Za branami (3 – 5. část)

A nastal nejdelší den roku, den letní slavnosti. Tadeáše probudily údery zvonu v obvyklou dobu, ale tentokrát nebylo nutné hned vstávat. Zůstal tedy ležet na lůžku a poslouchal zvuk vydávaný kovovým odlitkem. Zaslechl také šumění stromů, s nimiž si pohrával jemný vánek, a zpěv několika ptáků. Podle všeho se za zdmi budovy chystal opravdu nádherný den.

Když zvon umlkl, nastalo ničím nerušené ticho. V den slavnosti bylo zakázáno mluvit. Den předem ustaly všechny práce a všem bratrům bylo doporučeno mlčení, s výjimkou nejnutnější komunikace při přípravách slavnosti.

Kuchaři přichystali pokrmy na dnešek již včera, ale příliš práce s tím neměli. Většina bratrů, mezi nimi i Tadeáš, totiž dodržovala celodenní půst. Ten byl kdysi povinný, ale současný mistr tento příkaz zmírnil a ponechal jej na vůli každého.

Když já mám prostě velký hlad, takže pak nemůžu myslet skoro na nic jiného,“ řekl kdysi Jan, který byl jedním z mála bratrů, kteří v ten den využívali služeb jídelny. Ta byla po celý den otevřena. Na dlouhých stolech však byla nachystána jen prostá strava – několik chlebů a džbány s vodou. Každý, kdo přišel, si mohl ukrojit, kolik chtěl. Nikdy se nestalo, že by se ve sváteční den snědlo vše, co bylo na tabulích připraveno.

Samotná slavnost začínala až před polednem, a tak Tadeáš mohl ještě nějakou dobu klidně odpočívat. Jeho myšlenky se zatoulaly k událostem posledních týdnů. Stále nemohl zapomenout na rozpor, který měl s představeným Oranžového kláštera, ani na to, jak na něj představený křičí. Snažil se přijít na to, kde udělal chybu, ale pořád nemohl pochopit, co Tomáše tak rozhněvalo. Tadeáš se až pousmál nad tím, že to pro něj byl mnohem silnější zážitek, než když ho arcibiskup častoval daleko nevybíravějšími slovy.

Se stále větší naléhavostí se však v jeho mysli začalo ozývat něco, co se sice v ruchu posledních dní snažil potlačit, ale co se mu nyní připomnělo o to intenzivněji. Od doby, kdy se pro něj otevřely brány Bílého kláštera, neznal nic jiného než Řád. Život čekajícího bratra a později rytíře se pro něj stal tak naprostou samozřejmostí, že si ji vlastně ani neuvědomoval. Až před pár týdny se v jeho srdci najednou objevilo něco nového, něco, co doposud neznal.

Jak krásné a žádnými starostmi nerušené dny s Alenou zažil! On, jindy tak zdrženlivý a přemýšlivý, se nechal strhnout Aleninou bezprostředností a radoval se s ní z každé maličkosti. Z nádherného kvítku, z toho, že se mohli držet za ruce, z roztomilé kachny lovící si ve vodě…

Jenže teď tady ležel a v nitru ho pálil rozporuplný pocit, s nímž si nevěděl rady. Ať uvažoval, jak uvažoval, nedokázal přijít na to, jak by mohl skloubit řádový život s životem s Alenou. Kde by bydleli? Tady v klášteře jistě ne, takže někde jinde. Musel by se tedy přestěhovat. Ale jak by pak mohl dál pracovat pro řád? Byl zvyklý na to, že když je mu dán úkol, který s sebou přináší několikatýdenní, ba i několikaměsíční cestování, bez váhání jej přijme a hned se vydá na cestu. Jak by ale mohl takto žít, kdyby měl po svém boku ženu? Co kdyby byla zrovna nemocná a potřebovala, aby se o ní postaral?

Neklidu přibývalo, až si Tadeáš nakonec povzdychl a energicky vstal z lůžka. Pomalu se ustrojil do svátečního oděvu a pláště a vydal se chodbičkami budovy směrem k nádvoří. Když vyšel na hlavní prostranství, musel uznat, že při králově návštěvě mistrovi křivdil. Tehdy si říkal, že taková výzdoba je vhodná jen pro slavnosti, ale to, co nyní viděl, na něj působilo sice jednodušším, avšak důstojnějším dojmem.

Chvíli se toulal mezi budovami a obdivoval vyvěšené vyšívané vlajky, kovářské práce a jiné umělecké předměty, které se nacházely v různých zákoutích kláštera. Mezitím se chodníky a trávníky mezi hlavní budovou a kaplemi začaly pomalu zaplňovat. Bratři postupně vycházeli ze svých cel a tiše se procházeli po zahradě. Tadeáš si všiml, že zde mají dokonce i hosty. Přezky několika bratrů totiž zářily červenou barvou.

Rozezvučení všech tří zvonů zastihlo Tadeáše na lavičce, slavnost začínala. Pomalým krokem přišel ke kapli a velkými dvojitými dveřmi, které již byly otevřeny, vstoupil do předmístnosti. Ta nebyla nijak hluboká, ale zato se táhla po celé šířce kaple.

Když za sebou poslední z bratrů zavřel dveře, upadlo předsálí do mírného přítmí, ačkoliv bylo osvětleno několika výše položenými okny. Zakrátko se odněkud ozval zpěv. Zvuk jako by se linul odevšad, ale sbor přitom nikdo neviděl. Sbormistr však kdysi Tadeášovi ukázal, že bratři stojí v místnosti, která se nachází přímo nad tímto předsálím a která je spojená s hlavní částí kaple. Důmyslnými otvory ve zdech se pak jejich zpěv rozléhal po celé budově a tady, bezprostředně za vstupní branou, zněl, jako by se nesl z velké dálky.

Zakrátko se otevřely vnitřní dveře a rytíři vstoupili z předsálí do samotné kaple a posedali si do lavic. Před každým z nich stál malý pohárek vína.

Jakmile bratři na patře dozpívali, mistr vstal a stoupl si na vyvýšené místo, odkud k nim většinou promlouval kněz.

V následujících měsících a letech budete možná se smutkem vzpomínat na uplynulá léta hojnosti a zdánlivého klidu,“ řekl s vážnou tváří, která vystřídala obvyklý laskavý výraz. „Dokázali jste je využít k tomu, abyste pilnou prací vnitřně dozráli, anebo jste zaháleli? Doba, kdy se to ukáže, už je za dveřmi.“

A i jeho další slova zněla Tadeášovi dost podobně jako ta, která nedávno slyšel od Kristiána…

Když mistr domluvil, spustil sborový zpěv nanovo. Bratři vstali, vypili každý svůj pohárek vína a jakmile dozněla závěrečná píseň, vyšli ven a za zvuku zvonů se rozešli do různých zákoutí kláštera. Někteří zamířili do zahrady, jiní hledali soukromí spíše ve vlastních celách nebo v lesích okolo.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami