně překvapené odpovědi.

A skutečně. Tadeáš vyšel z mlází a ve slabém svitu měsíce poznal svého přítele. Ani nedokázal vypovědět, jak rád ho vidí. A to samé zřejmě platilo o Vendelínovi, který hbitě seskočil z koně a objal ztraceného, a nyní znovu nalezeného druha. Pak ale naskočil zpátky do sedla a Tadeáše vybídl k tomu, aby si sedl za něj.

„Musíme odsud rychle zmizet. Lesy se jen hemží hlídkami,“ řekl a rozjel se.

Postupoval opatrně. Zaprvé nechtěl svého koně dvojnásobným nákladem unavit a zadruhé si také nebyl úplně jistý, zda jede dobře. Čas od času zastavil, rozhlédl se po okolí a pak zase pokračoval. Tadeáš by se ho tak rád zeptal na spoustu věcí, avšak věděl, že mluvit by bylo v tuto chvíli velmi nebezpečné.

Od určité chvíle působil Vendelín trochu jistěji. Vypadalo to, že už našel správnou cestu. Za nějakou dobu dojeli k osamělému stavení, z něhož se ven i uprostřed noci neslo nějaké tlumené klapání.

U dveří se zastavili a seskočili. Vendelín vešel dovnitř a Tadeáš ho následoval. Ocitli se ve větší místnosti osvětlené loučí, která byla zasazena do držáku mezi okny. Pod ní seděl za tkalcovským stavem starší, menší muž s šedivým ježatým knírem a zbytky vlasů. Když si všiml, že Vendelín, na něhož byl podle všeho zvyklý, nepřišel sám, zarazil se a upřeně si Tadeáše prohlížel. Rytíř pozdravil, ale jako odpovědi se musel spokojit pouze s přikývnutím.

„Tadeáši!“ to se z lavice u pece zvedal Jan, jehož Vendelín ihned probudil. „Tadeáši, jsi to ty!“ zvolal Jan čím dál tím radostněji a také svého přítele objal.

„Jak jste se sem dostali? A jak jste se dozvěděli, kde mě hledat?“ zeptal se konečně Tadeáš.

„Později. Teď musíme co nejrychleji pokračovat,“ řekl tichým, přesto však pevným hlasem Vendelín. Pak vyhlédl z okna. „No, najíst se asi ještě stihneme. Máš hlad, předpokládám,“ dodal.

„Neskutečný,“ odpověděl popravdě Tadeáš.

Jan na tato slova vzal jeden z hrnců stojících na peci a nalil mu polévku. Vendelín mezitím pobíhal po místnosti a rychle balil všechny věci, které tady rytíři měli. Muž, jemuž dům patřil, se k Tadeášově úžasu vrátil k práci, a tak se stavením opět rozléhal klapot stavu.

Když dojedl, byli už Vendelín s Janem přichystáni. Vřele poděkovali domácímu a Vendelín mu zanechal na stole váček, v němž to pěkně zachřestilo. Na odchodu si Tadeáš všiml znaku visícího na stěně. Chvíli vzpomínal, kde ho viděl naposledy, než si vybavil dva muže, s nimiž se setkal v arcibiskupově sídelním městě. Ti sice chodili do kostela svaté církve, ale sami přece říkali, že ho mohou seznámit s určitou skupinou lidí.

„Hlásíš se k této víře?“ zeptal se Tadeáš a ukázal na znak.

Muž opět přerušil činnost a pohlédl na něho. Pak přikývl a řekl jen stručné: „Ano.“

„Hrabě na svém území také povoluje jiná vyznání?“

Tu se muž písklavě zasmál. „Hraběti by nevadilo, kdybych se spřáhl s nejvyšším pekelníkem! Možná by mu to bylo dokonce vhod.“

Na další rozhovor však nebyl čas. Rytíři vyšli před dům, kde čekal Vendelínův kůň. Jan na chvíli zmizel dozadu a vrátil se s Jiskrou a ještě jedním koněm.

