„Rychle, nemáme moc času. Zavadský je pryč, jestli nám to nevyjde teď, tak už nikdy,“ tohle ze sebe vychrlil lékař, sotva si jednoho dne sundal kápi z hlavy.

Tadeáš se na něj nechápavě zahleděl. Už si zvykl na to, že s ním muž nemluví, takže mu chvíli trvalo, než si uvědomil, co slyšel.

„Vysvléct šaty, rychle,“ přikázal lékař a sám se začal soukat ze svého pláště.

Rytíř ani nevěděl proč, ale okamžitě poslechl. Muž mu mezitím začal přerývaně – jak ze sebe dostával jednu část oděvu za druhou – vše vysvětlovat.

„Vezmete si mé šaty. Nasadíte si plášť a kápi si přehodíte tak, aby vám nebylo vidět do obličeje. Chodil jsem tady tak celý měsíc, nikomu to nepřijde podezřelé. Hlavně se celou dobu dívejte do země, chovejte se sebejistě a s nikým nemluvte. Pokaždé, když odsud odcházím, sejdu po točitých schodech dolů a dám se doprava. Vede tamtudy taková vyšlapaná pěšinka kolem kovárny. Od kovárny uvidíte malou branku v severovýchodních hradbách. Tou vždycky přicházím.“

„Na tu odsud vidím. Vím, která to je,“ přerušil ho Tadeáš.

„Tím lépe. Nejdůležitější je nedat na sobě znát jakoukoliv nejistotu. Pokud půjdete sebejistě až k brance a nikdo vám neuvidí do obličeje, budou si myslet, že jsem to já. A teď k tomu nejhoršímu. U branky se vždycky zastavím a počkám, až mi otevřou. Pořád se dívám do země. Už mě tu znají, a tak mě ani nekontrolují. Tedy kromě jednoho strážce, ale ten teď u brány nestál. Snad se mezitím nevystřídají hlídky, protože muž, o kterém mluvím, je nesmlouvavý. Před ním musím vždycky sundat kápi z hlavy. Pokud by se tam ocitnul… no, pak budete muset něco vymyslet. Cokoliv, protože máme jen jeden pokus. Rozumíte?“

„Co bude s vámi?“ zeptal se Tadeáš, když už si na sebe oblékal lékařovy šaty. Kupodivu mu nebyly příliš těsné, i když se muž zdál mnohem menší, než byl on sám.

„Kdyby se Zavadský dozvěděl, že jsem vám pomohl s útěkem, předhodí mě Ohařovi. Musíte mě praštit, aby to vypadalo, že jste mě přepadl. Zůstanu tu nějakou dobu ležet, než si budu myslet, že jste bezpečně z hradu. Pak se jakože probudím a zburcuji stráže. Půjdou po vás, ale budete mít náskok, využijte ho co nejlépe. Kdybych to neudělal, je se mnou konec. Rozumíte?“

Tadeáš přikývl. Celou dobu lékaře podezříval, že ho zapírá, a on přitom všechno pečlivě připravoval na tuto chvíli. „Proč?“ vzmohl se jen na dotaz.

„Proč to dělám?“ pokýval hlavou oslovený. „Sám nevím. Asi proto, aby svět nepřišel o jednoho dobrého muže. A teď dělejte, praštěte mě, než si to rozmyslím,“ řekl.

„Díky,“ šeptl Tadeáš a co nejohleduplněji ho udeřil. Ještě ho stačil rychle zachytit, aby si lékař více neublížil a také aby jeho pád nevydal hlasitý zvuk. Opatrně ho uložil do postele a přehodil ho přikrývkou. Pak se pořádně napil vody – kdo ví, kdy se zase k nějaké v klidu dostane –, do ruky vzal lékařovu brašnu a přehodil si kápi přes hlavu.

S tlukoucím srdcem chytil kliku a otevřel dveře. Ocitl se v malé předmístnosti, kde na jediné trojnožce seděla stráž. Zpod kápi z ní však viděl jen nohy. Zavřel za sebou dveře a vydal se ke schodům. Čekal, že se za ním každou chvílí musí ozvat volání, ale nestalo se tak.

Opatrně scházel schod za schodem a přemýšlel, kolik lidí ještě potká. Na schodišti však nebyl nikdo. Otvorem ve zdi, který nebyl ani osazen dveřmi, vyšel na nádvoří. Panoval tu čilý ruch. Tadeáš se kradmo rozhlédl, až koutkem oka zachytil vyšlapanou stezku, o níž mluvil lékař. Znovu sklopil hlavu a opatrně se vydal kupředu. Snažil se nespěchat, ale ani nejít příliš ostražitě. Z výšky věže sice lékaře pozorovával, ale nebyl s to odhadnout, jak rychle ve skutečnosti chodí.

Každý kousek cesty mu připadal neuvěřitelně dlouhý. Ale nikým nepoznán se dostal až ke kovárně. Dýchl na něj teplý vzduch výhní a slyšel také hrubé klení kovářů. Zády k nim si dovolil další malé rozhlédnutí.

Tam je ta branka! Až příliš mnoho lidí ho od ní dělilo. Na nádvoří se zrovna vrátila nějaká výprava, a tak všude vládl zmatek. Tadeáš se se zatajeným dechem prosmýkal tlačenicí. Občas do někoho trochu vrazil. Připadalo mu až neuvěřitelné, že se mu doposud nikdo nepokusil podívat do tváře.

V tom okamžiku zaslechl známý hlas. Zavadský se vrátil! Odněkud se nesly jeho příkré rozkazy. Podle tónu nebyl v příliš dobrém rozmaru. To však vysvětlovalo tu nevšímavost ostatních. Zřejmě měli nahnáno, a tak je ani nenapadlo, aby se zabývali zakukleným lékařem, kterého koneckonců vídali každý den.

