Procital postupně. Jedno z prvních zjištění, které udělal, bylo, že ho někam vezou. Slyšel sice jen zastřeně, ale poznával zvuk podkov a svět se s ním rytmicky houpal.

Po nějaké době si uvědomil, že leží na koni. Celou vahou svého těla se zvířeti opíral o šíji a ruce měl svázány před jeho krkem. Toto zjištění mu připomenulo, jak se vlastně do této situace dostal.

Všechno ho bolelo. Asi u toho musel vydat nějaký sten, protože jakoby zdálky zaslechl někoho říkat: „Už se probral.“

Během cesty občas upadal do spánku. Čím dále však jeli, tím více přicházel k sobě. Nejprve si myslel, že oslepl, ale pak ke své úlevě zjistil, že mu jen uvázali přes oči pásku. Asi nechtěli, aby viděl, kam ho vezou.

Otázka byla, proč ho vlastně někam vezou? Ta však byla nad Tadeášovy momentální síly. Ze zvuků se snažil poznat, kudy jedou, ale zjistil jen, že se nejspíše nacházejí v lese, protože odevšad šumí stromy a nikoho nepotkávají.

Jednou překročili řeku. Tadeáš slyšel hukot jejího proudu a cítil vodu. Pak se cesta znovu změnila v jednotvárnou.

Až po nějaké době začali o poznání více stoupat. Pěšinka musela být úzká, protože se všichni seřadili do zástupu. Pak zaslechl zabušení, nějaké zavrzání a otevření branky. Někam vstoupili.

Když se za nimi branka zabouchla, sňali mu pásku a sundali ho z koně. Byl večer. Tadeáš se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že je na nějakém hradě. Dva z mužů ho však rychle chytili v podpaží a táhli ho někam dolů. Prošli několika brankami, až se ocitli u větší mříže, za níž chodba mizela kamsi do hloubi země.

Strážce mříž odemkl a pustil je dovnitř. Přitom se na Tadeáše škodolibě usmál a rytíř zahlédl jedno vypálené oko. Ten obličej přece už někde viděl!

To byl poslední podnět k tomu, aby opět začal přemýšlet. Se zděšením si začínal uvědomovat, že se nechal nachytat do pasti. Muže, který mu v klášteře vyřizoval vzkaz, zřejmě vůbec neposlali Vít s Amálkou.

Úvahu však neměl čas rozvést, protože ho dva pochopové vhodili do spoře osvětleného sklepení. Když se Tadeáš narovnal a rozhlédl, projela jím hrůza a z úst se mu bezděky vydral tichý sten. Ze zdí totiž visely různé kovové nástroje důmyslných tvarů a on okamžitě pochopil, kde se nachází.

„Máš strach?“ ozvalo se někde z přítmí. „Dobře děláš. Ale stejně ti to nepomůže. Tady nikomu nic nepomůže.“

Tadeáš popošel, aby viděl, kdo na něj promluvil. Na dřevěné stoličce u jedné ze zdí seděl muž s hustými, rozcuchanými vlasy a neméně neposlušnými vousy. Se zálibným výrazem v očích civěl na jeden z mučících nástrojů a pohrával si s jeho řetězem. Pak se podíval na rytíře. Prohlédl si ho od hlavy až k patě a bylo na něm vidět, že odhaduje, co jeho nová oběť vydrží.

Tadeáš nebyl zbabělý, ale tahle surovost, která ho všude obklopovala, mu nahnala strach. Nemohl s tím nic udělat. Byl zde vydán napospas zvrhlým praktikám a cítil se bezmocně.

Vstupní mříž zavrzala znovu. Tentokrát jí vešly tři postavy. Jedna z nich, ta první, se krátce zastavila, jako by si Tadeáše stojícího pod loučí prohlížela. Až poté udělala několik kroků vpřed, až se sama ocitla ve světle.

Holá hlava, kovový kroužek v uchu, husté, černé vousy spletené do rulíků, za pasem obrovská sekyra. Tadeášovi se okamžitě vybavila chvíle, kdy s ostatními bratry rozprášil na pozemcích Oranžového kláštera zločinnou chátru. Jejich vůdce mu tehdy unikl a rytíř měl pocit, že se s ním ještě setká. Kdyby však tušil, za jakých okolností!

Mezitím se k němu tento muž s vítězoslavným výrazem přiblížil na vzdálenost jednoho kroku. Zálibně si jej prohlížel a obcházel ho ze všech stran.

„Tadeáš Mílenský,“ pronesl rádoby obdivným tónem. Rytíři v tu chvíli cuklo ve tváři – už dlouho neslyšel toto jméno. Příjmí svého otce téměř nezaslechl, ani když vyrůstal u strýce, natožpak v klášteře, kde používal jen řádové jméno.

„Ale ano, vím toho o tobě spoustu,“ pokračoval holohlavý a stále obcházel kolem Tadeáše spokojen s tím, jaký účinek mělo jeho uvítání. „Vím, kde žiješ, kam jezdíš, s kým se přátelíš. Před rokem sis znepřátelil nesprávného muže, protože já nezapomínám. Ale ty vlastně ani nevíš, kdo jsem já, že?

Říkají mi Ohař. A jak ses nyní sám přesvědčil, ne nadarmo. Jakmile chytnu stopu, už se jí nepustím, i kdybych měl při pronásledování padnout. Jenže já jsem nepadl. To s tebou je teď konec. Ani nevíš, cos mi provedl, když jsi pobil mé věrné druhy ve zbrani. I když jsem musel jako spráskaný pes zbaběle prchnout a lízat si rány, věděl jsem, že znovu udeřím. Zjistit, kdo jsi, netrvalo dlouho. Dlouho jsem však přemýšlel, jak se k tobě dostat a jak zařídit, abys zmizel nepozorovaně.“

„Brzy zjistí, že jsem se ztratil. Budou mě hledat,“ řekl Tadeáš a dal si záležet na tom, aby jeho hlas zněl pevněji než jeho přesvědčení.

„Možná. Ale jak jsem říkal, po tobě se teď slehla zem. Tví přátelé nebudou ani tušit, kde tě hledat. Kde jsi zmizel, to možná zjistí, kde jsi teď, to nikdy. Budeš se muset smířit s tím, že se odsud už nedostaneš. Ale jestli si myslíš, že to budeš mít rychle za sebou, jsi na omylu. Užijeme si tady spolu spoustu večerů, to tě ujišťuji.“

„Co jsi udělal s mlynářem a rodinou?“

„Jsem rád, že ses zeptal. Málem bych ti zapomněl vysvětlit, jak bystrý můj plán byl. Věděl jsem, že dokud jsi v bezpečí toho svého kláštera, nemohu na tebe, aniž bych na sebe nepřilákal pozornost. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem zjistil, kde jsi vyrůstal, a především, s kým jsi vyrůstal. Pak už se stačilo tu a tam doptat a dozvědět se, že mlynáře stále navštěvuješ a že určitě přispěcháš na pomoc, když se ocitnou v nesnázích. Jsi přece tak šlechetný. Jenže tentokrát jsi přijel pozdě.“

„Co jsi s nimi udělal?“ opakoval Tadeáš.

„Otce a kluka si vzali moji muži. Odteď jsou z nich také zbojníci. Každá ruka se nám hodí, však oni si zvyknou. A ta malá holka a nemluvně? No však jsi je asi našel, nehodily se k ničemu.“

„A žena?“

Muž se jen hrozivě ušklíbl a se zlomyslností dodal: „Tu si taky vzali moji muži.“

Tadeáš musel při té představě zavřít oči. Zatnul zuby a možná by se byl na netvora před sebou i vrhl, kdyby znovu nezavrzala mříž. Do sklepení přišel muž s vypáleným okem a cosi zašeptal Ohařovi do ucha. Jestli se na jeho obličeji doteď zračila spokojenost, nyní nabyla výrazu naprostého triumfu.

„Když se daří, tak se daří!“ zasmál se nakonec rozjařeně. „Netušil jsem, že dnešní den může být ještě lepší, než byl doteď. Ale skutečně je to tak! Tohohle odveďte, však na něho bude ještě dost času,“ rozkázal pojednou. Dva muži, kteří přišli s ním, se Tadeáše chopili a vedli ho spletitými podzemními chodbami. Pak jeden z nich odemkl jednu z mříží, které byly v nepravidelných rozestupech umístěny ve zdech. Rytíře hodili na navlhlou zem a zamkli ho.

Tentokrát se Tadeáš nezačal hned zvedat. Po tom všem vypětí ho začala zmáhat únava. Rozbolela ho hlava, do které ráno dostal několik ran, a přišla na něj palčivá žízeň.

Chvíli jen ležel a sbíral síly, když ho najednou z ticha vytrhl hrůzný skřek. Musel ho vydat někdo, kdo trpěl neuvěřitelnými mukami. Po chvíli se ozval znovu a Tadeášovi přejel mráz po zádech. Snažil se kvílení muže, kterého zřejmě přivedli do mučírny místo něj, nevnímat, ale jek se chodbami rozléhal a odrážel se ode zdí. Rytíř však byl příliš slabý na to, aby něco udělal. Stejně nebylo co. Ležel tu zamčený a i kdyby byl v tom nejlepším stavu, nic by nezmohl.

Navzdory strašným zvukům se o Tadeáše začal pokoušet spánek. Cítil, jak ztrácí vědomí, a už jen neurčitě vnímá svět okolo sebe.

Jak dlouho tam tak ležel, nevěděl. Vlastně nevěděl skoro vůbec nic. Hlavu měl stále otřesenou a mlhavě si uvědomoval, že se mu musely zhoršit rány i jinde na těle. Nejvíce ho bolelo na levém boku. Namáhavě si tam sáhl rukou a když ji dal zpátky před sebe, viděl, že je celá od krve. Hlavou mu problesklo, že by se měl pokusit nějak ránu utěsnit, ale než se mu podařilo zacílit zmatené myšlenky na tento úkon, znovu usnul.

Doba, po kterou se probouzel, se zdála nekonečná. Navíc to vypadalo, jako by na něj dočista zapomněli. Ne že by se nemohl dočkat, až ho natáhnou na skřipec, ale ve chvílích, kdy měl v hlavě jasněji, se nemohl ubránit představám, co ho asi čeká. Naštěstí těchto okamžiků nebylo mnoho, protože dost často jen spal nebo blouznil.

Jednou se mu zdálo, že ve dveřích zachřestil klíč a mříž se otevřela. Asi tomu tak muselo skutečně být, protože k němu někdo přistoupil. Pak ho zvedli a kamsi nesli.

„Jestli mě začnou mučit v tomhle stavu, stejně to budu mít brzy za sebou,“ pomyslel si Tadeáš a dokonce se pousmál. Pak opět usnul.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.