„Musíme na východ,“ pronesl Vendelín, když nasedl. „Do Oranžového kláštera to máme nejblíž, ale právě proto jsou jižní cesty nejvíce hlídány. Na západě jsou skály a na severu… tam by nás asi čekali nejméně, ale v širé krajině by nás stejně našli. Tak jedeme.“

Putovali celou noc. Často se zastavovali a naslouchali, zda se neblíží nepřítel, ale k jejich velké úlevě nikoho nepotkali. Tadeáš skoro ani nevěřil tomu, že by mohli mít takové štěstí. S každou ujetou mílí si navíc čím dál tím více uvědomoval, že je zachráněn.

Začalo svítat. Uháněli bez přestání a i když se o Tadeáše znovu pokoušela únava, jel statečně dále. Kůň byl na rozdíl od něj plný síly, a tak se rytíř nemusel vyčerpávat tím, že by ho poháněl.

Při vzpomínce na koně ho však bodlo u srdce. Už když trávil dlouhé dny v zajetí, mnohokrát přemýšlel o tom, co se asi stalo s Hromem. Z přepadení si toho totiž moc nepamatoval. Matně si dokázal vybavit jen to, že když se na něj muži vrhli, Hrom zaržál a začal tancovat. Ale pak už měl v hlavě prázdno.

Teď, když uháněl pryč od hradu, na něj vědomí ztráty věrného zvířete dolehlo s větší tíhou. Jako by se vzdával poslední naděje, že svého koně ještě někdy uvidí, ačkoliv ani ve věži si nedokázal představit, jaký zázrak by se musel stát, aby se s ním znovu setkal.

Chtě nechtě si vybavil všechny svérázy Hromova charakteru a s láskou zavzpomínal na všechno to, co spolu prožili. Teď už však nezbývalo nic jiného, než mu na dálku popřát, ať se o něho noví pánové starají hezky. –

Mezitím už slunce vystoupalo nad stromy. Ačkoliv rytíři vlastně ani nevěděli, kde přesně zrovna jsou, byli si poměrně jistí, že už se nenachází na pozemcích hraběte Zavadského.

Na širokém rozcestí tedy zastavili a usedli na klády ležící opodál. Jan vytáhl z vaku čutoru s vodou a kus chleba. S chutí se dali do jídla a začali se usmívat od ucha k uchu.

„Ani nevím, jak vám poděkovat!“ zvolal Tadeáš. „Ale teď už mi povězte, jak jste mě našli?“

„V klášteře jsme se minuli jen těsně,“ ujal se slova Jan. „Všechno začalo tím, že mě představený vyslal zpět do Bílého kláštera. Měl jsem jet napřed, abych něco vyřídil. Když už jsem byl skoro doma, zahlédl jsem u cesty nějakého muže, který si odvazoval koně. Měl něco s okem. Ale nevěnoval jsem tomu příliš velkou pozornost.

Až když se večer vrátili také představený s Vendelínem, měl jsem více volného času. Říkal jsem si, že tě navštívím v cele, ale nebyl jsi tam. V tu chvíli mi to ale nepřišlo zvláštní. Sháněl se však po tobě představený a když jsme tě nikde nemohli najít, začali jsme zjišťovat, kam ses poděl. Mojmír nám řekl, že zahlédl, jak jeden z bratrů vyvádí Hroma ze stáje, ale tebe si nevšiml. Zanedlouho se ale přihlásili bratři, kteří měli přes den hlídku u brány, a pověděli nám, že si pro tebe přišel nějaký muž se vzkazem. A že jsi velice rozrušen odjel.

To už nám bylo divné a ještě podivnější bylo, když nám toho muže jeden z bratrů popsal. Podle vypáleného oka jsem okamžitě poznal, že jsem ho zahlédl, když jsem se vracel. Uvažovali jsme, proč ke klášteru přišel pěšky a koně si nechal uvázaného v lese, ale nic nás nenapadlo. Nikdo neslyšel, co ti řekl, a tak jsme pořád tápali. Až ráno nám bratr Antonín, který pro tebe běžel do knihovny, řekl, že když se muž po tobě sháněl, řekl něco o mlynářích a že jde o život.

Nevěděl jsem, kolik mlynářů znáš, ale byla to naše jediná stopa, a tak jsme se raději s Vendelínem a Mojmírem vydali za těmi, které jsem s tebou kdysi také navštívil. Klidu nám nepřidal ani představený, který zachmuřeně přecházel po nádvoří a díval se, jak odjíždíme. Jako by tušil, že se ti něco stalo.

K mlýnu jsme dojeli co nejrychleji, ale ty už jsi byl pryč. Zpočátku jsme byli bezradní. Nakonec si nás ale všiml takový starší muž a ptal se nás, jestli nehledáme jednoho z našich bratrů. Pak nám vylíčil vše, co se v mlýně stalo, i to, co pověděl tobě.

Začali jsme po tobě pátrat, ale bez úspěchu. Když jsme ale jednou znovu projížděli kolem mlýna, zahlédli jsme, jak se mezi stromy pase nějaký černý kůň. Byl osedlaný a z pochvy trčel meč. Tvůj meč.“

„Hrom!“ zvolal Tadeáš. „Tak se jim přece vysmekl!“ Zjištění, že svého koňského přítele oplakal předčasně, ho rozveselilo ještě více.

„Asi ano,“ pokračoval Jan. „Každopádně jsme už nabyli jistoty, že se ti něco přihodilo. Dlouho jsme ti však nemohli přijít na stopu. Našli jsme jen tělo mladé mlynářky.“

Tadeáš zbystřil, Janův pohled byl příliš výmluvný.

„Tadeáši, oni ji…“

„Já vím. Slyšel jsem to od toho, kdo to přikázal.“

„Asi po dvou týdnech jsme se konečně něčeho dopátrali,“ přešel Jan zpět k vyprávění. „Doslechli jsme se o loupeživé hordě nějakého holohlavého muže, kterého se všichni báli. Okamžitě jsem si vzpomněl na toho, kdo se vydával za bratra našeho řádu a který nám loni uprchl. Ale velkou naději jsme do toho nevkládali. Když jsme se však stále nemohli pohnout z místa, rozhodli jsme se, že Mojmír zůstane v okolí mlýna, kdyby ses tam náhodou někde objevil, a já s Vendelínem se vypravíme po stopě té bandy. Nedalo moc práce doptat se, kde sídlí. Holohlavého Ohaře, jak mu říkali, znali všichni. A věděli, že často bývá hostem hraběte Zavadského.

To víš, museli jsme být obezřetní. Podařilo se nám opatřit si i jiné oblečení, nechtěli jsme na sebe upozorňovat pláštěm řádu. Když jsme tak projížděli okolím hradu, narazili jsme na muže, kterého jsi v noci viděl. Ani nevím proč, ale oslovili jsme ho s prosbou a on nám vyhověl. A tak jsme se u něho ubytovali. Ven jsme vyjížděli na střídačku. Vendelín pátral v noci, protože má Jiskra by byla příliš vidět, a já ve dne.

Včera večer jsem se dostal až k hranicím s pozemky Oranžového kláštera. Začalo se tam rojit mnoho podezřelých jezdců a všichni vypadali, že někoho hledají. Když jsem se pak vracel na samotu, zajel jsem až do blízkosti hradu a slyšel jsem, že je tam nějak rušno. Z brány stále proudili jezdci, po dvojicích, trojicích i sami. Zadoufal jsem, že se ti třeba podařilo uniknout, ale ani jsem nevěděl, zda jsi skutečně na hradě. Byl jsi vlastně?“

Až po této otázce si Tadeáš uvědomil, že bratři jeho příběh neznají. A tak jim povyprávěl vše, na co si pamatoval. Když se dostal k části, kdy mu lékař pomáhal prchnout, Jan nějak zneklidněl. Ale nechal ho dovyprávět a až poté se zeptal: „Ten lékař, jak jsi říkal, že vypadal?“

Tadeáš mu muže co nejlépe popsal.