A byla tu branka. Tadeáš se k ní mlčky postavil a čekal. Čas plynul neskutečně pomalu. A mříž se stále nehýbala! Už už čekal, že na něj strážný zavolá, ale pak najednou zaslechl chřestění klíčů a odemykání. Branka zavrzala a přestrojený rytíř jí prošel.

Musel se hodně přemáhat, aby se nerozběhl. Nechtěl se však prozradit, a tak kráčel stále rovnoměrným krokem. Kam však měl jít? Dokud na něho bylo z hradeb vidět, nechtěl nijak vybočit z běžného chování lékaře. Jenže ten mu zapomněl říct, kam z hradu odchází. Těsně za brankou se stezka rozdvojovala, jedna vedla doprava ke kopcům, druhá doleva dolů. I když by se nejraději rychle skryl v kopcích, pustil se alespoň pro začátek směrem k vesnici. Předpokládal, že lékař přicházel právě odtamtud.

Když zašel za několik zatáček, usoudil, že je na čase prchat. Brzy zjistí, že zmizel, a jelikož už je hrabě zpět, nebude pronásledování odkládáno. Tadeáš tedy skočil do lesa a pádil cestou necestou. Spíše tou necestou. Křoví, bodláčí, kopřivy, to vše musel překonávat, aby se dostal co nejdále od hradu. Běžel do příkrého kopce a brzy poznal, kolik sil mu zraněním ubylo. Co by jindy, byť s námahou, zvládl, to se mu nyní zdálo jako nepřekonatelné. Musel tedy stoupat šikměji po svahu, čímž však neutíkal tak rychle, jak by si přál.

Sotva vyšplhal na první kopec, zaslechl zdálky troubení. Tak už to přišlo! To bude zřejmě bití na poplach.

To mu dodalo nových sil. Brašnu, kterou až doposud táhl s sebou nechtěje zanechat stopu, zahodil. Ještě před tím ji však rychle prohlédl. Dobře udělal, našel v ní totiž nůž. Lepší takováto zbraň než vůbec žádná.

Kudy prchat? Na cestách bude moci utíkat rychleji, ale také ho snáze najdou. Pokud se však bude dlouho prodírat hustým mlázím, mohlo by se stát, že ho obklíčí.

Zpočátku se rozhodl pro úzkou cestu. Nevedla úplně tím směrem, jakým by si přál, ale aspoň po ní mohl utíkat méně namáhavě. Po chvíli se ale raději vrhl do hloubi lesa. A ještě že tak! Sotva zaběhl kousek od stezky, zaslechl, jak po ní projel jezdec. Možná to nebyl nikdo z pátrajících, avšak čím méně lidí ho zahlédne, tím lépe.

Když tak poloběžel, pološel mezi stromy, pojednou si uvědomil, že útěk je nad jeho síly. Nohy se mu začínaly chvět a kolena podlamovat. V prvotním vypětí se tělo ještě dokázalo přinutit k fyzické námaze, ale nyní stále sláblo.

Ač velice nerad, začal se poohlížet po nějakém úkrytu, ve kterém by si mohl krátce odpočinout. Byl ještě příliš blízko hradu, jenže nedalo se nic dělat. Takto by se taky mohl někde zhroutit.

Netrvalo dlouho a skutečně zahlédl místo, kde by mohl přečkat nějaký čas. Byl to obyčejný skalní převis, malý a nenápadný. Tadeáš se rozhodl, že zkusí štěstí. Pod převis bylo vidět jen z jedné strany, takže aby ho našli, museli by se pronásledovatelé přiblížit právě z ní.

Na hrbolaté zemi nebylo zrovna pohodlno. Navíc byl převis ještě menší, než se zdálky zdálo, a tak v něm rytíř nemohl sedět, ale jen ležet.

Sotva dolehl, teprve zplna pocítil, jak velmi ho bolí nohy. Ačkoliv ho lékař ošetřoval pečlivě, neměl dostatek času na zotavení. Zavřel tedy oči a poslouchal, zda se někdo neblíží. I když si nedával v případě odhalení velké naděje, přesto by se musel pokusit utéct. Vzpomínka na Ohařovo železné království byla ještě příliš živá a hrabě by po tomto útěku jen těžko měl slitování. Zřejmě by oželel i výkupné, které by mohl od řádu získat.

Uprostřed takovýchto úvah usnul. Když se vzbudil, neviděl zhola nic. Několik okamžiků mu trvalo, než si vůbec uvědomil, kde je a proč tam je. Byla noc. Tadeáš se v duchu začal plísnit, protože spánek byl za takovýchto okolností obrovským lajdáctvím. Neměl v plánu usnout, jenže únava byla silnější než on.

Vyškrábal se zpod převisu a rozhlédl se. Nevěděl, jaká část noci už uplynula, ale bylo na čase využít pláštíku tmy a dostat se co nejdále.

Vydal se tedy na další pouť. Měsíc mezi mraky vykukoval jen zřídkakdy, a tak mohl rytíř postupovat jen pomalu. Zdejší krajinu vůbec neznal a drahnou chvíli trvalo vůbec jen to, než našel schůdnější cestu. Tentokrát se už nebál jít po stezkách. Doufal, že pokud by potkal nějakou hlídku, zvládl by jí uprchnout do tmy.

Brzy zcela ztratil orientaci. Cesty jej vedly jinam, než chtěl, a vlastně už ani nevěděl, kam míří. Poznal jen, že schází čím dál tím víc dolů. Doufal aspoň, že se vzdaluje od hradu. Snad se nestalo to, že by se ve velkém oblouku vrátil zpět do údolí, nad nímž ve svahu trůnil Zavadského domov.

Jenže to se právě stalo.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.