„Tak toho jsem večer také viděl. Ležel u cesty a v zádech měl sekeru.“

Ohař! Musel to provést on.

„Kde jsi ho našel?“ zeptal se Tadeáš mdle.

„Kousek od vesnice pod hradem,“ odpověděl Jan a popsal mu přesně to místo.

Až tam se tedy lékař dostal. Zavadský mu asi uvěřil, že se stal pouze obětí Tadeášova útoku. Jenže služebník hraběte byl nedůvěřivější. Nebo možná měl jen vztek a potřeboval si ho na někom vylít.

Tadeáš se nevědomky otřásl. Tak takhle skončil člověk, který mu zachránil život. A jak skončili lidé, s nimiž se přátelil! –

Bylo na čase jet dál. Vendelín se s nimi rozloučil a zamířil na sever, musel totiž vyzvednout Mojmíra. Přímou cestou ke klášteru tedy pokračovali pouze Jan s Tadeášem. Oba přátelé si po cestě povídali, ale na Tadeášovi bylo stále znát, že není ve své kůži.

Do Bílého kláštera dojeli pozdě večer. Zvěst o tom, že se ztracený rytíř znovu nalezl, rychle oběhla všemi celami. Mnoho bratrů ho přišlo přivítat a potřást mu pravicí. Tadeáše takové milé uvítání potěšilo, přesto však brzy padnul na lůžko a tvrdě usnul.

Probudil se až před polednem. Poplašeně se rozhlédl kolem sebe, ale když zjistil, že je ve své cele v bezpečí kláštera, úlevně zavřel oči a znovu se natáhl. Teprve teď jako by si vlastně uvědomil, v jakém nebezpečí se ocitnul a jak málo chybělo k tomu, aby jeho život skončil po dlouhých mukách v Ohařově sklepení. Až se mu z toho pomyšlení sevřel žaludek.

Pak se ale vzchopil a vydal se do jídelny. Když procházel kolem jedné cely, zaslechl zboku zoufalé šeptavé zvolání: „Vodu!“

Překvapeně zastavil a ohlédl se po hlase. V malém dveřním okénku zahlédl tvář jednoho bratra. Byl zarostlý a měl ošklivě opuchlé rty, jako by velmi dlouho nepil. Tadeáš se ho až polekal.

„Prosím?“ zeptal se zmateně.

„Vodu!“ opakoval třaslavě bratr.

Tadeášovi to bylo podivné. Ano, občas se stávalo, že byl bratr za nějaký prohřešek potrestán zavřením do své cely, ale že by představený sáhl až k tomu, že by byla bratrovi odepřena i voda, to považoval téměř za vyloučené.

Ač mu bylo ubohého bratra líto, neměl právo do věci zasahovat. Ale umínil si, že se mistra zeptá – to jen pro případ, kdyby se na dotyčného jen nedopatřením zapomnělo.

Rozpačitě tedy pokračoval dál do jídelny. Po jídle, které pro něj bylo snídaní i obědem zároveň, se odebral do dobře známé pracovny. Když otevíral dveře, lehce se mu zachvěly vnitřnosti. Nebyl rád, že bude muset představenému vyprávět, jak se nechal napálit.

Přivítaly ho dvě ustarané oči, ale i vřelý úsměv. To Tadeášovi hodně pomohlo. Radostně mistra pozdravil a na vyzvání mu začal popisovat nedávné příhody stejně tak, jak je včera vyprávěl Janovi s Vendelínem.

Představený přešel k oknu a celou dobu se díval ven. Rytíř z něj viděl jen ruce sepjaté za zády a týl. A i to jen zřídka, protože když mluvil, raději se díval před sebe na prázdnou židli za stolem. Jen tu a tam kradmo pohlédl doleva, aby si ověřil, zda se mistr ještě neotočil.

Ten se však k Tadeášovi obrátil až ve chvíli, kdy dokončil příběh. Bez jakékoliv výtky, ale přesto s určitým smutkem pak řekl: „Tadeáši, kde jsi nechal svou bdělost?“

Rytíř zahanbeně sklopil hlavu. Vždyť v nitru skutečně dvakrát cítil určité varování, a přesto na něj nedal. Nedůvěru pociťoval už k muži s vypáleným okem, který si pro něho přišel až ke klášteru. Tehdy se však rozhodl ji přebít, protože se strachoval o mlynáře a jeho rodinu. Podruhé ho to nutilo k ostražitosti, když na kopci za mlýnem potkal skupinku mužů, kteří ho posléze přepadli. Stačila však jejich zmínka o tom, že viděli Víta, a znovu v sobě zadusil obavy. Jenže byly to právě tyto vnitřní výstrahy, které nejdou ani popsat slovy a které si člověk často uvědomí až později, na něž je představený učil dbát.

Kdyby byl opatrnější, nemusel se ocitnout ve smrtelném nebezpečí. Mohl děkovat jen statečnému činu hraběcího lékaře, že se dostal na svobodu bez úhony. Ačkoliv mu Zavadský nechtěl ublížit, kdo ví, zda by si to nakonec nerozmyslel a nepředhodil ho Ohařovi?

Ohař! Ten se nakonec pomstil a zbytečně umřel další člověk. Lékaři plán vyšel, jen co se týkalo Tadeáše. Vlastní útěk už se mu nepodařil.

„Máš věrné přátele, Tadeáši,“ promluvil po chvíli představený. Říkal si to však spíše sám pro sebe a rytíř na to neodpověděl. Ani nebylo co, mistr pronesl něco, co si Tadeáš plně uvědomoval.

„Pane, trápí mě, že kvůli mně bylo ublíženo mnoha lidem,“ dostal nakonec ze sebe. Včera to nezvládl povědět Janovi, protože věděl, že na to není co říct. U mistra to ovšem bylo jiné. Jestli u někoho existovala naděje na uspokojivou odpověď, bylo to právě u něj.

Představený nachýlil hlavu na stranu a pečlivě rytíře zkoumal. „A na to jsi přišel jak?“ řekl nakonec.

Když oslovený nereagoval, pokračoval. „Nenapadlo tě, doufám, dávat si nějak za vinu to, že bylo surově ublíženo mlynáři a jeho rodině. Mít přátele přece není nic špatného. Jen obrovská zlovůle, jakou prokázal ten, který si říká Ohař, může lásky k bližním zneužít tímto způsobem. Popudem k tomu však byla jeho nenávist, ne snad něco, co jsi udělal ty. Ano, potřel jsi jeho kumpány, jenže bojoval jsi za spravedlnost. Tak kde v tom vidíš svou vinu nebo chybu? Nezapomeň, že ačkoliv ses mu následně neopatrně vydal všanc, mlynářovu rodinu už rána stihla dávno předtím.“

Tadeáš seděl jako zařezaný. Ne že by se podobnými myšlenkami už nezaobíral sám, ale zdráhal se jim uvěřit. Když je teď slyšel z úst představeného, jako by se kolem něj rozjasnilo.

„A aby tě ani v budoucnu nic podobného nenapadlo, tak se ještě vrátím k lékaři, který zemřel, až když se tě pokusil zachránit. Nezapomeň, že to bylo jeho svobodné rozhodnutí, že se ti pokusil pomoct na svobodu. Bylo to statečné rozhodnutí, protože on věděl možná ještě lépe než my dva, čeho všeho jsou Zavadský s Ohařem schopni. Nebyl jsi to přece ty, kdo by dal příkaz k jeho zavraždění. Nebo jsi tomu snad přispěl udáním, křivým svědectvím, neopatrností nebo čímkoliv jiným?“

Představenému se místo odpovědi dostalo jen pokusu o úsměv. V Tadeášovi se mísil pocit úlevy se zahanbením, že se málem poddal všem těm chmurným myšlenkám, které mu vířily v hlavě a o kterých se nakonec ukázalo, že neměly žádné opodstatnění. Ne že by stále neželel smrti Amálie a dvou dítek, ale aspoň už si je nedával za vinu.

Mistr si dobře všiml, že Tadeáš zpracoval řečené tak, jak měl, a tak přešel k jinému tématu. Sdělil mu, co nového se v klášteře za uplynulý měsíc událo, a také mu nařídil pořádný odpočinek.

„Letos pro tebe budu mít ještě jeden úkol. Doufám, že budeš do konce léta v pořádku, protože zabere, počítám, tak měsíc a půl a bude nutné ho stihnout do zimy,“ dodal na vysvětlenou.

Když už se měli rozloučit, vzpomněl si Tadeáš na ranní příhodu. „Pane,“ začal nesměle. Nechtěl totiž, aby to vyznělo, že jakkoliv zpochybňuje mistrův úsudek ve věci, o níž neví zhola nic. „Viděl jsem ráno bratra Medarda. Byl za zamčenými dveřmi své cely a úpěnlivě prosil o vodu. Nepřísluší mi hodnotit tvá rozhodnutí, ale jen bych se rád zeptal, jestli na něj bratři třeba nezapomněli.“

„Tadeáši, pokud bych některého z bratrů trestal tím, že ho zavřu do cely a nedám mu několik dní ani napít, pak bys měl plné právo vyjádřit své pochyby o mých rozhodnutích,“ zasmál se představený.

Pak ale zvážněl a pokračoval: „Bratr Medard se dopustil velké nedbalosti na hlídce. Svou chybu si však uvědomil a dokonce se sám přiznal. A nejen to. Sám navrhl svůj trest. Chtěl se na týden zavřít do své cely a zpytovat svědomí, protože se mu to – podle toho, co mi řekl – nestalo poprvé. Jen tentokrát to mělo větší následky.

Ale abych příliš neodbočoval, bratru Medardovi jsem vyhověl. Viděl jsem, že jeho snaha o nápravu je upřímná. I když nepovažuji zavření se do cely za řešení, které bych ve všech ohledech schvaloval jako správné, myslel jsem si, že bratr Medard využije ten týden k vnitřnímu soustředění a zahloubání se do spisů a že poté půjde a dožene zameškaný čas. Poprosil jsem tedy bratry, aby mu jednou denně přinesli do cely jídlo a třikrát denně džbán vody. Ne že by si pro to nemohl zajít sám, ale protože svůj trest navrhl tak, aby si skutečně něco odepřel, chtěl jsem ho v tom podpořit a doufal jsem, že mu tato forma pomůže.

Jenže co se nestalo? V bratru Medardovi během onoho týdne nějakým neblahým nedopatřením vzklíčila myšlenka, že tímto pokáním a odříkáním slouží Bohu více, než kdy dříve.

Uplynul týden a… bratr Medard nevyšel. Místo toho dál pokračoval, a doposud pokračuje, ve svém sebetrýznění. Nejhorší je, že si skutečně myslí, jak hrdinsky se nechová. Proto jsem musel sáhnout k tomu jedinému, co mu může pomoct prozřít. Nařídil jsem bratrům, aby mu přestali nosit vodu i jídlo. Cela bratra Medarda je otevřená, celou tu dobu byla. On nevychází dobrovolně, pouze se dožaduje občerstvení, aby mohl pokračovat ve svém sebeklamu. Je jen na něm, kdy si uvědomí, jak nesprávně činí.“

Tadeáš musel znovu smeknout před mistrem. Nebyl si jistý, zda by on sám dokázal přijmout takto tvrdá opatření, když viděl, jak nebohý bratr trpí, ačkoliv vlastní vinou. Představený však měl pravdu, jestli mohlo bratru Medardovi něco pomoct, bylo to nevyhovění jeho přání.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.